Č. 2694

Pozemková reforma. — Policejní právo trestní: I. Státní pozemkový úřad jest oprávněn podati odvolání v neprospěch obviněného v řízení pro přestupek soupisové povinností i tehdy, nezúčastnil-li se řízení, které předcházelo rozsudku, proti němuž odvolání stát. poz. úřadu směřuje. — II. Ke skutkové podstatě deliktu podle § 9 vl. nař. č. 61/1920 nevyhledává se na straně pachatelově úmyslnosti, — III. Věty jako IV. při Boh. 1279 a II při 1619 adm.

(Nález ze dne 25. září 1923 č. 15 506.)
Prejudikatura: Boh. 1279, 1619 a 1690 adm.
Věc: Dr. Leopold K. v L. proti županu býv. župy Novohradské stran trestního nálezu pro přestupek soupisové povinnosti o zabraném majetku pozemkovém.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: K návrhu stpú-u ze 17. září 1921, aby st-l jako vlastník zabraného majetku pozemkového ve výměře přes 600 kat. jiter byl podle § 9 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. a § 18 lit. d) zák. z 11. března 1921 č. 108 Sb. pokutován proto, že nesplnil svoji soupisovou povinnost, ačkoliv lhůta k tomu již uplynula, zahájil městský kapitán v L. proti st-li trestní policejní řízení. Rozsudkem z — byl st-l obžaloby pro přestupek zameškání soupisové povinnosti sproštěn. K odvolání stpú-u změnil žal. úřad nař. rozhodnutím rozsudek I. stolice a uznal st-le vinným přestupku § 5 cit. vl. nař., jehož se dopustil tím, že svůj zabraný majetek neoznámil ve stanovené lhůtě stpú-u, a odsoudil st-le podle § 9 téhož nař. k peněžité pokutě 2000 Kč, v případě nedobytnosti k trestu uzamčení na 75 dní. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: I. Bezdůvodnou jest námitka, že stpú nebyl vůbec legitimován podati odvolání v neprospěch st-lův z rozsudku I. stolice, ježto prý nelze stpú pokládati za odborného zástupce ve smyslu uh. polit. trestního řádu. Nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 1498 adm., k němuž se podle § 44 j. ř. odkazuje, právní názor, že v trestním polic. řízení pro přestupek § 9 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. přísluší stpú-u postavení odborného zástupce ve smyslu § 17 uh. pol. tr. řádu (nařízení býv. uh. min. vnitra a sprav. č. 65.000 ex 1909) a že jest tento úřad podle § 176 — III č. 4 cit. pol. tr. řádu oprávněn odvolati se z rozsudku v neprospěch obviněného. Při tomto svém názoru setrval nss také v daném případě. Pokud pak stížnost dovozuje, že, i když stpú měl v daném případě postavení odborného zástupce, nebyl nicméně legitimován podati odvolání v neprospěch st-lův, ježto se nezúčastnil jednání v I. stolici, což podle mínění stížnosti mělo podle § 176 uh. pol. tr. řadu v zápětí, že stpú pozbyl svého odvolacího práva, slušelo prostě odkázati k tomu, že podle výslovného ustanovení § 176 - III. č. 4 uh. pol. tr. řádu má odborný zástupce na rozdíl od poškozeného (§ 176 - III. č. 2 uh. pol. tr. řádu) právo odvolati se v neprospěch obviněného také v případech, kdy se nezúčastnil řízení, které předcházelo vydání rozsudku, proti němuž odvolání jeho směřuje. II. Ve věci samé brojí stížnost toliko proti výroku o vině; co do výroku o trestu nemá stížnost stížného bodu (§ 18 zák. o ss). Mohl tudíž nss přezkoumati nař. rozhodnutí pouze, pokud jde o výrok o vině. V tomto směru nepopírá st-l skutkovou podstatu přestupku § 9, odst. 2 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. zjištěnou žal. úřadem, že totiž nepředložil soupis svého nemovitého majetku ve lhůtě stanovené v § 5 cit. nařízení, která podle mínění žal. úřadu končila dnem 2. dubna 1920; st-l však namítá: 1. že nemohl splniti svoji soupisovou povinnost, dokud mu stpú neposlal tiskopisy potřebné k soupisu, 2. že již vícekráte podal »oznámení« o svém nemovitém majetku, a že »soupis« předložil ještě před uplynutím lhůty, kterou mu dal stpú ve vyzvání ze 17. září 1921, 3. že nezmeškal svoji soupisovou povinnost úmyslně, 4. že přestupek byl v době, kdy bylo policejní trestní řízení proti st-li zahájeno, již promlčen. Všechny tyto námitky jsou bezdůvodné. ad 1. Formuláře soupisů, které jsou připojeny k vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb., označuje toto nařízení v § 6 výslovně jako pouhé vzory, podle nichž jest při splnění soupisové povinnosti postupovati. Jak nss vyslovil již opětně, zejména na př. v nálezu Boh. 1279 adm., nelze z cit. nař. dovozovati, že by osoba soupisem povinná musela použíti určitých tiskopisů, tím méně, že by úřad byl povinen tiskopisy ty vydati a stranám zaslati nebo že by splnění soupisové povinnosti bylo na tak dlouho odloženo, dokud se tak nestalo. ad 2. St-l uvádí zcela všeobecně, že již »vícekráte« podal »oznámení« o svém nemovitém majetku, avšak vůbec přesně neoznačil, v které době a na kterém místě tato »oznámení« podal a jaký obsah ona »oznámení« měla; není tudíž stížnost v tomto směru náležitě konkretisována (§ 18 zák. o ss) a soud nemohl se těmito všeobecnými vývody stížnosti zabývati. Mínil- li snad st-l těmito »oznámeními« ona, jichž se — jak patrno ze spisů správních — dovolával již při ústním líčení před polic, trestním soudcem I. stolice, totiž oznámení podané dne 18. srpna 1920 župnímu hospodářskému inspektorátu v Rimavské Sobotě a dále opis tohoto oznámení zaslaný dne 5. dubna 1921 stpú, slušelo odkázati k tomu, že — i kdyby v těchto pouhých »oznámeních« bylo lze spatřovati již soupisy nemovitého majetku ve smyslu § 6 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb., nemohl by st-l z toho, že předložil »soupis« dne 18. srpna 1920 a dne 5. dubna 1921 ve svůj prospěch ničeho dovozovati; st-l dopustil se přestupku § 9, odst. 2 cit. nařízení, jakmile nepředložil soupis ve lhůtě stanovené v § 5 téhož nařízení, která v daném případě — podle mínění žal. úřadu — končila dne 2. dubna 1920; předložil-li st-l soupis teprve po uplynutí této lhůty, nemohl tím nikterak vyloučiti trestnost skutku již spáchaného, neboť cit nařízení tohoto exkulpačního důvodu nezná. Pro otázku, zda se st-l dopustil přestupku za vinu mu kladeného, jest také nerozhodno, že předložil »soupis« svého nemovitého majetku, čímž patrně míní soupis ve smyslu § 6 cit. nař., ještě před uplynutím lhůty, kterou mu stpú dal ve výměru ze 17. září 1921. St-l přehlíží, že v tomto výměru — který jest založen ve spisech správních — dal mu stpú pouze lhůtu k tomu, aby — pod následky opětovného uložení pokuty ve smyslu § 9 cit. nař. — dodatečně splnil svoji soupisovou povinnost, kterou měl již dříve splniti ve lhůtě stanovené v § 5 cit. nař.; předložil-li st-l soupis před uplynutím lhůty, kterou mu dal stpú ve zmíněném výměru pouze k dodatečnému splnění soupisové povinnosti, pak mohl tím st-l od sebe odvrátiti pouze opětovné uložení pokuty, nemohl tím však vyloučiti trestnost skutku, který, jak uvedeno, byl spáchán již tím, že st-l nepředložil soupis v původní lhůtě stanovené v § 5 cit. nař. ad 3. Nss vyslovil již opětně, na př. v nálezech Boh. 1279 a 1690 adm. právní názor, že ke skutkové podstatě deliktu trestného podle § 9 cit. nař., jenž jest povahou svoji deliktem ryze policejním, nevyhledává se na straně pachatelově úmyslnosti. Při tomto svém právním názoru setrval soud také v daném případě. ad 4. Vznášeje námitku promlčení uvádí st-l, že šestiměsíční lhůtu promlčecí stanovenou v § 31 zák. čl. XL : 1879 sluší počítati v daném případě ode dne, kdy končila lhůta, v níž měl st-l soupis předložiti; tato lhůta končila podle předpokladu žal. úřadu dne 2. dubna 1920; stpú učinil však návrh na zahájení trestního policejního řízení proti st-li teprve dne 17. září 1921, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 1619 adm., k němuž se podle § 44 j. ř. odkazuje, právní názor, že přestupek § 9, odst. 2 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. jest podle své povahy t. zv. deliktem trvacím, že tudíž promlčení tohoto přestupku může započíti teprve oním dnem, kdy osoba soupisem povinná soupis skutečně předložila a že teprve od tohoto dne lze počítati šestiměsíční lhůtu promlčecí stanovenou v § 31 zák. či. XL : 1879. Při tomto svém právním názoru setrval soud také v daném případě, jest nesporno, že st-l zaslal soupis stpú teprve dne 14. října 1921. Podle svrchu zmíněného právního názoru nss-u lze tedy v daném případě teprve od tohoto dne počítati šestiměsíční promlčecí lhůtu; bylo by tedy v daném případě zahájení trestního policejního řízení pro uvedený přestupek z důvodu promlčení vyloučeno teprve, kdyby bylo po 14. říjnu 1921 uplynulo šest měsíců. Toho však v daném případě není, neboť podle vlastních údajů stížnosti bylo trestní policejní řízení proti st-li zahájeno již dne 17. září 1921 — tedy ještě dříve, nežli lhůta promlčecí vůbec začala běžeti. Ze všech těchto příčin bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2964. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 643-645.