Č. 2990.Státní zaměstnanci: O doručování v disciplinárním řízení. (Nález ze dne 15. prosince 1923 č. 21172).Věc: Emanuel J. v Praze (adv. Dr. Bedř. Klenka z Prahy) proti vrchní disciplinární komisi ministerstva zemědělství stran disciplinárního trestu.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: St-l byl nálezem vrchní disciplinární komise min. zeměd. z 11. dubna 1922 uznán vinným několika služebních přečinů a odsouzen dle § 93 lit. d) služ. pragm. k přeložení do výslužby s výslužným o 25% zmenšeným a k náhradě nákladů disciplinárního řízení. Stížnost naříká nález ten pro zmatečnost a vady řízení — uvádějíc 1) že st-l nebyl o disciplinárním řízení vůbec vyrozuměn, že nedostal žádného odkazovacího nálezu, že mu byla odňata možnost, aby se dal zastoupiti zástupcem, když osobně se nemohl dostaviti. Při prokázané nemoci st-le nemělo se ústní jednání konati. 2) Ve věci uvádí st-l nové okolnosti, které v řízení před vydáním nálezu disciplinárního nebyly přivedeny. Nss opřel rozhodnutí o stížnosti o tyto úvahy: Dle § 150 služ. pragm. jest doručení v řízení disciplinárním platné a působí, že lhůta počíná, stane-li se osobě zúčastněné osobně nebo jejímu obhájci nebo jinému zástupci, nebo není-li pobyt znám, uloží-li se u představeného posledního služebního úřadu. Nař. nález založen jest na skutkové podstatě, že st-l sice přijetí odkazovacího usnesení vrch. disciplinární komise z 15. března 1922 odmítl, že však souhlasil s tím, aby dopis toto usnesení obsahující zanesen byl doručujícím orgánem min. zeměd. do bytu st-le, což se také 28. března 1922 stalo. Odkazovací usnesení obsahovalo sdělení, že se proti st-li zavádí disciplinární řízení a že se věc odkazuje přímo k ústnímu jednání (§ 113, odst. 3. služ. pragm.); dále byly v něm uvedeny přečiny služební, z kterých st-l byl obviněn, okolnosti a průvody toto usnesení odůvodňující a disposice pro ústní líčení. St-l nepopírá postup ten; bylo tedy jeho věcí, aby se o to postaral, aby obsah úředního dopisu jemu svědčícího seznal, a nemůže mu býti omluvou, tvrdí-li, že dopisu toho nečetl. Zjištění nař. nálezu, že odkazovací usnesení bylo st-li doručeno 28. března 1922, neodporuje tudíž spisům. Dle § 122, odst. 4. služ. pragm. mohl st-l ve lhůtě 8denní od doručení odkazovacího usnesení učiniti další návrhy. Nař. nález dovolává se toho, že obsílka k ústnímu jednání byla dodána do bytu st-le a že mu obsah její i ústně ředitelem pomocných úřadu byl sdělen. Též tento skutkový podklad stížnost nepopírá. Když se st-l zdržoval 10. dubna 1922 v Praze a chodil po ulici, nelze shledati neodůvodněným další závěr nař. nálezu, že st-l mohl se k ústnímu jednání dostaviti a že musí nésti následky nedostavení se. Tvrzení stížnosti, že st-li byla odňata možnost se hájiti, nemá proto opory ve spisech, neboť jak uvedeno, mohl písemné návrhy podati, k ústnímu líčení buď sám se dostaviti, nebo za sebe poslati zástupce. Pokud jde o věc, uvádí stížnost okolnosti, kterými skutková podstata disciplinárního nálezu má býti vyvrácena, po případě omluvena, tvrdí tedy, že tato skutková podstata by byla zjištěna jinak, kdyby k okolnostem ve stížnosti uvedeným bylo bývalo hleděno. Stížnost netvrdí, že skutková podstata disc. nálezu jest v odporu se spisy disc. řízení. Jest zřejmo, že disc. komise nemohla přihlížeti k okolnostem, které st-l sám v řízení neuplatnil — nss pak nemohl k nim přihlížeti, poněvadž dle § 6 zák. o ss jest vázán skutkovou podstatou nálezu, jejíhož vyšetření se st-l sice nezúčastnil, ač k tomu příležitosti měl, která však dle spisů byla bezvadně zjištěna. Stížnost jeví se tudíž ve všech směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta.