Č. 2857.

Obecní úředníci (Brno): 1. Ve věcech úřednických rozhoduje městské zastupitelstvo v Brně s platností konečnou. — 2. Pensionovaný úředník města Brna nemá nároku na pobírání pense v cizině.
Administrativní řízení: I nezákonné rozhodnutí může vejíti v právní moc.
(Nález ze dne 10. listopadu 1923 č. 18 810).
Prejudikatura: Boh. 1067 a 2856 adm.
Věc: Ing. Ferdinand A. v T.-Š. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti městskému zastupitelstvu zemského hlavního města Brna (řed. měst. úřadů Frt. Janík) o pensionování a pensijní požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud st-li z přídavku pro přesluhující úředníky započítává do pense částku 2500 Kč, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: - - -
Ve stížnosti k nss-u podané namítá se předem, že st-lovo penzionování ex offo před dosažením 60. roku věku pouze z důvodu, že nabyl nároku na plné zaopatřovací požitky, jest nezákonné, poněvadž ve smyslu regulativu vládního komisaře města Brna č. j. 3686 pres. ex 1919 § 116 služ. pragmatiky pro úředníky podniků obce Brna nahrazen byl §em 80/2 služ. pragmatiky pro úředníky státní. Nss neshledal však potřebu zabývati se touto otázkou meritorně. Usnesením m. zastupitelstva z 5. ledna 1921, které bylo vydáno k žádosti st-lově za přesné určení příštího jeho služebního poměru a jehož se také nař. rozhodnutí dovolává, bylo totiž vysloveno, že st-l může m. zastupitelstvem kdykoli přeložen býti na trvalý odpočinek. Tento výrok, který podle § 90 statutu města Brna z r. 1905 je konečným, nebyl st-lem u nss naříkán, a jako konečné rozhodnutí administrativní je základem, o nějž opírá se právo obce brněnské přeložiti st-le dle její vůle kdykoliv na trvalý odpočinek. Vzhledem k tomu odpadá však potřeba zabývati se i dalšími námitkami, které st-l proti svému pensionování z moci úřední čerpá ze zákona od dne 23. července 1919 č. 457 Sb. Dalšími dvěma námitkami st-l uplatňuje, že bylo mu od 1. listopadu 1920 přiznati v základě generelního usnesení z 29. října 1920 nejen přídavek ročních 3600 Kč, nýbrž i další přídavek pro přesluhující úředníky skupiny A per 2100 Kč ročně, a domáhá se toho, aby mu jednak dle toho vyplaceny byly aktivní požitky za dobu od 1. listopadu 1290— do 31. prosince 1922, jednak započítány byly oba tyto přídavky do pense plnou částkou. Ani těmito námitkami nemohl se nss zabývati věcně. St-l uplatnil nárok na přiznání přídavku 2100 Kč a na započítání obou uvedených přídavků plnou částkou do pense již podáním z 28. ledna 1921 a v obou směrech dostalo se mu zamítavého rozhodnutí usnesením m. zastupitelstva ze 17. června 1921. Také toto rozhodnutí nebylo st-lem stížností na nss bráno v odpor, a je tedy o sporných nárocích pravoplatně již rozhodnuto. Uvádí-li st-l, že proti uvedenému usnesení podal k m. zastupitelstvu ihned námitky, jež však nebyly do vydání pensijního výměru vyřízeny, přehlíží, že usnesení m. zastupitelstva hl. města Brna v záležitostech, které jsou ponechány samostatné působnosti obce, a tedy i usnesení v záležitostech úpravy všech služebních a odpočivných důchodů úředníků, jsou ve smyslu §u 90 statutu města Brna konečná, aniž by statut ten zmiňoval se o podávání námitek do takových usnesení jako o přípustném opravném prostředku.
Pokud snad stížnost svými vývody, snažíc se dokázati nezákonnost usnesení ze 17. června 1921, vysloviti chtěla názor, že materielně nezákonná rozhodnutí nemohou nabýti právní moci, jest názor tento mylný, jak nss opětovně, na př. v nálezu Boh. 1067 adm. vyslovil. Strana, která opomenula včas nezákonnost opravným prostředkem vytýkati, pozbývá nároku dovolati se nezákonnosti nař. rozhodnutí a musí si účinky jeho, byť i bylo nezákonným dáti líbiti.
Bezdůvodnou jest dále výtka st-lova, že mu po dobu prvního roku po pensionování nebyly přiznány plné aktivní požitky, ježto ani městská pragmatika, ani pensijní předpisy pro státní úředníky podobného ustanovení neznají, z pouhé pak ve stížnosti tvrzené okolnosti, že některým úředníkům se této výhody dostalo, st-l takovéhoto nároku pro sebe vyvozovati nemůže.
St-l se cítí dále nař. rozhodnutím poškozen, pokud mu trávení pense v Rakousku a Německu povoleno pouze do odvolání. Ale neprávem. Dle dekretu dv. kom. z 6. února 1807 sb. z. pol. sv. 28 č. 11 a ze 7. ledna 1808 sb. z. pol. sv. 30 č. 2 jest podmínkou pobírání pensijních požitků bydliště ve státním území. Z tohoto předpisu mají býti jen oni pensisté vyjmutí, kterým zvláštním rozhodnutím bude dovoleno pensi v cizině tráviti, proti čemuž opuštění státního území bez povolení má za následek ztrátu pense. Zásada tato vyslovena opětně četnými pozdějšími předpisy a posléze i min. nař. z 8. října 1910 č. 187 ř. z. Z uvedených norem plyne, že státní zaměstnanec nemá právního nároku na to, aby směl své pensijní požitky pobírati v cizině. Poněvadž pak dle §u 94 služ. pragm. města Brna ohledně zaopatřovacích požitků úředníků jest použíti předpisů platných pro státní úředníky, pokud by služ. pragmatikou nic jiného nebylo stanoveno, služební pragmatika ta však otázkou touto se vůbec nezabývá, nemá ani st-l právního nároku na to, aby směl své pensijní požitky v cizině pobírati. Nemá-li však tohoto nároku vůbec, nemohlo býti do jeho subjektivních práv zasaženo tím, povolil-li mu žal. úřad trávení pense v Německu nebo v Rakousku jen do odvolání, a jest proto i tato námitka jeho bezdůvodnou.
Naproti tomu shledal nss důvodnou námitku, že mu byl při vyměření pensijních požitků nesprávně započítán přesluhovací přídavek 3600 Kč. Nař. rozhodnutí doznávajíc jinak, že st-l sloužil do konce prosince 1922, přiznalo mu přídavek ten obnosem 2500 Kč za 25 měsíců odsloužených od této úpravy.
Poněvadž však usnesením z 5. ledna 1921 bylo mu zaručeno, že se mu z uvedeného přídavku bude započítávati 100 Kč ročně za každý uplynulý měsíc, počínajíc 1. listopadem 1920, st-l pak od listopadu 1920 do dne přeložení na trvalý odpočinek, t. j. do dne 31. prosince 1922 vysloužil 26 měsíců, je zřejmo, že bylo mu započítati z přídavku onoho do pense částku 2600 Kč. V tomto bodě bylo tedy nař. rozhodnutí zrušiti jako nezákonné.

Citace:

č. 2857. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 952-954.