Č. 2872.

Právo policejní. — Samospráva obecní: Jak daleko jde povinnost obce, aby byla nápomocna státnímu úřadu politickému, který dočasně řídí políčení věci v obci?
Administrativní řízení: Odvolací stolice může napraviti formální vady prvoinstančního rozhodnutí.
(Nález ze dne 16. listopadu 1923 č. 17 052).
Věc: Městská obec T. proti ministerstvu vnitra (místodrž. rada Dr. Josef Jílek) stran příkazu k vyvěšení praporu ve státních barvách.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 28. října 1921 nařídila osp v T. purkmistrovskému úřadu tamtéž, aby v zájmu zachování veřejného pokoje a řádu vyvěsila ihned na radnici prapor ve státních barvách, jinak že bude vyvěšení to provedeno úředně na účet obce.
K rekursu starosty obce, vytýkajícímu výměru tomu, že neobsahuje poučení o opravných prostředcích, doplnila osp sama výnosem ze 4. listopadu 1921 ve smyslu ministerského nařízení z 30. srpna 1868 č. 124 ř. z. svůj výměr v tom směru, že k původnímu znění připojila žádané poučení s doložkou, že případný rekurs nemá odkládacího účinku.
Nař. rozhodnutím potvrdilo min. vnitra pořadem instancí výměr prvé stolice, poněvadž na základě spisového materiálu a konaného šetření došlo k přesvědčení, že ohledy na zachování veřejného klidu a pořádku v T. dne 28. října 1921 nutně vyžadovaly, aby osp nařídila, že na radnici má být vyvěšen prapor ve státních barvách. K tomuto opatření byla osp na základě § 35 min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. oprávněna a povinna.
O stížnosti do rozhodnutí toho obcí T. podané a vytýkající jemu nezákonnost a vadnost řízení uvážil nss toto:
Stížnost namítá v prvé řadě, že rozkazem osp-é ze 4. listopadu 1921 bylo obci uloženo plnění nemožné, kdyžtě na obci žádáno, aby dne 28. října, tedy několik dní před vydáním rozkazu na radnici vyvěsila prapor. Rozkaz nemožného obsahu je prý nezákonný.
Stížnost však přehlíží, že rozkaz téhož obsahu udělen byl obci již dne 28. října 1921, tedy ještě včas, takže rozkaz, aby dne 28. října na radnici prapor vyvěsila, bylo možno splniti, a nemůže tedy býti řeči o rozkazu obsahu nemožného. Výměrem ze 4. listopadu 1921, proti němuž stížnost brojí, aniž se zmiňuje o předchozím výměru obsahu totožného, osp zřejmě nezamýšlela nahraditi svůj rozkaz z 28. října 1921, nýbrž chtěla pouze k rekursu starosty obce doplniti ve vlastní působnosti svůj první výměr právním poučením, které v tomto směru chybělo.
Druhou námitku opírá stěžující si obec o právní názor, že odvolací instance jest povinna rozhodnutí stolice nižší, v němž chybí odůvodnění, zrušiti, že však není oprávněna sama chybějící odůvodnění, tedy ani citaci případných právních předpisů přičiniti, a takto akt nižší stolice doplniti. Názor stížnosti, na němž tato námitka jest založena, jest však mylný. Stížnost snaží se omeziti činnost vyšších stolic správních na funkci úřadů pouze kasačních, přehlíží však, že rekursní stolice správní jsou zásadně instancemi rozhodovacími, k nimž řádným prostředkem opravným může sporná věc býti vznesena v plné celistvosti. Jsou tedy povolány nejen nař. rozhodnutí zrušiti, nýbrž mohou je — pokud to procesní situace dovoluje — i změniti a tedy doplniti. Při této organisaci instančního postupu nelze tudíž uznati, že by rozhodnutí, jímž napraven byl formální nedostatek rozhodnutí stolice nižší, bylo nezákonné nebo formálně vadné.
Další námitkou upírá stěžující si obec osp-é právo nařizovati obci na základě §§ 22 a 35 min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., aby o státních svátcích vyvěšovala prapory na obecních budovách. Dovozuje, že není zákonného předpisu, jenž by povinnost takového vyvěšování praporů ukládal, a že tedy obec, když na oněch budovách prapory nevyvěsila, nemůže býti považována za rušitelku veřejného pokoje a řádu, a nemůže tedy ani policejním rozkazem k vyvěšení praporů na svých budovách býti přidržována.
Zkoumaje tento stížný bod, musil soud míti na mysli, že adresátem nař. rozkazu politického nebyla osoba soukromá, nýbrž obec. Bylo tedy stranou ponechati otázku, zda a po případě za jakých předpokladů mohl by úřední rozkaz stejného obsahu býti po právu vydán osobě soukromé. Neboť, jde-li o policii místní, jest právní postavení obce podstatně jiné než právní postavení osoby soukromé.
Podle § 28 č. ob. zříz. jest obec nositelkou místní policie. Vykonává tuto moc policejní jako svůj samostatný obor působnosti, tedy jako své právo, není však jen oprávněna policii vykonávati, nýbrž jest k tomu i právně povinna (§ 59 ob. zříz.). Podle § 37 ob. zříz. projevuje se povinnostní ráz místně policejních kompetencí obce dokonce i v povinnosti k náhradě škody, kteráž obec postihuje, »jestliže některý z její orgánů nedbá povinné úřední péče o místně policejní zájmy v § 28 ob. zř. uvedené« (nález býv. správního soudu z 25. září 1913 č. 4608 Budw. č. 9764 A).
»Péče« o zachování pořádku veřejného, k níž jest obec podle § 28 ob. zříz. povinna, není ovšem vyčerpána použitím úřední moci policejní v podobě policejních rozkazů a zákazů, obec jest také povinna (§ 36 ob. zř.) postarati se o opatření osobních i věcných prostředků, jichž k dosažení účelů policie jest zapotřebí.
Úkol obce ve věcech místní policie jest však zákonem samým vymezen. Provádějíc důsledně vedoucí zásadu § 28, odst. 1 ob. zříz., podle níž »samostatná působnost obce obsahuje vše to, ale také jenom to, co se předkem a nejprve prospěchu obce dotýče a v mezích jejích vlastními silami opatřeno a provedeno býti může«, pamatuje obecní zřízení v § 60 na případ, »že prostředky obce k odvrácení nebezpečí nestačí«. Pro tento případ ukládá pak zákon obecnímu starostovi, aby neprodleně učinil oznámení okr. politickému úřadu.
Z tohoto ustanovení ve spojitosti s ustanovením § 22 min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., podle něhož bezprostřední vykonávání moci policejní přísluší okr. politickému úřadu, pokud nejsou k tomu určeny orgány jiné, vyplývá, že v případě, o němž jedná § 60 ob. zř., má pravomoc místní policie přejíti na pol. úřad okr.
Z toho podává se otázka, jaké jest v tomto případě právní postavení obce v příčině policie místní. Po náhledu soudu trvá bez ohledu na tento dočasný přechod obecní pravomoci policejní na úřad státní nezměněna základní povinnost obce pečovati o zachování veřejného pořádku a pokoje, pokud síly a prostředky její stačí, a pokud dá se to srovnati se zkutečností, že moc policejní jest na ten čas v rukou úřadu státního (§ 28, odst. 1. § 60 e contr. ob. zř.).
Z toho plyne, že obec není oprávněna chovati se vůči opatřením úřadu státního pravomoc policejní vykonávajícího naprosto nečinně nebo snad dokonce působiti proti těmto opatřením. Naopak sluší obec považovati za povinnou, aby všemi účelnými prostředky, které sama po ruce má, byla politickému úřadu státnímu, který dočasně řídí policejní věci, nápomocna, buďsi poskytnutím strážního mužstva, které jest v službách obecních, buďsi úkony nebo prostředky věcnými. Jestliže tedy politický úřad, který jest povolán, aby vykonávaje úřad policejní »činil všechna opatření, která v mezích své působnosti učiniti uzná« (§ 35 cit. min. nař.), obrátí se v zájmu splnění svých úkolů policejních na obec a požaduje její součinnost, není možno nalézti v tom nezákonnost, ježto volba prostředků vhodných k zachování pořádku přísluší na ten čas úřadu politickému.
Posuzuje-li se případ dnešního sporu s hledisek právě vytčených, sluší především konstatovati, že podle zprávy ze dne 27. října 1921, ve »jménu a k příkazu úřadu purkmistrovského« podané a ve spisech správních uložené, učinila obec okr. politickému úřadu oznámení, že nehodlá příštího dne pečovati o zachování pořádku a pokoje na náměstí, a že proto žádá okr. politický úřad, aby sám v místních a časových mezích právě dotčených péče o zachování veřejného pokoje a pořádku se ujal. Postavila se tedy obec sama na stanovisko, že nastal případ, o němž jedná § 60 ob. zříz.
Jestliže se pak osp příštího dne obrátila na obec s výzvou, aby na radniční budově, stojící na náměstí, vyvěsila prapor ve státních barvách, nelze uznati, že by tím překročila meze oprávnění, jež jí dle shora uvedených vývodů přísluší, kdyžtě policejní účel tohoto opatření jest notorický a st-lka ani netvrdí a s úspěchem sotva tvrditi může, že prostředek, který politický úřad, chtěje jím na zachování veřejného pořádku působiti, byl zvolil, jde nad síly obce (§ 28, odst. 1. ob. zř.) nebo nad meze konkrétního účelu policejního.
Jeví se tedy stížnost i v tomto bodě bezdůvodnou.
Poslední námitkou vytýká konečně stížnost, že žal. úřad k odůvodnění svého přesvědčení o nutnosti vyvěšení státního praporu za účelem udržení veřejného pokoje a řádu dovolal se toliko spisovného materiálu a konaného šetření, jichž obsah stěžující si obci nebyl sdělen.
Ze spisů je však patrno, že již před rokem, t. j. dne 28. října 1920 konal se na náměstí v T. na oslavu státního svátku tábor lidu, během něhož došlo k výjevům veřejný pokoj a řád ohrožujícím, že jednou z příčin těchto hrozivých výjevů byla okolnost, že na radnici nebyl vyvěšen prapor ve státních barvách, a že také na den 28. října 1921 byl na totéž místo svolán stejný tábor lidu. Avšak z dotčeného již podání obce samé na osp-ou z 27. října 1921 také vychází, že okolnosti tyto nejen obci byly dobře známy, nýbrž že obecní úřad porušení veřejného pokoje příštího dne sám očekával.
Na jiných okolnostech však žal. úřad své rozhodnutí nezaložil, a nelze tedy shledávati podstatnou vadu řízení v tom, že žal. úřad tyto obci známé okolnosti před svým rozhodnutím anebo v rozhodnutí samém obci opětně nepředestřel.
Z těchto důvodů bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2872. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 986-989.