Č. 2385.

Církevní věci: Na trienálky a kvadrienálky podle čl. II § 1 zák. z 28. března 1918 č. 115 ř. z. nemá nároku bývalý duchovní správce katolický, který 1. ledna 1918 již byl na odpočinku.
(Nález ze dne 23. května 1923 č. 11.069/22.)
Věc: Frant. B. v Jindř. Hradci proti ministerstvu školství a národní osvěty stran služebních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l odešel jako farář v K. roku 1913 do výslužby a bylo mu na základě výnosu min. kultu a vyučování z 5. září 1913 a místodržitelského výnosu z 2. dubna 1914 poukázáno výjimečně zvýšené výslužné ročně 2000 K a 7 zvýšení služného (kvinkvenálek) úhrnem 700 K.
Podáním ze dne 2. ledna 1919 žádal za poukaz trienálek a kvadrienálek podle zákona z 28. března 1918 č. 115 ř. z.
Rozhodnutím zsp-é ze 27. května 1919 nebylo žádosti této vyhověno, poněvadž st-l, vstoupiv před 1. lednem 1918 do výslužby, za trvání cit. zákona nároku na přídavky, o které jde, v aktivní službě nenabyl.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná byla nař. rozhodnutím zamítnuta z důvodů rozhodnutí prvního. Mezi tím bylo výnosem žal. úřadu z 10. dubna 1920 st-li od 1. října 1919 zvýšeno výslužné na 2800 K mimo služební přídavky v částce 700 K a příplatky dle §u 4 zákona z 28. března 1918 č. 115 ř. z. ročně 400 K.
O stížnosti uvážil nss:
Kdežto podle starších zákonů kongruových, a to jak podle zákona z 19. dubna 1885 č. 47 ř. z., tak podle zákona z 19. září 1898 č. 176 ř. z. nejmenší příjem (kongrua) katolických duchovních správců byl stanoven po celou služební dobu příslušného duchovního nezměněně a nezvýšil se průběhem služební doby, zavedl zákon ze 24. února 1907 č. 56 ř. z. zvýšení minimálního příjmu katolických duchovních správců podle délky jejich služební doby tím způsobem, že stanovil, že nejmenší důchod duchovních vyměřený zákonem z 19. září 1898 č. 176 zvyšuje se za každých 5 roků, ztrávených před účinností zákona neb od účinnosti jeho v duchovní správě nebo v jiné veřejné službě církevní až včetně 40 roků služby vždy o 100 K. Dále stanovil týž zákon v odstavci 2 §u 1, že zvýšení nejmenšího příjmu na základě předcházejícího předpisu připadlé náleží knězi, i když byl převzat na odpočinek, jakožto zvýšení odpočinkového platu.
Předpisy tyto změněny byly shora uvedeným zákonem z 28. března 1918 č. 115 ř. z. v podstatě jen potud, že místo kvinkvenálek zavedeny byly trienálky a kvadrienálky a to celkem 10 a že jednotlivé tyto přídavky zvýšeny byly každý na 200 K. Avšak i tento zákon obsahuje v čl. 2 §u 2, odst. 2 týž předpis, že totiž zvýšení nejnižšího příjmu připadající na základě předcházejícího ustanovení přísluší i po převzetí do výslužby jako zvýšení v zákoně stanoveného výslužného.
Z uvedených předpisů snaží se stížnost dokázati, že st-li, ač vstoupil do výslužby již roku 1913, tedy dávno před početím účinnosti zákona z roku 1918 (t. j. podle čl. 6 tohoto zákona před 1. lednem 1918) nárok na zvýšené ony a rozmnožené přídavky přísluší; avšak vývody stížnosti v tomto směru nelze uznati správnými; neboť jak zákon z roku 1907, tak i zákon z roku 1918 praví výslovně (čl. 2 § 1), že o ony přídavky zvyšuje se zákonem stanovený nejnižší příjem světských a řádových kněží, pokud tito dle konrguového zákona z roku 1898 mají nárok na doplnění příjmu.
Na doplnění příjmu podle uvedeného zákona z roku 1898 mají však podle předpisu §u 1 nárok, nehledě k jiným případům, samostatní katoličtí duchovní správcové a pomocní kněží.
Již z toho předpisu jest zřejmo, že nejnižší příjem (kongrua) resp. doplnění jeho přísluší v zásadě toliko knězi v duchovní správě činnému, tedy duchovnímu správci aktivnímu, kdežto pensionovanému duchovnímu správci přísluší již podle §u 13 kongruového zákona z roku 1898, nikoliv však zvaný nejnižší příjem čili kongrua, nýbrž výslužné. Nelze tedy předpisy o zvyšování minimálního příjmu aktivních duchovních správců vztahovati na duchovní správce pensionované a mohou proto trienálek a kvadrienálek zavedených čl. 2 §u 1 zákona z roku 1918 byli účastni jen ti duchovní správcové, kteří v době, kdy zákon ten nabyl účinnosti, totiž dne 1. ledna 1918, duchovními správci ještě byli, a nepřísluší nárok ten st-li, který v uvedené době již nebyl aktivním duchovním správcem a neměl »nejmenší příjem duchovního správce«, nýbrž byl duchovním správcem na odpočinku a požíval »výslužného«.
Tomuto výkladu není na odpor předpis §u 2, odst. 2, ba naopak výklad ten jen potvrzuje, neboť i podle tohoto předpisu zákona přísluší jen takové zvýšení nejnižšího příjmu také po převzetí do výslužby jakožto zvýšení v zákoně stanoveného výslužného, které příslužnému percipientu na základě předpisů předcházejících »připadlo«. Z toho jest zřejmo, že jen takoví duchovní mají nárok na ponechání oněch přídavků, jakožto příplatků k výslužnému, jimž přídavky ty již připadly. Tomu jest však tak jenom u duchovních, kteří v aktivitě přídavků těchto se stali účastni. Nelze proto z toho předpisu vyvoditi domnělý nárok duchovního, 1. ledna 1918 již pensionovaného, na to, aby jeho výslužné o příslušné přídavky bylo zvýšeno.
Pokud konečně stížnost se dovolává toho, že výslužné st-lovo i s přídavky činí toliko 4100 K, tedy de lege lata nelze z toho hlediska vyvoditi nějaký právní nárok na zvýšení tohoto výslužného a to tím méně, když jednak již zákon z roku 1918 v čl. 1 § 4, 2. odst. zvýšil výslužné duchovních pensionovaných před tímto zákonem o přídavek ročních 400 K (podle dnešních poměrů ovšem také nepatrný) a když nejnovější zákon z 3. února 1920 č. 84 Sb. připustil za zvláštních okolností zvýšení výslužného na nejvýše 3000 K, kdežto zákon z 9. dubna 1920 č. 246 Sb. zvýšil toliko kongruy stanovené v čl. 1 §u 1 a v čl. 3 zákona z roku 1918, nikoliv však výslužné bývalých duchovních
správců.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2385. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 98-100.