Č. 2395.

Pozemková reforma: I. Je nezákonné, předepsal-li státní pozemkový úřad vlastníku nemovitostí hektarový příspěvek i ohledně půdy, o níž vlastník již v řízení tvrdil, že ji prodal před účinností zákona záborového, aniž úřad správnost tohoto tvrzení zkoumal. — II. Vlastníkem podle § 2 zák. záb. je ten, kdo nemovitosti nabyl způsobem tvořícím řádný titul k nabytí práva vlastnického a kdo vykonává neb vykonávati může skutečnou moc nad ní. — III. Okolnost, že vlastník dal půdu zabranou do pachtu, nezbavuje jej povinnosti k placení hektarového příspěvku.
(Nález ze dne 24. května 1923 č. 6180).
Věc: Kolegiátní kapitola v Bratislavě proti stát. poz. úřadu v Praze (B. Vančura) stran hektarového příspěvku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí z 26. října 1922, pokud se týká nemovitostí v N. zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: — — — —
Osvobození od placení hektarového příspěvku ohledně půdy v N. domáhala se st-lka již v řízení administrativním tvrzením, že majetek ten již v dubnu 1918 prodala, že kupitelé již tehdy kupní cenu zaplatili a držby se ujali. Totéž tvrdí ve stížnosti u nss podané a vidí nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že protizákonně ukládá st-lce placení hektarového příspěvku z nemovitostí, jež nejsou jejím vlastnictvím, a jež neměly nikdy býti pojaty mezi nemovitosti, z nichž je platiti hektarový příspěvek.
Tím tvrdí stížnost implicite, že půdu statku v N. nelze sčítati s ostaními nemovitostmi st-lky, poněvadž v době, kdy počala účinnost záb. zákona, nemovitosti v N. nepatřily vlastnicky st-lce, nýbrž těm, kteří je v dubnu 1918 od ní koupili, kupní cenu za ni zaplatili a držby jich se ujali. Z toho důvodu se st-lka již v administrativním řízení domáhala toho, aby z platebního rozkazu o hektarovém příspěvku vyloučena byla suma připadající na pozemky v N. Žal. úřad žádost tuto odmítl s poukazem na nař. vlády z 29. prosince 1921 č. 496 Sb.
Dle názoru nss-u však neprávem. Nařízení to má na mysli případy, kde nastala dodatečně změna ve výměře půdy státem zabrané, náležející vlastnicky subjektu hektarovým příspěvkem povinnému.
V takových případech je ovšem třeba, aby doklady o tom, že, v které době, z jakého důvodu a jaká plocha pozemků skutečně a trvale odpadla, předloženy byly žal. úřadu před koncem kalendářního roku předcházejícího před rokem, na který státi se má nový předpis. V daném však případě st-lka tvrdila a tvrdí, že půda statku v N., byvši od souboru nemovitostí st-lce vlastnicky náležejících již před platností záborového zákona odprodána, nesměla již k souboru nemovitostí st-lčiných vůbec býti připočtena. Nejde tedy o případ, jaký na mysli má nařízení z 29. prosince 1921 č. 496 Sb. a zamítl-li žal. úřad žádost st-činu, opíraje se o toto nařízení, vycházel ovšem z mylného názoru právního. Proto také opomenul vyšetřiti a v nař. rozhodnutí se vysloviti o tom, zda tvrzení st-lky, že statek v N. v době vydání zábor. zákona již jí vlastnicky nepatřil, jest správné čili nic. Poněvadž pak dle § 73 náhr. zák. jsou povinni platiti hektarový příspěvek vlastníci zabraného, státem nepřevzatého velkého majetku pozemkového a st-lka tvrdí, že již v době vydání záborového zákona vlastnicí statku v N. nebyla, je nutno, aby žal. úřad k tomuto tvrzení zaujal stanovisko, poněvadž teprve pak bude moci býti přezkoumáno, zda st-lce právem či neprávem hektarový příspěvek za léta 1920-1922 z nemovitostí v N. byl předepsán. Tento nedostatek skutkového zjištění zaviněn byl tím, že žal. úřad neprávem použil na daný případ nařízení vlády z 29. prosince 1921 č. 496 Sb. Proto muselo nař. rozhodnutí ze dne 26. října 1922, pokud ukládá st-lce povinnost platiti za léta 1920-1922 hektarový příspěvek i z nemovitostí v N., býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.
Na tom nemůže ničeho změniti stanovisko zaujaté žal. úřadem v odvodním spisu, v němž žal. úřad uvádí, že kupní smlouvy o nemovitosti ty byly žal. úřadem schváleny teprve 19. prosince 1921, z čehož úřad dovozuje, že st-lka aspoň do toho dne byla vlastnicí statku v N. Neboť nehledě k tomu, že tento důvod zamítnutí nař. rozhodnutí neuvádí, stojí nss na stanovisku, v četných judikátech již uvedeném, že vlastníkem ve smyslu § 2 záb. zák. je ten, kdo nemovitosti nabyl způsobem tvořícím řádný titul k založení práva vlastnického a také vykonává neb aspoň vykonávati může skutkovou moc nad ní. Pro otázku, komu statek v N. v den účinnosti záb. zákona vlastnicky patřil, je tedy rozhodným, zda skutečně již v r. 1918 v dubnu byly kupní smlouvy o statek ten uzavřeny a zda kupci držení koupených nemovitosti se ujali, jak tvrdí st-lka, či nikoli a ne, kdy stpú snad smlouvy ty schválil.
Ohledně pozemků v P. a K. namítají stížnosti, že nelze z výměry pozemků těch hektarový příspěvek st-lce předpisovati, poněvadž byly dány drobným pachtýřům do pachtu. Tento názor nemá však v zákoně opory. § 73 náhr. zák. vyslovuje, že příspěvek onen jsou povinni platiti vlastníci a opravňuje je pouze k tomu, aby příspěvek ten přesunuli na své pachtýře po dobu trvání pachtovního poměru. To znamená, že mohou buď smlouvou je zavázati, aby příspěvek platili, neb žádati jeho náhadu od nich. Povinnost jejich vůči úřadu příspěvek odváděti však trvá. To plyne i z § 5 nařízení z 29. prosince 1921 č. 496 Sb., kde výslovně stanoveno, že příspěvek povinni jsou platiti vlastníci zabraného statku bez újmy práva přesunouti jej na pachtýře. Je tedy mylný názor stížnosti, že by zákon byl sprostil vlastníka povinnosti příspěvek platiti a povinnost tu byl uložil pachtýřům. — — —

Citace:

č. 2395. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 116-118.