Č. 2846.

Učitelstvo:* Výhod § 29 zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. jsou podle § 36, 2 odst. téhož zákona účastni i učitelé pensionovaní před 1. listopadem 1918.
(Nález ze dne 7. listopadu 1918 č. 18 796.)
Věc: Erasmus R. v T.-Š. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o připočtení 10ti let pro výměru výslužného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l byl výnosem zškr-y v Praze ze 17. července 1905 k své žádosti koncem července 1905 pro nezhojitelný těžký neduh pensionován, maje okrouhle 24 let služby. Podáním z 27. března 1920 žádal za dodatečné započtení 10 let pro výměru výslužného.
Rozhodnutím ze 14. března 1921 zškr v dohodě se zsv-em této žádosti nevyhověla, poněvadž nehledě k tomu, že připočtení určité doby k započítatelné době služební ve smyslu § 29 zákona paritního nastati může jedině pro výměru pense, tudíž může způsobiti jedině vyšší výměru pense, nikoliv však zařazení do vyšších tříd hodnostních a stupňů platových, ustanovení zákona paritního nelze použíti na osoby učitelské před 1. listopadem 1918 pensionované, nýbrž toliko na aktivní učitele v případě předčasného pensionovaní, poněvadž zákon č. 274 ex 1919 podle svého článku 6. nemá zpětné účinnosti pro dobu před 1. listopadem 1918. Z těchto důvodů nemá také st-l, pensionovaný roku 1905, zákonný nárok na výhody § 29 zákona paritního, tak jako ani analogického ustanovení § 66. odst. 4 osnovy zákona o požitcích učitelstva nelze podle § 158 této osnovy použíti na učitele před 1. lednem 1918 pensionovaného.
Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodu rozhodnutí zškr-y.
O stížnosti vytýkající nař. rozhodnotí nezákonnost, pokud vyslovuje, že zákon č. 274 ex 1919 podle svého čl. 6. nemá zpětnou účinnost na osoby před 1. listopadem 1918 pensionované a že tudíž nemá st-I právního nároku na započtení žádaných 10 let ani podle § 29 paritního zákona ani podle § 66 4. odst. osnovy zákona o platech učitelstva, uvážil nss takto:
Podle § 29 zákona z 23. května 1919 č. 274 může zškr připočísti k započítatelné služební době učitele až 10 roků pro výměru výslužného, stal-li se neschopným vykonávati službu další pro těžkou, nezhojitelnou a nezaviněnou nemoc jinou, než oslepnutí nebo duševní chorobu.
Kdežto tedy zákon v § 29, odst. 1 v případě oslepnutí nebo duševní choroby poskytl učiteli nárok na připočtení 10 let k služební době pro výměru výslužného započítatelné, při ostatních chorobách nárok takový nestanovil, nýbrž ponechal rozhodnutí o příslušné žádosti úvaze úřadu. Jest tedy zřejmo, jak ostatně stížnost sama správně uznává, že st-l na příznivé meritorní vyřízení své žádosti o připočtení 10 let právního nároku nemá a že tedy by meritorním odmítnutím této žádosti subjektivní práva jeho porušena býti nemohla. Stejně však nutno dáti stížnosti za pravdu, tvrdí-li, že odmítnutím žádosti tak, jak se stalo nař. rozhodnutím, tedy aniž by meritorně o žádosti bylo uvažováno, bylo zasaženo do subjektivního práva st-lova na to, aby jeho žádost byla vzata v meritorní úvahu.
Zbývá tudíž zkoumati, zda nař. rozhodnutí dotklo se nezákonným způsobem práv st-lových čili nic.
Nař. rozhodnutí (resp. rozhodnutí zškr-y) opírá svůj zamítavý výrok jednak o § 66, odst. 4. osnovy zákona o požitcích učitelstva z r. 1913, jednak o zákon paritní.
Vzhledem k tomu, že podle čl. 3. odst. 1 zákona ze dne 23. května 1919 č. 274 »všecky předpisy říšských a zemských zákonů školských (pod kterýžto pojem spadá podle odst. 3 téhož článku taky uvedená osnova) o předmětech v tomto zákoně nově upravených pozbývají moci, pokud tomuto zákonu odporují, nutno zaměstnávati se nejprve zákonem paritním.
V tomto směru uvážil soud toto:
Podle čl. 6. zákona č. 274 ex 1919 nabyl zákon tento platnosti dnem vyhlášení se zpětnou účinností od 1. listopadu 1918. Naproti tomu však stanoví § 36, že učiteli danému před 1. listopadem 1918 na odpočinek náleží (vzhledem k předpisu čl. 6. ovšem teprve od 1. listopadu 1918) požitky a výhody, které má neb bude míti státní úředník.
Z tohoto ustanovení jest tedy zřejmo, že i učitelům před 1. listopadem 1918 pensionovaným (a takovým jest i st-l) mají býti přiznány ony požitky a výhody, které má nebo bude míti státní úředník v téže době pensionovaný, tedy výhody tak zvaným staropensistům příslušející podle zákonů pozdějších.
V odst. 2. téhož § však stanoví zákon mezi jiným, že služební dobu učitele (před 1. listopadem 1918 pensionovaného) i jiné rozhodné podmínky jest posuzovati podle ustanovení §§ 15 až 23 a 26 až 35 téhož zákona.
Z toho jest tedy zřejmo, že zákon přes zásadu stanovenou v 1. odstavci § 36 chtěl učitelům poskytnouti v jistých směrech výhody větší, než jak přísluší státním úředníkům, a to výhody uvedené v cit. paragrafech. Jelikož pak na uvedeném místě citován jest mezi jiným § 29, tedy z toho jde, že i pro učitele před 1. listopadem 1918 pensionovaného jest ode dne účinnosti zákona t. j. ode dne 1. listopadu 1918 užíti předpisů § 29, tudíž že takovýto učitel, nastalo-li jeho pensionovaní kdysi pro nezaviněné oslepnutí nebo nezaviněnou duševní chorobu, čímž způsobena jeho neschopnost k další službě a jakékoliv živnosti, má nárok na připočtení 10 roků k době započítatelné pro výměru výslužného a že dále učiteli, který se stal neschopným vykonávati službu další pro těžkou a nezaviněnou nemoc jinou, může zškr další dobu až do 10 let započísti.
Jest tedy zřejmo, že zákonodárce měl úmysl postaviti učitele staropensisty stejně jako úředníky staropensisty, kterýžto úmysl vtělil také do 1. odst. § 36, že však zároveň pojetím 2. odst. téhož paragrafu do zákona postavení učitelů staropensistů chtěl ještě v uvedených tam směrech dále zlepšiti.
Nař. rozhodnutí vychází z opačného názoru, totiž z toho, že výhody § 29 vůbec nemůže se státi účastným učitel před 1. listopadem 1918 pensionovaný.
Dle shora vylíčeného jest názor tento nesprávný a bylo proto nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo třeba zaměstnávati se také ještě shora cit. předpisem zákonné osnovy z roku 1913.

Citace:

č. 2846. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 933-935.