Č. 2501.

Administrativní řízení: Stát čsl. vstoupil v život dnem 28. října 1918 a to pro celé území, na které stát ten již z počátku nárok sobě činil a jehož rozsah dosáhl pak mezinárodního uznání smlouvami mírovými.
Správa soudní. — Státní úředníci: Není nároku na uznání soudcovské zkoušky — složené po 28. říjnu 1918 v Budapešti — pro obvod čsl. republiky.
(Nález ze dne 16. června 1923 č. 10.466.)
Věc: Dr. Viliam H. v Báňské Bystřici proti ministerstvu spravedlnosti (min. taj. Dr. Karel Vodstrčil) stran neuznání zkoušky soudcovské.

Výrok: Stížnost se zamítá iako bezdůvodná.
Důvody: Žádosti st-lově za uznání jeho zkoušky soudcovské, vykonané dne 25. listopadu 1918 v Budapešti nebylo nař. rozhodnutím vyhověno a neuznal žal. úřad tuto soudcovskou zkoušku ze zásadních důvodů, ježto byla po 28. říjnu 1918 složena mimo obvod čsl. republiky.
Stížnost, dovolávající se toho, že st-1 nemohl zkoušku složiti jinde nežli v Budapeští, poněvadž 25. listopadu 1918 Báňská Bystrica nebyla ještě úřady čsl. republiky obsazena a poněvadž zkušební komise pro zkoušku soudcovskou a advokátní na Slovensku byla zřízena teprve v r. 1919, a poukazující na předpis § 1, odst. 2 lit. f) 2. věty zákona z 31. ledna 1922 č. 40 Sb., neuznal nss důvodnou z těchto úvah:
Podle § 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 270 jsou zaměstnanci býv. státu uherského při soudech na území býv. státu uherského ode dne 1. května 1920 podrobeni veškerým zákonům a nařízením, jimiž upraveny jsou služební poměry a požitky státních zaměstnanců toho druhu v ostatních částech republiky čsl. a vztahují se na osoby stavu soudcovského zejména předpisy ze 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z. o organisaci soudů.
Podle § 4 t. z. jest k nabytí způsobilosti k úřadu soudcovskému mezi jiným třeba výkonu zkoušky soudcovské. Zákon sice výslovně nepraví, že zkouška ta musí býti složena v tuzemsku. Z povahy věci však a z celého zřízení aprobačního vůbec plyne, že pro území státu může míti účinnost jenom zkouška v tuzemsku složená nebo zkouška složená sice mimo území státu, avšak státem výslovně za rovnocennou ulnaná.
St-I složil soudcovskou zkoušku dne 25. listopadu 1918 v Budapešti, tedy po 28. říjnu 1918, kterýmžto dnem podle zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. samostatný stát čsl. vstoupil v život, mimo území tohoto státu. Na skutečnosti té nemění nic fakt st-lem tvrzený, že dne 25. listopadu 1918 úřady republiky čsl. v Báňské Bystřici svrchovanost státní ještě nevykonávaly, neboť, jak již uvedeno, vstoupil stát čsl. podle cit. zákona v život již 28. říjnem 1918 a to v příčině celého území, na které stát ten již od počátku nárok činil a iehož rozsah pak doznal i mezinárodního uznání ve smlouvách mírových. Stejně nemění na věci ničeho okolnost, že komise pro jednotnou zkoušku soudcovskou a advokátní bvla zřízena v B. B. teprve nařízením min. pro Slov. ze 4. ledna 1919 č. 5., Úr. N. č. 2 z 8. ledna 1919; neboť jest samozřemé, že v dobách vzniku nových státních útvarů nemůže ihned býti postaráno o všecky drobné potřeby veřejného života a nemůže jednotlivec z toho. že určitá instituce ve státě ještě zřízena není, vyvozovati právní nárok na to, aby mohl s účinností pro tuzemsko použíti obdobné instituce cizozemské.
Pokud pak jde o otázku nostrifikace této v cizozemsku složené zkoušky soudcovské, ani st-1 sám neuvádí předpisu zákonného, který by mu právní nárok na takovou nostrifikaci propůjčil a skutečně také nss neshledal, že by předpis takový, zakládající právní nárok, tu byl.
Dovolává-li se stížnost v tom směru zákona z 31. ledna 1922 č. 40 Sb., který v § 1, odst. 2 lit. f) 2. věta ustanovuje, že může býti zapsán do seznamu advokátů se svolením ministra spravedlnosti i ten, kdo vykonal advokátní zkoušku po 28. říjnu 1918 mimo území republiky čsl., jestliže v době zkoušky nebylo ji lze vykonati na území, ve kterém se o zápis žádá, tedy nelze z předpisu tohoto pro otázku domnělého nároku na nostrifikaci v cizozemsku složené zkoušky soudcovské nic vyvoditi; neboť jednak vztahuje se celý uvedený zákon toliko na advokáty, nikoliv však na soudce nebo kandidáty stavu soudcovského, jednak nelze cit. jeho předpisu již proto použíti analogicky na poměry kandidátů stavu soudcovského, poněvadž cit. předpis ten má zřejmě povahu předpisu výjimečného; ostatně i cit. předpis váže zápis do advokátní listiny na svolení ministra spravedlnosti a neposkytuje žadateli právní nárok na to, aby svolení to bylo uděleno.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2501. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 300-302.