Č. 2417.

Policejní právo trestní (Slovensko): Podle § 1 zák. čl. XL: 1879 a § 2 uh. polic, trest, řádu z r. 1909 nestačí k tomu, aby nějaký čin byl stihán jako přestupek v pol. trest. řízení, když čin byl prohlášen za přestupek pouhým nařízením župana, i když župan nařízení vydal jako vládní komisař ve smyslu § 4 zák. čl. LXIII: 1912.
(Nález ze dne 28. května 1923 č. 8448).
Věc: Mikuláš R. v R. S. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o trestní nález.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozsudkem z 5. června 1922 uznal městský pol. kapitán v R. S. jako policejní trestní soudce st-le vinným přestupkem nařízení župana župy Gemer-Malohontské z 5. října 1919 č. 4560/1919, jehož se dopustil tím, že přes upozornění státní policie neupravil nápisy na výkladní skříni svého papírnického obchodu ve smyslu cit. županova nařízení a odsoudil st-le na základě téhož nařízení k peněžité
pokutě 50 K, v případě nedobytnosti k uzamčení na tři dny.
Tento rozsudek byl nař. rozhodnutím v pořadí stolic potvrzen.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Jak patrno z doslovu nař. rozhodnutí, opřel žal. úřad svůj výrok o vině i trestu výhradně o nařízení župana župy Gemer-Malohontské ze dne 6. října 1919 č. 4560/1919. V tomto nařízení vydal župan předpisy o úpravě nápisů na obchodech a jiných místnostech po stránce jazykové, prohlásiv v nařízení tom porušení těchto předpisů za přestupek a stanoviv na přestupek ten tresty.
Nař. rozhodnutím byl pak st-1 odsouzen právě pro porušení předpisů cit. nařízení županova, a byl mu také na základě tohoto nařízení vyměřen trest.
St-1 spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí především v tom, že čin, pro který byl jím odsouzen, jest prohlášen za přestupek pouze v nařízení, jež vydal župan.
Tuto námitku shledal soud důvodnou.
Podle § 1 zák. čl. XL: 1879 jest přestupkem takový čin, který za přestupek prohlašuje zákon, min. nařízení nebo statuty municipální neb městké. Podle § 2 uh. pol. tr. řádu (nařízení býv. uh. min. vnitra a sprav. č. 65.000 ex 1909) náleží pak v obor příslušnosti správních úřadů jako policejních trestních soudů přestupky uvedené v bodu 1 a 2 § 19 zák. čl. XXXIV: 1897, přestupky, které jiné zákony odkazují do pravomoci úřadů správních, přestupky stanovené v min. nařízení, pokud nejsou výslovně přikázány pravomoci okresních soudů a konečně přestupky stanovené v municipálních neb městských statutech.
Z těchto předpisů, které platily také v době, kdy bylo vydáno svrchu cit. nařízení županovo, jde zcela nepochybně na jevo, že na území slovenském jest jednou z nezbytných podmínek trestnosti nějakého jednání jako přestupku stihatelného správními úřady v řízení policejnětrestním, aby jednání to bylo prohlášeno za přestupek v některé z oněch právních norem, jež citované předpisy taxativně uvádějí jako právní normy, v nichž vůbec lze nějaké jednání prohlašovati za trestný čin.
K těmto právním normám nenáleží však, jak z jasného znění § 1 zák. čl. XL: 1879 a § 2 uh. pol. tr. řádu vychází, nařízení županů, nepatří tudíž k těmto právním normám také ani svrchu citované nařízení župana župy Gemer-Malohontské.
Na tom nemůže měniti ničeho ani okolnost, že snad, jak by tomu nasvědčovaly spisy správní, župan vydal zmíněné nařízení jako vládní komisař ve smyslu § 4 zák. čl. LXIII: 1912. I kdyby byl župan tímto nařízením vydal předpisy o jazykové úpravě nápisů na obchodech a jiných místnostech jako vládní komisař, nebyl by býval oprávněn prohlásiti sám porušení těchto předpisů za přestupek, neboť podle § 15 zák. čl. LXIII: 1912 může pouze ministr nařízením prohlásiti za přestupek porušení oněch předpisů, které vydávají vládní komisaři. Z toho, co bylo vyloženo, plyne tedy, že odsoudil-li žal. úřad st-le pro čin, který byl prohlášen za přestupek pouhým nařízením župana, v němž podle zákona vůbec nelze nějaké jednání prohlašovati za trestný čin, nemá výrok jeho opory v zákoně, pročež bylo jej zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2417. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 154-156.