Č. 2699

Pozemková reforma: I. K pojmu objektů právně a hospodářsky samostatných podle § 3 lit. a) zákona záborového (věty jako II. při Boh. č. 931 adm.). — II. I rodinná hrobka může podléhati záboru.

(Nález ze dne 26. září 1923 č. 15947.)
Věc: Jan Sch na H. a společníci (adv. Dr. Ant. Jaksch z Č. Budějovic) proti státnímu pozemkovému úřadu o vyloučení objektů ze záboru. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad odepřel uznati, že. nemovitosti v nař. rozhodnutí uvedené jsou objekty vyloučenými ze záboru dle § 3 lit. a) zák. zábor., z toho důvodu, poněvadž jsou spolu s jinými nemovitostmi, jež nesporně záboru podléhají, zapsány v jedné knihovní vložce a nemají tudíž právní samostatnosti, jež jest dle cit. ustanovení jedním z předpokladů pro vyloučení určitého objektu ze záboru. Právní názor, na němž žal. úřad rozhodnutí své založil, jest v souhlase s judikaturou nss-u, jenž již v četných svých nálezech (sr. ku př. nález Boh. 931 adm.) vyslovil, že nemůže býti řeči o právní nezávislosti určitého objektu, jestliže objekt ten, jsa sloučen s jinými zabranými nemovitostmi v jediné knihovní těleso, nemůže býti samostatným objektem práva zástavního. Stížnost popírá správnost tohoto názoru uvádějíc, že zákon užívá slova »objekt« mimo § 3 lit. a) zák. zábor. ještě v § 18 zák. příděl., kde ustanovuje, že úřad vyhotoví pro jednotlivé objekty, ze kterých se žadatelé domáhají přídělu, povšechný pracovní plán. Z toho dovozuje stížnost, že slovem objekty míní zákon hospodářské jednotky nezávislé na jiných podnicích provozovaných na ostatním zabraném majetku, a že právně samostatným nemůže býti toliko objekt, který tvoří pro sebe zvláštní vložku v pozemkových knihách, ježto by jinak zajisté zákon, kdyby chtěl jen takovým objektům právní samostatnost přiznati, přímo to byl vyslovil a ustanovil, že vyloučeny jsou jen objekty mající samostatnou knihovní vložku. I úřad prý nemovitosti, za jichž vyloučení se žádá, jmenuje objekty, čímž .doznává správnost názoru svrchu uvedeného. Nss nemohl uznati, že by tyto vývody byly s to, aby vyvrátily správnost názoru žal. úřadu. Jmenuje-li úřad sám nemovitosti, za jichž vyloučení st-l žádá, »objekty«, neplyne z toho nikterak, že uznává také jejich právní samostatnost, o niž jedině jde, neboť tato v pojmu slova »objekt« obsažena, není. Mohou zajisté býti objekty, jež právní samostatnosti postrádají, a následkem toho ze záboru vyloučeny býti nemohou. Rovněž nepřípadným jest, dovolává-li se stížnost § 18 zák. příděl. pro výklad slova »objekt«, neboť úřad nezamítl žádost st-lovu proto, že nemovitostem, za jichž vyloučení st-l žádal, nedostávalo se vlastnosti »objektu« ve smyslu § 3 lit. a) zák. záb., nýbrž proto, že nedostává se jim dalšího předpokladu pro vyloučení ze záboru, totiž právní samostatnosti. Netřeba ani zkoumati, zda z ustanovení § 18 příděl. zák. lze skutečně vyložiti smysl slova »objekty« v § 3 lit. a) zák. zábor., a zda definice, k níž tímto způsobem dospívá stížnost, odpovídá zákonu. Pokud se stížnost domnívá, že »právně samostatný« značí tolik, jako »hospodářsky nezávislý na jiných podnicích na ostatním zabraném majetku«, nelze přisvědčiti tomuto jejímu názoru, neboť zákon požaduje k vyloučení určitého objektu ze záboru, aby byl právně i hospodářsky samostatný, nepokládá tedy samostatnost právní za samostatost hospodářskou. Stížnost namítá dále proti názoru zastávanému žal. úřadem, že i nemovitost zapsaná s nemovitostmi jinými v jedné vložce jest schopna býti samostatným předmětem práv a závazků, a to jak věcných tak i obligačních, a může tvořiti také samostatný předmět držby, a dovozuje z toho, že i taková nemovitost jest způsobilou býti objektem právně samostatným. Na doklad toho uvádí stížnost, že i nemovitost, jež netvoří samostatné knihovní těleso, může býti samostatným předmětem vlastnictví neknihovního, služebnosti polní, domovní a služebnosti bytu, práv nájemních a pachtovních, práva předkupního a práva zpětné koupě, ba i práva zástavního, neboť zákon nezakazuje dáti do zástavy jediný objekt, tvořící součást knihovního tělesa, jen zaknihování tohoto práva není přípustno na jednotlivé součásti knihovního tělesa. Rovněž může býti objekt takový předmětem samostatných břemen, jak vyplývá ze zákonů o daních pozemkových a domovních, jež vyměřují se pro každý pozemek i budovu zvláště. Nss přes tyto vývody stížnosti nemohl nemovitostem v rozhodnutí uvedeným přiznati právní samostatnost. K právní samostatnosti dle stálé judikatury tohoto soudu jest potřebí, aby dotyčná nemovitost ve všech relacích mohla býti samostatným předmětem práv i závazků, což jest možno jen tehdy, když objekt ten tvoří sám o sobě samostatné knihovní těleso, na něž lze vložiti i právo zástavní, aniž by vkladem tím byly dotčeny nemovitosti jiné k objektu nenáležející. Nestačí tedy k právní samostatnosti, když nemovitost může býti samostatně zcizena, služebností zatížena, pronajata atd., nýbrž jest potřebí, aby mohla samostatně i zástavním právem býti zatížena. Předpoklad ten schází dle § 13 kn. zák. u nemovitostí, jež tvoří pouze součást knihovního tělesa, a proto nelze nemovitostem takovým přiznati právní samostatnost ve smyslu § 3 lit. a) zák. záb. Mezi úřadem a st-lem není sporu o tom, že předpoklad onen u nemovitostí, jichž nař. rozhodnutí se týče, splněn nebyl, následkem toho nelze ve výroku úřadu, jímž tento upírá nemovitostem těm právní samostatnost a tím i vyloučení ze svazku záborového, spatřovati nějakou nezákonnost. Pokud stížnost konečně namítá, že hrobka v D. jako res extra commercium nepodléhá vůbec záboru, postrádá námitka tato podkladu, neboť není ustanovení, jež by rodinné hrobky prohlašovalo za res extra commercium a je jako takové ze záboru vylučovalo. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2699. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 656-658.