Čís. 3562.

Zákon o nemocenském pojištění (ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák.). Nestačí, byla-li mezi lékařem a nemocenskou pokladnou uzavřena písemně pouze smlouva rámcová, nýbrž vyžaduje se i pro provedení její písemná forma. Pokud se nemocenská pokladna nemůže domáhati na lékaři náhrady škody, léčil-li v době stávky nemocenských lékařů členy její za plný honorář.
(Rozh. ze dne 4. března 1924, Rv I 1062/23.)
Žalobce léčil na základě faktického stavu členy žalované okresní nemocenské pokladny až do konce dubna 1921, neujednav s ní zvláštní smlouvy, nýbrž přistoupiv pouze k smlouvě rámcové. Dne 1. května 1921 došlo k stávce pokladničních lékařů, jíž se súčastnil i žalobce. Ihned po vypuknutí stávky poukázala žalovaná pokladna své členy oběžníkem, by vyhledávali u lékařů nemocenské pokladny pomoci jako soukromí pacienti, by účty lékaři zaplatili a předložili pokladně k výplatě. Proti žalobě lékaře o zaplacení honoráře za měsíce leden-duben 1921 namítla žalovaná navzájem pohledávku z náhrady škody ve výši, oč musela v době stávky vyplatiti svým členům více, ježto platili žalobci jako soukromí pacienti. Soudy všech tří stolic vyhověly žalobě, Nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Žalovaná strana ve svém dovolání, opírajícím se o důvody čís. 2, 3 a 4 §u 503 c. ř. s., trvá na tom, že mezi ní a žalobcem byla dne 28. srpna 1919 ujednána písemná smlouva, dle které byl žalobce jí povolán, a se zavázal léčiti členy žalované pokladny za později sjednaný honorář do 31. prosince 1921. Jak z obsahu tohoto ujednání vyplývá, jde tu o rámcovou prozatímní úmluvu (§ 6 písm. e) zákona ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák.), a byla žalovaná strana, chtěla-li žalobce ustanoviti za lékaře pro léčení svých členů, povinna, hledíc k §u 6 písm. e) a §u 6 písm. d) téhož zákona uzavříti s ním zvláštní písemnou smlouvu, ve které měly býti podrobně dojednány podmínky, týkající se vzájemných práv a povinností, jak o nich mluví předpis §u 6 písm. d) cit. zákona. K takovéto písemné smlouvě mezi stranami, jak jest nesporno, nedošlo, pročež jest za to míti a) jednak, že žalobce nebyl zřízen za lékaře žalované strany ve smyslu onoho zákona, b) jednak, že bezdůvodnou jest výtka neúplnosti odvolacího řízení, kterou dovolatelka shledává v tom, že o ujednání ze dne 28. srpna 1919 nebyl připuštěn důkaz svědky. Je-li tomu tak, nelze poměr žalobcův k žalované straně, dle něhož žalobce na základě zmíněného rámcového ujednání převzal léčení členů strany žalované, posuzovati jinak, než podle §§ 1151 a násl. obč. zák. jako smlouvu služební, a podle nich jest rozhodnouti spornou otázku, zda oprávněn jest nárok žalované strany na náhradu škody jí tvrzené, a odvozované z toho, že žalobce, přestav dnem 1. května 1921 léčiti členy žalované pokladny, jednostranně porušil služební smlouvu. Po této stránce netřeba uvažovati o tom, zdali by tu měl místo předpis §u 1159 a), pokud se týče §u 1162 a) obč. zák., neboť žalovaná strana svým dalším postupem sama přerušila příčinnou spojitost mezi svou domnělou škodou a jednáním žalobcovým. Jak sama doznává, vydala hned po zahájení stávky nemocenských lékařů ke svým členům oběžník, který svým lékařům neoznámila, jak tvrdí proto, by z toho neodvozovali uznání panujícího stavu. V tomto oběžníku vyzvala své členy, by vyhledávajíce lékařskou pomoc u lékaře své důvěry, neudávali, že jsou členy pokladny, aby žádali lékařskou pomoc jako soukromí pacienti, a bude-li lékař žádati zaplaceno ihned, aby mu hned zaplatili, po případě účet předložili pokladně, která jim ho zaplatí, načež oni jako soukromí pacienti účet vyrovnají s lékařem. Žalobce nemohl tudíž, přišli-li k němu členové pokladny, žádajíce, aby byli léčeni jako soukromí pacienti, věděti, že léčí členy pokladny, a byl proto zajisté oprávněn žádati od těchto pacientů honorář, odpovídající léčení osob soukromých. Byl-li tento honorář vyšší než tarif žalované strany, nemůže se
žalovaná strana cítiti poškozenou a nelze o nějaké škodě její mluviti, když sama v oběžníku vyzývala své členy, aby chodili k lékařům jako osoby soukromé, a žádali, by s nimi také tak se jednalo, a když výslovně prohlašovala, že účty nebude platiti lékařům, nýbrž svým členům. Tímto svým jednáním jmenovitě výzvou, aby členové pokladny neudávali, že jsou členy pokladny, znemožnila žalovaná strana žalobci, aby účtoval za jich léčení obvyklý tarif, a nemůže proto z důvodu náhrady škody žádati na něm zpět to, co mu jeho soukromými pacienty bylo jako jeho
zasloužený honorář zaplaceno, a co ona svým členům k vyrovnání
lékařského účtu vydala.

Citace:

Rozhodnutí č. 3562. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 328-330.