Čís. 3859.

Zákon o ručení za škody z provozu automobilů. Ručení vlastníka automobilu za zavinění šoféra (§ 8) není obmezeno na případy §u 7, nýbrž vztahuje se i na případy §u 3.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, Rv II 2/24.)
Žalobce, řídě sám svůj automobil, chtěl předjeti auto žalovaného, jedoucí v témž směru. Řidič tohoto auta, chtěje zameziti předjížďku, zabočil v pravo do dráhy žalobcova auta, žalobce strhl své auto dále na pravo, při čemž auto vjelo na hromadu štěrku a poškodilo se. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice co do důvodu z polovice po právu, vyvodiv ze zjištěných okolností stejnoměrné zavinění na té i oné straně. Odvolací soud k odvolání obou stran rozsudek potvrdil a odvětil mimo jiné k odvolání žalovaného v důvodech: Mylným jest názor žalovaného, že ručení vlastníka automobilu za šoférovo zavinění podle §u 8 aut. zák. omezuje se jen na případy §u 7 tohoto zákona a nikoliv na případy ručení podle §u 3 a násl. aut. zák. Ani doslov zákona ani jeho účel tomu nesvědčí. Účelem širšího ručení vlastníka automobilu bylo, by zámožný vlastník nesl i následky zavinění nezámožného šoféra, a nelze seznati, proč by toto hledisko mělo platiti jen vůči obecenstvu v těch případech, kde ručí majitel dle občanského zákona větší měrou, než dle zákona automobilového, a nikoliv v těch případech, kde ručí na př. měrou stejnou ve smyslu §u 3 a násl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného. Důvody:
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, žc ručení vlastníka automobilu za šoférovo zavinění se neomezuje jen na případy, jež má na mysli § 7 automobilového zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., nýbrž že platí také pro případy ručení podle §u 3 tohoto zákona, a poukazuje dovolatele na správné důvody napadeného rozsudku s dodatkem, že, kdyby zákonodárce byl chtěl ustanoviti výjimku z předpisu §u 8 autom. zák., byl by ji pojal výslovně do zákona a byl by vyslovil, že tento předpis neplatí pro případy ručení podle §u 3 autom. zák.; než zákon v tomto směru nerozeznává, ustanovuje bezvýjimečně za pravidlo, že ve všech případech, ve kterých nároky na náhradu škody jest posuzovati dle občanského práva, vlastník automobilu ručí za zavinění osob, jichž používá při jeho provozování. Za tohoto stavu věci není ničeho získáno pro dovolatelovo stanovisko ani zařazením §u 8 za § 7, naopak, kdyby byl správným dovolatelův názor, musil by § 8 zníti: »auch dort, wo diese« nebo »die erwähnten Ersatzansprüche«, kdežto § 8 bez jakéhokoliv poukazu na ustanovení §u 7 všeobecně zní: »auch dort, wo d i e Ersatzansprüche« atd. a nikterak nevylučuje případy uvedené v §u 3 autom. zák. Dále nasvědčuje správnosti tohoto výkladu § 3 zákona, jenž vypočítává ustanovení automobilového zákona, která neplatí pro vzájemné nároky majitelů automobilů, a zmiňuje se pouze o §§ 1 a 2, nikoli též o §u 8.

Citace:

Rozhodnutí č. 3859. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 773-774.