Čís. 3877.Výrok o započtením namítaných vzájemných pohledávkách jest pojati do rozsudečného výroku, třebaže nebyly uznány po právu. (Rozh. ze dne 20. května 1924, Rv I 351/24.)Proti žalobě o 10.000 Kč namítli žalovaní navzájem několik pohledávek v celkové výši 17.000 Kč. Procesní soud prvé stoliceuznal dle žaloby a ohledně vzájemných pohledávek uvedl v důvodech,že jich neuznává po právu, ve výroku rozsudečném se však o nich nezmínil. Odvolací soud rozsudek potvrdil.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázce, o niž tu jde, vdůvodech:Přisvědčiti jest názoru dovolatelů, že rozhodnutí o vzájemných pohledávkách, namítaných k započtení, mělo býti pojato do rozsudečnéhonálezu a nikoli jen do rozhodovacích důvodů. Toť plyne jak z doslovu§§ů 393, 411 a 417, odstavec druhý c. ř. s., tak z úvahy, že se jen za tohoto předpokladu rozhodnutí o nich může státi podle §u 411, odstavec prvý, poslední věty c. ř. s. účastno právní moci. Než na tom v tomto případě celkem nezáleží. Z rozhodovacích důvodů obou stolic jest se všíjasností seznati, že se s namítanými vzájemnými pohledávkami zabývaly a že, dospěvše k úsudku, že nejsou po právu a netvoří položky, kterou by bylo lze se zažalované pohledávky sraziti, tuto přisoudily neztenčenu. Formální vadnost tohoto postupu není žalovaným nijak na újmu, neboť nemohou míti zájmu na tom, by výrok, že namítané vzájemné pohledávky nejsou po právu, byl účasten právní moci.