Čís. 3673.


Svedení pod slibem manželství (§ 1328 obč. zák.) předpokládá, že žena mohla slibu tomu věřiti.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1924, Rv I 103/24.)
Žaloba o náhradu škody podle §u 1328 obč. zák. byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobní nárok spadá pod § 1328 obč. zák. a, není-li naplněna skutková podstata tohoto ustanovení, není po právu, neboť předpis §u 248 obč. zák., z něhož se dovolání též nárok ten dolíčiti snaží, sem očividně nepatří, což dalšího rozboru nepotřebuje, neboť není dán, není-li tu trestního činu neb aspoň lsti neb jiného zavinění, což vše zde chybí, jak se hned ukáže. § 1328 obč. zák. přiznává ženě, kterou někdo pohnul trestným činem nebo lstí nebo hrozbami neb zneužitím poměru odvislosti k nemanželské souloži, právo na náhradu škody. Žalobkyně vskutku dovolávala se trestného činu svedení pod slibem manželství (§ 506 tr. zák.), avšak tento důvod vyvrácen jest jejím vlastním doznáním ještě v dovolání opakovaným, že věděla od Š-а samého, že je ženat, z čehož jde, že nemohla tvrzený jeho slib, že ji pojme za manželku, bráti vážně, kdežto svedení pod slibem manželství předpokládá, že žena slibu tomu mohla věřiti. Ovšem tvrdí žalobkyně, že Š. jí současně tvrdil, že je rozveden a že se bude moci ženiti, ale právě proto, že to bylo současně, nemohla býti na omylu ohledně významu pouhého rozvodu, musila věděti, že Š. přes to jest a zůstává pořád »ženat«, jak výslovně doznává, že to věděla. Že však se ženatý člověk ženiti nemůže, ví každé dítě, i nemohla tedy žalobkyně věřiti, že Š. bude se moci znovu ženiti. To by musilo ještě něco k rozvodu přistoupiti, následovati ještě rozluka, i bylo věcí žalobkyně, již léta zletilé, aby si to rozmyslila a o možnosti nového Š-ova sňatku a tudíž svých vyhlídkách naň se napřed informovala, než k souloži svolila. Líčí-li muž ženě, kterou pohnouti chce, aby se mu poddala, krásné vyhlídky do budoucnosti, není to ještě svedením, nýbrž pouze lehkověrnost ženy, dá-li se na to navábiti a to jest její věcí. Logiku dovolatelky, že okolnost, že Š. byl ženat a ona to věděla, mluví prý naopak pro trestný čin, nelze vůbec chápati.
Citace:
č. 3673. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 480-481.