Čís. 3872.

V poshovění nedoplatku kupní ceny lze po případě spatřovati poskytnutí zápůjčky. Pokud lze umluviti zpětné zaplacení zápůjčky ve zlaté měně cizozemské.
(Rozh. ze dne 20. května 1924, Rv I 1786/23.) Při uzavření kupní smlouvy ze dne 30. června 1889 bylo výslovně
vymíněno, že kupující (žalovaný) má část kupní ceny zaplatíti v měně říšskoněmecké a to 32.400 Mk ve zlatě (Mark Gold effektiv). Jako kupní cena bylo ujednáno 50.000 zl. a část kupní ceny 32.400 marek ve zlatě (Mark Gold) byla vyúčtována na kupní cenu 18.800 zl. Dle kupní smlouvy bylo 32.000 zlatých marek žalovanému ponecháno proti půlletní výpovědi, žalovaný zavázal se je 4% zúročiti a právo zástavní za pohledávku tu bylo pro prodávajícího na prodané nemovitosti vtěleno. Vypověděv k 1. červenci 1922 jistinu, domáhal se žalobce zaplacení části jistiny a to 1.000 Mk ve zlatě nebo 10.616 Kč. Žalovaný byl
ochoten platiti pouze 1.000 papírových marek nebo 1.160 Kč 50 h. Oba nižší soudy uznaly dle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Soud odvolací sdílí právní názor soudu prvé stolice, že částka
32.400 zlatých marek byla ponechána žalovanému zápůjčkou a že
peníz 18.800 zl. byl do kupní smlouvy pojat jen za účelem vyúčtování kupní ceny, ujednané ve zlatých (Fl. Gulden). Mají tu proto místa ustanovení §§ů 987 a 989 obč. zák., jak soud procesní správně uvádí.
I kdyby plnění 1.000 zlatých marek bylo nemožným, může žalobce žádati vnitřní hodnotu 1.000 zlatých marek v době poskytnutí zápůjčky. Soud odvolací sdílí právní názor soudu prvé stolice, že vnitřní hodnota 1.000 zlatých marek, dne 30. června 1889 zapůjčených, rovná se 10.616 Kč, kursu to v době jich splatnosti. Že tato vnitřní hodnota nerovná se
nynějším 1.160 Kč 50 h (starých 580 zl. 25 kr. r. m.) o tom nemůže býti nejmenší pochybnosti. Jde-li o zápůjčku, pozbývají důvodnosti vývody odvolání, které žalovaný vyvozuje z té okolnosti, že nejde o zápůjčku, nýbrž o zbytek ceny trhové. Jest též samozřejmým, že při placení 1.000 zlatých marek nebo 10.616 Kč nejde u žalovaného o hospodářskou nedostižnost plnění.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní
(§ 503 čís. 4 c. ř. s.), není odůvodněna. Lze připustiti, že, byla-li kupní
cena nebo část kupní ceny poshověna, nepřeměřiuje se tím o sobě
kupní cena nebo nedoplatek kupní ceny novací (změnou právního důvodu dluhu) v zápůjčku. Dojde však k takové přeměně, je-li z provázejících okolností zjevným úmysl stran, k tomu se odnášející. A tak tomu v případě, o nějž ve sporu jde. Byloť v kupní smlouvě ze dne 30.
června 1899 ujednáno, že bude se zaplacením části 20.000 zl. kupní
ceny posečkáno tak, že kupitelé splatí tuto částku v osmi čtvrtletních
nezúročitelných lhůtách po 2.500 zl., zároveň však že část 32.400 něm.
marek, zúročitelná 4%, bude na koupených nemovitostech právem zástavním zajištěna a že bude splatnou po pololetní výpovědi. Tato ustanovení, zejména smluvené zúrokování a vymíněná výpověď poukazují
zřejmě k úmyslu stran, že byla ona část kupní ceny kupitelům ponechána jako — hypotekární — zápůjčka. Podobně byla i další část
11.200 zl. kupní ceny přeměněna v dluh hypotekární, když kupitelé pře- vzali pohledávku 2.000 dukátů, váznoucí na koupených nemovitostech
pro Annu R-ovou, ve smluvené hodnotě 11.200 zl. Tomu-li tak, není
právně mylným názor odvolacího soudu, že dlužno posuzovati věc dle
předpisu o zápůjčce, jmenovitě dle §§u 987 a 989 obč. zák. Neobstojí
výtka, že tento názor odporuje zákonnému pojmu a právní povaze zápůjčky ve smyslu §u 983 obč. zák. Jest pravda, že kupitelům nebyl vyplacen hotové určitý peníz, představující zápůjčkovou valutu, ale v podstatě má se věc přece tak, jako kdyby byla kupitelům po složení kupní
ceny část její zase ponechána bývala se závazkem, vrátiti po určité době
touž částku. Jde-li však o zápujčku, dlužno za správné uznati též další
právni vývody napadeného rozsudku, jež dovolatel pro ten případ, že
by tu byla zápůjčka, vyvrátiti vlastně ani se nepokouší. Z cís. nařízení
ze dne 21. září 1899, čís. 176 ř. zák. neplyne to, co dovolatel do něho
vkládá; závazek, zaplatiti částku 32.400 mk. efektivně ve zlatě, byl ujednán smlouvou ze dne 30. června 1889; v §u 17 třetího dílu zmíněného
nařízeni pak výslovně se stanoví, že tímto nařízením nejsou dotčeny závazky, založené před 1. lednem 1900, které mají býti efektivně splněny
v druhu mincí, nejmenovaném v třetím odstavci §u 15 (mince kovové
nebo stříbrné mince, jež byly zákonným platidlem v rakouské měně)
nebo v měně cizozemské. Že snad zlatých marek nyní nelze obdržeti, po
případě že obchod jimi není volným, nikterak nevadí, když žalovaný byl
odsouzen k plnění alternativnímu tak, že jest povinen zaplatiti buď
1.000 zlatých marek nebo 10.616 Kč. Námitka nedostižnosti plnění byla
správně vyvrácena soudem odvolacím, a pro nedostatek skutkových
zjištění k tomu poukazujících nelze uznati tvrzené nedostižnosti ani
tehdy, kdyby byla nyní skutečně soudně vymáhána celá zbytková pohledávka 31.400 zlatých marek neboli 340.000 Kč, jak žalovaný v dovolacim spise uvádí. Z toho, že úroky byly dosud placeny v tuzemské
měně a to v relaci 1 nika 1 Kč 20 h, nemůže dovolatel nic odvoditi
ve svůj prospěch. Dovolává se v té příčině §u 899 obč. zák., maje na
mysli patrně ustanovení §u 999. Než tím, že se žalobce z důvodů —
jež nebyly rozebrány v prvé stolici a tudíž proti němu nemohou býti
využity — dosud snad spokojil nižší částkou úrokovou, nevzdal se
práva, žádati zaplacení jistiny tak, jak bylo ujednáno, zvláště když jest
pro choromyslnost zbaven svéprávnosti, ke vzdání se práva bylo by
tedy potřebí svolení soudu opatrovnického.

Citace:

Rozhodnutí č. 3873. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 798-799.