Čís. 3963.

Uplatnění náhradních nároků musí se státi ve lhůtě §u 34 zák. o obchodních pomocnících u soudu příslušného.
Ustanovení poslední věty §u 1497 obč. zák. jest použiti i při lhůtách propadných.
(Rozh. ze dne 11. června 1924, Rv I 618/24.)
Žalobě obchodního pomocníka o zaplacení služného za tříměsíční výpovědní lhůtu procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolatel namítá, že žaloba měla býti zamítnuta, poněvadž žalobce neuplatnil nároku v propadné lhůtě šestiměsíční podle §u 34 zákona o obchodních pomocnicích a §u 1162 písm. d) obč. zák. Jest sice lhostejno, jak také odvolatel uvádí, zda tato právní otázka posuzuje se podle toho či onoho zákon- ného ustanovení, ale soud odvolací jest téhož názoru, jako soud prvý, že nutno zde použiti ustanovení zákona o obchodních pomocnících. Dle §u 34 zák. o obch. pomocnicích musí býti náhradní nároky z důvodů předčasného vystoupení nebo předčasného propuštění podle §u 28 a 29 téhož zákona do šesti měsíců soudně vymáhány, jinak pomíjejí. Lhůta tato počíná uplynutím dne, kdy došlo k vystoupení nebo propuštění. Žalobce tvrdí, že byl žalovaným bezdůvodně propuštěn 2. prosince 1922 a uplynula tudíž šestiměsíční preklusivní lhůta, k níž soudce z úřední moci přihlížeti musí, dnem 3. června 1923. Žaloba však byla podána u příslušného soudu prvé stolice dne 31. července 1923. Předpis §u 1497 obč. zák. jedná sice o lhůtách promlčecích, platí však v naznačeném směru obdobně i o lhůtách propadných, poněvadž o těchto zákon se nezmiňuje, a § 232 c. ř. s. nečiní rozdílu mezi lhůtami promlčecími a propadnými a ustanovením »podání žaloby u soudu« předpokládá, že žaloba podána byla na soudě příslušném. Nemůže býti také pochybnosti o tom, že nárok žalobou uplatňovaný je náhradním nárokem ve smyslu ustanovení §u 34 zák. o obch. pomocnících, poněvadž žalobce odvozuje jej z ustanovení §u 29 téhož zákona. Z toho plyne, že, poněvadž žaloba ve lhůtě propadné u příslušného soudu prvé stolice podána nebyla, nárok ten pominul a žaloba měla býti zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňujíc dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že, nebyla-li žaloba během šestiměsíční propadné lhůty (§ 34 zákona o obch. pom. ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.) podána u soudu příslušného, zaniká nárok, byť byl uplatňován včas u soudu nepříslušného. Ustanovení §u 24 tohoto zákona, dle něhož náhradní nároky v něm výčetmo uvedené, musí býti ve lhůtě šesti měsíců soudně uplatněny, jinak pomíjejí, nelze rozuměti jinak, než, že uplatnění nároku musí se státi u soudu příslušného, což předpokládá i věta druhá §u 232 odstavec prvý c. ř. s. Podána-li žaloba u nepříslušného soudu, a byla-li jím právoplatně odmítnuta (§ 230 c. ř. s.), nemůže to založiti právní účinky přetržení běhu lhůty propadné a jest přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že zásady, vyslovené v poslední větě §u 1497 obč. zák., lze obdobou použiti i při lhůtách propadných. Žalobce nemůže se ani dovolávati ustanovení §u 261 odstavec šestý c. ř. s., ježto ani netvrdil, že u živnostenského soudu byla odpůrcem vznesena námitka věcné nepříslušnosti a že učinil včasně návrh, aby věc byla přikázána soudu příslušnému, jím jmenovanému. Nebylo tu tedy ani zákonných podmínek pro postup podle §u 261 odstavec šestý c. ř. s.

Citace:

č. 3963. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 931-932.