Čís. 3851.

Ustoupení od smlouvy kupitelem stane se účinným, třebas jím kupitel, udíleje prodateli dodatečnou lhůtu, nepohrozil, jen když dodatečná lhůta uplynula, aniž by prodatel byl řádně plnil.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, Rv I 214/24.)
Žalobě prodatele na kupitele o zaplacení kupní ceny procesní
soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Je zjištěno dopisy žalované firmy ze dne 26. února 1921 a 8. března
1921, že žalovaná dala žalobkyni dodatečnou lhůtu k plnění do 15.
března 1921 a že jí tuto lhůtu na její žádost prodloužila do 31. března
1921, aniž arciť v těchto dopisech byla uvedla, který z důsledků čl. 356 obch. zák. vyvoditi míní v případě, že by ani v této lhůtě nebylo plněno.
Jest dále zjištěno, že se dne 1. dubna 1921 žalující firma pokusila dodati žalované firmě část zakoupeného zboží, že však účetní této firmy
toto plnění odmítl proto, že dodatečná lhúta k plnění uplynula předchozím dnem, a z obsahu žaloby vysvítá, že žalující firma o tomto
odmítnutí vědomosti nabyla. Kromě toho jest zjištěno dopisem ze dne
4. dubna 1921, že žalovaná firma tímto listem vůči žalobkyni výslovně
prohlásila, že pro nesplnění v dodatečné lhůtě od smlouvy ustupuje
tak, jako by nebyla bývala uzavřena. Dovolání vytýká právem z důvodu §u 503 čís. 3 a 4 c. ř. s., že odvolací soud k těmto okolnostem
t. j. k obsahu tohoto dopisu а k prohlášení účetního žalované firmy
ze dne 1. dubna 1921 nepřihlíží, pokud se týče, že věc po právní stránce
vhodně neposuzuje. Prohlášení tato obsahují zcela nepochybně projev,
že se žalovaná firma rozhoduje pro ustoupení od smlouvy po rozumu
čl. 356 obch. zák. a okolnost, že dříve důsledkem tímto, nepohrozila,
mohla míti jen ten právní důsledek, že by žalující firma byla mohla
v přiměřené lhůtě po tomto prohlášení ještě svůj průtah v plnění napravit! tím, že by byla veškeré zboží, a nikoli pouze část jeho (§ 1415
obč. zák.) žalované firmě reálně nabídla. Vždyť zákon nežádá přímo,
by použitím některého z práv čl. 355 obch. zák. bylo pohroženo a teprve po uplynutí dodatečné lhůty výkon práva tohoto byl znovu oznámen, neboť oznámení, že smluvník od smlouvy ustupuje, stačí a stává
se účinným, když druhý smluvník v této přiměřené další lhůtě prodlení
svého neodčiní. Tato lhůta nemusí býti udělena výslovně, nýbrž může
býti poskytnuta tím, že se vyčkává, zda obmeškalý smluvník závazek
splní. Teprve kdyby byla žalovaná firma toto jí v této přiměřené další
lhůtě nabídnuté plnění odmítla, mohla by žalující firma právem k tomu
poukazovati, že smlouvu bezprávně porušuje a mohla by s úspěchem
na její splnění žalovati. Žalující firma se však dle toho nezachovala
a ze zjištění nižších soudů vyplývá naopak, že zboží, jež mělo býti dodáno, bylo dohotoveno teprve na začátku května 1921, tedy teprve za
dobu tak dlouhou, co činily obě dřívější dodatečné lhůty dohromady,
z čehož je dále též patrno, že prohlášení její v dopisu ze dne 5. dubna
1921, že chová pro žalovanou zboží k disposici, odporovalo pravdě.
Žalující firma neodčinila tedy svého prodlení, když ani v přiměřené
další lhůtě po onom prohlášení žalované firmě zboží nenabídla a dle
zjištění prvého soudu do začátku května 1921 ani nabídnouti nemohla,
ježto je dohotoveno neměla. Tím stalo se prohlášení žalované firmy,
že od smlouvy ustupuje, právně účinným a na tom ničeho změniti nemůže a je tudíž bez významu, že žalující v žalobě ze dne 31. května
1921 prohlašuje, že chová zboží pro dovolatelku k disposici. Poukazuje-li žalující firma k tomu, že plnila již dne 1. dubna 1921, neodpovídá
to pravdě, a žalující firma přenáší se přes skutečnost, že nabízela jen
plnění částečné, jež dovolatelka nebyla povinna přijati, ježto dělitelnost
plnění nebyla smluvena. Z toho, že toto (částečné) plnění odmítla proto,
že jest plněno pozdě a nikoli výslovně i proto, že není plněno zúplna,
nemůže žalující firma pro své stanovisko, jak dovolatelka správně uvádí,
ničeho těžiti, neboť klamné zdání náležitého plnění musí zůstati mimo každý zřetel, ježto záleží jedině na tom, zda nabídla žalující firma k odčinění svého průtahu v přiměřené dodatečné lhůtě plnění náležité, což
však jí dle uvedeného nikterak přiznati nelze. Pokud jde o doložku na
obchodních dopisech žalující firmy, z níž tato pro sebe dovozuje téměř
výhradu plnění dle možnosti, posoudil již odvolací soud význam této
doložky zcela případně a nejvyšší soud tento názor sdílí; ostatně jest
poukázati k tomu, že se žalobkyně právě vzhledem na tuto výrobní poruchu ucházela o udělení a prodloužení poskytnutých dodatečných lhůt
a že v dopise ze dne 5. dubna 1921 píše se o této poruše jakožto o závadě již napravené a o tom, že zboží jest k odevzdání pohotovo.

Citace:

Rozhodnutí č. 3851. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 756-758.