Čís. 3496.

Úpadkový řád.
Uhasnutí »odlučovacích práv« (§12 konk. řádu) vztahuje se jen
na ona odlučovací práva, která v den vyhlášení úpadku ještě pozůstávala, netýká se však těch, jichž výtěžek byl již vydán. Rozhodnou dobou pro splnění předpokladů §u 31 čís. 2 konk. řádu jest den, kdy byla předsevzata zajišťovací exekuce zabavením movitých věcí, nikoli teprve den jich dražby.
(Rozh. ze dne 13. února 1924. Rv I 1417/23.).
Žalující úpadková podstata domáhala se na žalované firmě zaplacení zbytku výtěžku, docíleného při exekuční dražbě za dlužníkovy svršky, které pro pohledávku žalované firmy na její návrh nejprve jen k zajištění byly zabaveny a po pravomoci exekučního titulu na její návrh veřejnou dražbou byly prodány. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, a uvedl mimo jiné v důvodech: Pokud se týče ustanovení §u 12 konk. řádu, zanikají vyhlášením úpadku ovšem jen ta práva zástavní, která v té době ještě tu jsou, nikoli však ta, která zatím jiným způsobem byla zanikla; také dle §u 12 (3) konk. řádu při zpeněžení, provedeném před vyhlášením úpadku, má býti díl, připadající na takové právo na oddělení, vzat do úpadkové podstaty, což možno ovšem jen do té doby, dokud výtěžek dražby vymáhajícímu věřiteli nebyl odevzdán; v tomto případě však byl výtěžek dražby zaslán již dne 29. září 1921 k rukám právního zástupce žalované strany, takže rozdělení výtěžku dražby a placení takové nemůže býti napadeno dle §u 12 konk. řádu z důvodu pozdějšího vyhlášení úpadku a bylo proto žalobní žádost, pokud se opírá o §u 12 konk. řádu, jako neodůvodněnou zamítnouti. Odvolací soud žalobě vyhověl a vyslovil se o výkladu §u 12 konk. ř. v důvodech: Co se týče výkladu ustanovení §u 12 konk. ř., souhlasí odvolací soud s názorem prvního soudu, že z tohoto důvodu by nárok žalující strany na vydání zbývajícího výtěžku, který byl žalované straně již prvním soudem vydán dne 29. září 1921, odůvodněn nebyl. Úpadek na jmění Adolfa H-a byl totiž vyhlášen až 8. října 1921 a v té době zástavní práva žalované firmy na věcech dlužníkových již zanikla provedením prodeje a byl také výtěžek žalované firmě již vydán. Nemůže tu proto býti řeči o zániku těchto práv a ustanovení §u 12 čís. 3 konk. ř. má na mysli jen případy, kdy takové vylučovací právo v čase vyhlášení úpadku ještě trvalo, po případě výtěžek ještě nebyl vydán. Tvrzení odvolatele, že pro jeho náhled mluví literatura (komentář Bartsch-Pollak), je nesprávné, neboť to, co on cituje, týká se realisace takových zástavních práv po vyhlášení úpadku, a jinak komentář ten stojí na stanovisku, odpovídajícímu také znění zákona, že po vydání výtěžku nelze jej požadovati dle §u 12 konk. ř.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu, mimo jiné z těchto

důvodu

:
Žaloba opírá se jednak o předpis §u 12 konk. ř., jednak o předpis §u 31 čís. 2 konk. ř. V onom směru nebylo žalobě vyhověno ani prvním ani druhým soudem z toho důvodu, že dražební výtěžek vydán byl žalované firmě jako jediné vymáhající věřitelce dne 29. září 1921, kdežto úpadek na dlužníkovo jmění vyhlášen byl až dne 8. října 1921, takže ustanovení §u 12 konk. ř. zde místa nemá. Pokud žalující úpadková podstata ještě v dovolací odpovědi trvá na tom, že její žaloba i z důvodu §u 12 konk. ř. jest opodstatněna, není v právu, a stačí odkázati ji na důvody obou nižších soudů s dodatkem, že t. zv. »právo odlučovací« (§ 48 konk. ř.) záleží v oprávnění, dojíti uspokojení z určitého majetku dlužníkova a vyloučiti v tomto objemu ostatní úpadkové věřitele. Nastalo-li však uspokojení již před úpadkem, nemůže býti řeči ještě o právu, býti z určitého dlužníkova majetku uspokojenu. Odlučovací právo uhasíná podle §u 12 konk. ř. »vyhlášením úpadku«, uhasnutí vztahuje se tedy jen na ona odlučovací práva, která v den vyhlášení úpadku ještě pozůstávala a jeví své účinky toliko pro budoucnost. Poslední odstavec §u 12 konk. ř. vztahuje se jen na případy, kdy výtěžek před vyhlášením úpadku vydán nebyl. V tom smyslu zní nauka i praxe (viz Bartsch, R. a Pollak, R. Österreichisches Insolvenzrecht. Kommentar X (X), pozn. 15. k konk. ř., § 12">Bartsch-Pollak, poznámka 15. k §u 12 konk. ř. a literaturu tam citovanou, pak rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni č. 1774 přil. k věstníku ministerstva práv). Zbývá tedy jen druhý důvod, o který žalující úpadková podstata svůj nárok na vydání zbytku výtěžku opřela, totiž odpůrčí důvod §u 31 čís. 2 konk. ř. V tom směru prvý soud také žalobu zamítl, nepřijav za prokázáno, že žalovaná firma o insolvenci svého dlužníka věděla, nebo věděti musila, kdežto druhý soud došel k závěru opačnému a žalobě vyhověl. Odvolací soud projevil názor, že jest oprávněn na základě prokázaných a nesporných skutečností dojíti k jinému úsudku než první soudce. Nesporno jest, že žalovaná firma jako vymáhající věřitelka vymohla si nejprve zajišťovací exekuci zabavením a uschováním dlužníkových svršků, že po pravomoci exekučního titulu navrhla prodej zabavených svršků, že svršky ty byly ve veřejné dražbě prodány, že výtěžek byl pak vydán žalované jako jediné vymáhající věřitelce a že tato, zaplativši část výtěžku do úpadkové podstaty, ponechala si zažalovaný zbytek 4 807 Kč 60 h k částečnému krytí své vykonatelné pohledávky s příslušenstvím. Netřeba tu řešiti otázku, zda zmíněné exekuční úkony náležejí k »právním jednáním« v §u 31 čís. 2 a §u 35 konk. ř. uvedeným a zdali jsou tu tedy objektivní předpoklady odpůrčího nároku ve smyslu §u 31 čís. 2 a §u 39 konk. ř., neboť nárok ten závisí ještě na dalších předpokladech. Další zákonné předpoklady uplatňovaného odpůrčího nároku podle §u 31 čís. 2 konk. ř. jsou totiž, že v době, kdy právní jednání bylo předsevzato a) dlužník byl nezpůsobilým platiti, nebo že již návrh na vyhlášení úpadku byl podán a b) věřitel o těchto skutečnostech věděl nebo věděti musil, tedy jen ze své viny o nich nevěděl. Důkaz těchto předpokladů náležel žalující úpadkové podstatě. Pro tento případ odpadá z předpokladu ad a) uvedených návrh na vyhlášení úpadku, který v době, o kterou jde, ještě podán nebyl. Rozhodnou dobou, podle které zmíněné předpoklady jest posuzovati, jest den, kterého exekuce zabavením věcí movitých k zajištění
byla předsevzata, totiž 26. srpen 1921, neboť tímto zabavením nabyl věřitel podle §§ 253, 256 a 402 ex. ř. zástavního práva a to nejprve jen k zajištění a později i k částečnému uspokojení své pohledávky po roz- umu §u 31 konk. ř., ježto exekuce zajišťovací právoplatností exekučního titulu přešla v exekuci uhražovací. V tom směru nelze přisvědčiti názoru odvolacího soudu, který vědomost žalované firmy o nastalé insolvenci dlužníkově posuzuje až podle dne dražby, která předsevzata byla teprve dne 29. září 1921.

Citace:

Rozhodnutí č. 3496. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 237-240.