Čís. 3914.

Bylo-li v posledním pořízení ustanoveno, že určité v posledním pořízení podrobně vyjmenované movitosti mají připadnouti jednomu, kdežto vše ostatní pak druhému, dlužno považovati onoho za odkazovníka, tohoto za dědice ze závěti.
(Rozh. ze dne 28. května 1924, R I 428/24.)
V posledním pořízení Aloisa M-а byly jednotlivě vypočítány věci, jichž se má dostati dceři Anně, a dále uvedeno: »Vše ostatní náleží mé dceři Marii.« K pozůstalosti přihlásily se obě dcery ze závěti. Soud pozůstalostní přijal na soud přihlášku Marie M-ové, nikoliv však přihlášku Anny M-ové. považuje ji za pouhou odkazovnici. Ve stížnosti namítaly obě účastnice, že nejde o závěť, nýbrž o pouhý dovětek a že
pozůstalost měla býti projednána na základě dědické posloupnosti ze zákona. Rekursní soud usnesení prvého soudu potvrdil. Důvody: Stěžovatelky postrádají v doslovu závěti ustanovení dědice z důvodu, že dědic není tam výslovně »jako takový« jmenován, čímž není prý zákonu vyhověno. Názor tento jest mylným. Ustanovením dědice ve smyslu §u 553 obč. zák. rozuměti dlužno každé prohlášení zůstavitele, že určité osobě zanechává svou pozůstalost buď celou nebo nějakou v poměru v celku určenou část její (zlomek), tedy nikoliv určité předměty pozůstalosti. Na slovech, jakými ustanoveními to se děje, nijak nezáleží, poněvadž není zákonného předpisu, že jmenování dědice se musí státi určitými »slovy«. Stačí, když úmysl zůstavitelův jest jasným. Dle toho však nelze poslednímu pořízení Aloisa M-а upříti náležitosti závěti, ježto po individuelním výpočtu věcí a předmětů, jež připadnouti mají dceři Anně M-ové, nařizuje zůstavitel, že »vše ostatní«, tedy již nikoli individuelně označený zbytek celkem pozůstalosti »náleží mé dceři Marii«. To nelze jinak než jako ustanovení dědice posuzovati a právem bylo proto projednání pozůstalosti provedeno na základě posloupnosti ze závěti. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Mimořádný dovolací rekurs spatřuje zřejmé porušení zákona nižšími soudy ve výkladu posledního pořízení Aloisa M-а ze dne 3. června 1918, pokud byla uznána za dědičku ze závěti Marie M-ová, Anna M-ová pak za odkazovnici. Posledním pořízením nebyla sice žádná z těchto zůstavitelových dcer výslovně povolána za dědičku, nýbrž jen ustanoveno, že dceři Anně mají přináležeti pro případ úmrtí obrazy a jiné movitosti, v posledním pořízení podrobně vyjmenované — kdežto vše ostatní že náleží dceři Marii. Z toho je patrnou vůle zůstavitelova, že dceři Anně chtěl zůstaviti jen některé předměty ze svého majetku, přesně individualisované, že naproti tomu obmyslil dceru Marii veškerým ostatním svým jměním, kterého v poslední své vůli podrobněji vůbec neurčil. Usuzují-li nižší soudy z tohoto obsahu posledního pořízení, že zůstavitelovu dceru Annu, jež má z pozůstalosti obdržeti věci přesně označené, jest považovati jen za odkazovnici a že dědičkou ze závěti
jest Marie M-ová, která se má ujmouti všeho ostatního jmění zůstavitelova, nejsouc omezena poslední vůlí na nějaké určité předměty, nepříčí se tento právní názor nikterak zákonu, nýbrž vyhovuje ustanovením §§ 532 a 535 obč. zák. a dlužno mu přisvědčiti.

Citace:

č. 3914. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit Civilní rozhodnutí VI., s. 853-854.