Čís. 3519.

Spor o vydání výmazného prohlášení, byť šlo o vklad nájemního práva, není věcí nájemní (§§ 560 a násl. a § 224 čís. 4 c. ř. s.). Ochrana nájemců (zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n.). Obnovením smlouvy nájemní dle §u 2 (1) zákona neobnovuje se smluvní právo nájemcovo na knihovní vklad nájemního práva, omeze- ného na určitou dobu a jest nájemce po uplynutí doby, na kterou bylo nájemní právo vtěleno, povinen, svoliti k jeho knihovnímu výmazu.
(Rozh. ze dne 20. února 1924, Rv I 1628/23.)
Žalobkyně pronajala žalované poštovní správě smlouvou ze dne 31. října 1902 místnosti na 10 let, smlouvou ze dne 15. ledna 1912 na dalších 10 let. Tuto smlouvu, jež byla vtělena do knih, vypověděla žalobkyně dne 25. července 1921 bez svolení soudu na pul roku. Žalobu, by žalovaná byla uznána povinnou vydati výmazní prohlášení ohledně nájemního práva, procesní soud prvé stolice pro tentokráte zamítl, poněvadž dle znění §u 2 zákona o ochraně nájemníků smlouvy nájemní, uzavřené na určitou dobu před 3. květnem 1920, z nichž nebyla dána soudní výpověď, se obnovují na neurčitou dobu, pročež závazek žalovaného, ustanovený v nájemní smlouvě, by po konečném uplynutí nájemní doby vydal výmazné prohlášení, nemůže dosud býti vymáhán, poněvadž nájemní smlouva trvá. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobkyně shledává nesprávné právní posouzení věci v tom, že prvý soud má za to, že smlouva ze dne 31. října 1902 a 15. ledna 1912 i se všemi jejími ustanoveními byla ve smyslu zákona o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. na neurčitou dobu obnovena, ač mimosoudní výpovědí zanikla a jen nájemní poměr i na dále dle tohoto zákona trvá. Výklad, který dává odvolatelka zákonu ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., je mylný. Zákon ustanovuje výslovně v §u 2 (1), že smlouva nájemní, uzavřená před 3. květnem 1920, obnovuje se na neurčitou dobu, jestli nájemník neprohlásil, že nechce v nájmu pokračovati, nebo pronajímatel nedá se svolením soudu výpověď podle §u 1 cit. zákona. Žádný z těchto případů nenastal. Mimosoudní výpověď jest úplně bezvýznamná, poněvadž nestala se se svolením soudu. Obnovuje se proto nájemní smlouva, před 3. květnem 1920 uzavřená. Touto obnovenou smlouvou jest smlouva ze dne 31. října 1902 (15. ledna 1912). Obnovuje-li se tato smlouva, obnovují se s ní i veškerá její ustanovení, pokud ovšem nejsou pozměněna tímto zákonem. Naprosto nelze souhlasiti s názorem odvolatelky, že mimosoudní výpovědí smlouva nájemní zanikla a že trvá jen nájemní poměr ve smyslu zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by třeba, by se v zákoně mluvilo o obnově smlouvy nájemní. Předpokládá proto zákon o ochraně nájemníků, že nájemní smlouva již tu jest, a že tato smlouva se prodlužuje na neurčitou dobu. Tím méně lze přisvědčiti názoru odvolatelky, že ustanovení o vtělení nájemního práva není hmotněprávní součástí nájemní smlouvy. Vždyť ustanovení to dává se do nájemní smlouvy, by nájemce ve svém právu nájemním byl v každém případě chráněn. Náhled, že tohoto vtělení práva není již třeba, a že je zbytečné, poněvadž erár je chráněn zákonem o ochraně nájemníků, není správný, ježto není jisto, jak dlouho tento zákon v platnosti zůstane. V tomto případě výmaz věcného práva nájemního má nastati až po ukončení nájemního poměru. A poněvadž tento poměr i na dále trvá, není žalovaný erár povinen, vydati výmazné prohlášení.
Nejvyšší soud uznal dle žaloby.

Důvody:

Odvolací soud neposoudil věci správně po právní stránce. Podle poslední věty §u 2 (1) zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n., obnovena byla i sporná smlouva nájemní na neurčitou dobu s výpovědní lhůtou, stanovenou zvláštními předpisy anebo v místě obvyklou. Pronajímatel může ovšem vypověděti tuto smlouvu nájemní jen za podmínek §u 1 zák. Z toho nelze však vyvoditi, že oním předpisem zákona obnoveno bylo i smluvní právo nájemcovo na knihovní vklad nájemního práva, omezené na určitou dobu, a že byl odložen závazek nájemcův, že po uplynutí nájemní doby vydá pronajímateli k žádosti prohlášení, potřebné k výmazu tohoto nájemního práva. Tohoto ustanovení neobsahuje zákon o ochraně nájemců, jejž lze vzhledem k jeho výjimečné povaze vztahovati jen na případy v něm výslovně uvedené. Ze spisů vyplývá, že před vydáním rozsudku soudu první stolice uplynuly lhůty, na něž bylo omezeno smluvní zajištění nájemního práva podle §u 1095 obč. zák. (31. ledna 1912 a 1922). Tím vznikla nájemcova smluvní povinnost, vydati výmazné prohlášení, na něm žádané. Oba knihovní vklady váznou bezdůvodně. Účelem jich bylo podle §§ 1095 a 1120 obč. zák. chrániti nájemce proti nabyvateli domu tím, že právo stalo se patrným knihovně. Tento účel pominul vydáním zákonných předpisů o ochraně nájemců, působících z jiného právního důvodu proti každému vlastníku domu, a jsou nyní ochrany té účastni i nájemci, jichž právo není vloženo do knih. Z tohoto důvodu nebylo třeba ani zvláštního ustanovení zákona o obnově knihovního práva nájemního, a není správno, rozšiřovati ustanovení zákona i na tento případ. Zákon o ochraně nájemců není tudíž na překážku žalobnímu nároku, důsledkem čehož je nárok ten odůvodněn již nájemní smlouvou. Nesprávným je náhled žalované strany, že dovolání bylo podáno pozdě, ježto spor o vydání výmazného prohlášení, byť šlo o vklad nájemního práva, není věcí nájemní ve smyslu §§ 560 a 224, čís. 4 c. ř. s.

Citace:

Rozhodnutí č. 3519. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 268-270.