Čís. 3893.

O nároku obce proti bývalému starostovi, by určena byla jeho povinnost k náhradě budoucí škody, ježto prý svémocně upsal jménem obce válečnou půjčku, nelze jednati vzhledem k §u 5 (4) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n., na soudě, třebas šlo o činnost starosty z doby před účinností zákona.
(Rozh. ze dne 21. května 1924, R II 170/24.)
Žalující obec domáhala se na žalovaném svém bývalém starostovi zaplacení 46 000 Kč, ježto prý svémocně upsal válečnou půjčku. Po provedení důkazů v prvé stolici přednesla žalobkyně, že změňuje žalobní návrh v ten způsob, by se určilo, že žalovaný je povinen, aby nahradil onu škodu, která jí snad vznikne ze svémocného upsání VI. válečné půjčky žalovaným. Procesní soud prvé stolice nepřipustil změny žaloby, ježto by se tím řízení protáhlo, a žalobu zamítl. Odvolací soud připustil změnu žaloby, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkav pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud obnovil co do změny žaloby usnesení prvého soudu, ve věci samé pak zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by nehledě k důvodům, z nichž rozsudek prvého soudu zrušil, znovu rozhodl o odvolání.
Důvody:
Jde o změnu žaloby potud, že žalobkyně upustila od požadování
určité škody, v žalobě přesně vyúčtované, a od právního důvodu, že k náhradě této jí vzešlé škody se žalovaný bezpodmínečně zavázal a že činí již jen nárok na určení náhradní povinnosti žalovaného za škodu, která ji snad budoucně postihne, opírajíc svůj nárok pouze o právní důvod, že žalovaný jako starosta upsal svémocně v roce 1916 v zastoupení a jménem žalující obce R. VI. rakouskou válečnou půjčku. Bylo by tedy soudu podle změněného žalobního žádání rozhodovati o povinnosti žalovaného k náhradě škody z uvedeného právního důvodu. Otázku tuto nelze však vůbec řešiti pořadem práva, poněvadž ustanovením §u 5
(4) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n. jest rozhodování o povinnosti obecního starosty k náhradě škody, odvozované z nešetření neb zanedbání předpisů o finančním hospodářství v obcích, přikázáno bezprostřednímu úřadu dohlédacímu, tedy úřadu správnímu (§ 58 zákona), a příslušnost soudní jest omezena v §u 5 (5) cit. zák. jen na rozhodnutí o výši škody na základě pravoplatného výroku dohlédacího úřadu a soud jest tu jeho výrokem o povinnosti k náhradě škody vázán. Ustanovení §u 5 (4) a (5) cit. zák. jsou předpisy práva formálního a mají tudíž zpětnou působnost i na právní jednání starosty, před účinností zákona uskutečněná a nelze tu použiti ani dřívějších zákonů neb nařízení, poněvadž dle §u 57 (1) cit. zák. pozbyly platnosti, pokud tento zákon obsahuje ustanovení nová. Není-li tedy pro změněnou žalobu pořad práva vůbec přípustným, jest rozhodnutí prvého soudu, zamítnuvší návrh na změnu žaloby, ve věci správným, ovšem nikoli z důvodů prvého soudu, nýbrž z důvodů zde vytčených. Napadené usnesení rekursního soudu bylo proto změniti a usnesení prvého soudu obnoviti. Důsledkem toho bylo zrušiti i usnesení odvolacího soudu, nařizující soudu prvé stolice, aby o změněné žalobě jednal a znovu ve věci rozhodl, a bylo odvolacímu soudu uložiti, aby nyní o odvolání rozhodl.

Citace:

č. 3893. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 825-826.