Čís. 3356.

Ujednání lékaře s nemocenskou pokladnou, že bude léčiti její členy
za nižší odměnu, než stanoví minimální tarif lékařské komory, není nedovoleným.
Úmluva mezi lékařem a nemocenskou pokladnou o dočasném, přechodném léčení členů nemocenské pokladny nevyžaduje písemné formy.
(Rozh. ze dne 3. ledna 1924, Rv 1103/23.)
Žalobu lékaře na nemocenskou pokladnu o vyplacení rozdílu odměny dle minimálního tarifu lékařské komory, dle něhož počítal odměnu žalobce a dle nižšího tarifu nemocenské pokladny, dle něhož mu odměnu vyplatila žalovaná pokladna, procesní soud prvé sto- lice zamítl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobní nárok proti žalované pokladně, totiž placení honoráře za léčení
členů pokladny v době od listopadu 1920 do 12. prosince 1920 nepřiznal soud prvé stolice žalobci proto, že žalobce není oprávněn, žádati
honorář dle minimálního tarifu lékařské komory, nýbrž dle tarifu nemocenské pokladny a dle tohoto tarifu žalobci příslušející honorář mu byl
zaplacen. Soud prvé stolice v tomto směru správně zjistil, že žalobce
dne 25. října 1920 oznámil žalované pokladně, že od září 1920 bude
zase čítati dle cen pokladny. Výpovědí předsedy žalované pokladny zjistil správně soud prvé stolice, že žalobce žalované pokladně neoznámil,
že za léčení členů pokladny bude čítati dle minimálního tarifu, dále že
deputace dělníků nebyla oprávněna se žalobcem jménem žalované pokladny vyjednávati. Žalobce dopisem ze dne 5. listopadu 1920 oznámil
žalované pokladně, že k dalšímu léčení dle tarifu pokladny jest nezbytně
třeba smlouvy, za jejíž předložení žádá, ale v dopise tom hned prohlásil, že bez této smlouvy jest každá jeho činnost pro žalovanou pokladnu
vyloučena. Na to sdělila žalovaná pokladna žalobci dopisem ze dne 8.
listopadu 1920, že zatím uzavření smlouvy odmítá, ježto není dosud
ukončeno vyjednávání mezi svazem pokladen a říšským spolkem lékařských jednot v Praze, a zároveň žádala žalovaná pokladna žalobce, by
ony členy pokladny, kteří k němu do léčení přijdou, léčil dle tarifu pokladny. Nechtěl-li tedy žalobce členy pokladny za tarif pokladny dále
léčiti, měl to pokladně ihned sděliti a další léčení členů pokladny na
sebe nebráti. Správně proto soud prvé stolice rozhodl, že žalobce nemá
nároku proti žalované pokladně na odměnu dle minimálního tarifu. Tvrzení žalobce, že byl vázán lékařskou stavovskou ctí, tarif, předepsaný
lékařskou komorou, přesně dodržeti, jest pro tento spor nerozhodné a
pro žalovanou pokladnu nezávazné, vždyť žalobce sám vůči pokladně
prohlásil, že členy její bude léčiti dle tarifu pokladny. Výtka žalobce,
že prvý soud nerozhodl o jeho námitce, že každé ujednání lékaře s nemocenskou pokladnou, léčiti za honorář nižší, než minimální tarif lékařské komory, bylo by proti dobrým mravům a tudíž neplatné, jest nedůvodné, neboť, je-li dle §u 6 d) zákona ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák. dovolena písemní smlouva mezi pokladnami a lékaři, kterou
se upravuje odměna lékařů za léčení členů pokladny, jest také ujednání,
jež se nestalo ve formě písemní smlouvy, dovolené a platné, pokud bylo
uzavřeno mezi lékařem a nemocenskou pokladnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Co se týče nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), jež prý záleží v tom, že odvolací soud pokládá žalobcovo prohlášení v dopise ze dne 25. října 1920, že počítá za léčení a léky od září
1920 zase podle tarifů pokladny, za platné a pro žalobce závazné přes
to, že o honoráři písemná smlouva a vůbec žádná písemná smlouva
mezi žalobcem a žalovanou pokladnou ohledně léčení členů nemocenské
pokladny ujednána nebyla, a zákon ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák. v §u 6 d) uzavření písemné smlouvy předpisuje, není tato výtka oprávněna. Citovaný § 6 d) zákona o nemocenském pojištění dělníků předpisuje sice písemnou formu při smlouvách mezi nemocenskými pokladnami a lékaři, ale má na mysli smlouvy trvalého rázu, smlouvy, jimiž se lékaři přijímají za lékaře pokladny, nikoli pouhá ujednání nemocenské pokladny s lékařem o odměně za dočasné, jen přechodné léčení členů nemocenské pokladny, jak tomu na příklad jest, jde-li o léčení po dobu uprázdnění místa pokladničního lékaře nebo než jmenovaný pokladniční lékař započne svou činnost. V případě, o který jde, jedná se o odměnu za takové přechodné, výpomocné léčení, než pokladniční lékař svou činnost započal a uvedené prohlášení žalobce, i když zvláštní písemné ujednání po rozumu §u 6 d) zákona ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák. se nestalo, bylo tudíž platné a závazné. Rovněž neposoudil odvolací soud věc po stránce právní nesprávně, když na základě uvedeného prohlášení žalobce v dopise ze dne 25. října 1920 a protože žalovaná pokladna v listě svém ze dne 8. listopadu 1920 žádala žalobce, aby její členy léčil za honorář podle jejího tarifu, žalobce pak skutečně členy pokladny léčil přes to, že před tím v dopise ze dne 5. listopadu 1920 pokladně oznámil, že bez kontraktu je vyloučeno, aby pro pokladnu lékařsky byl činným, uznal, že žalobci přísluší za léčení členů pokladny pouze odměna podle tarifu pokladny, nikoli požadovaná odměna vyšší a dotyčný nárok žalobcův zamítl. Žalobce proti tomuto stanovisku odvolacího soudu uvádí v dovolání v podstatě totéž, co uvedl proti témuž stanovisku prvního soudu v odvolání, a protože odvolací soud v napadeném rozsudku správně vyvrátil dotyčné vývody žalobcovy, stačí k vyvrácení vývodu dovolatelových v tomto směru poukázati na důvody odvolacího rozsudku.

Citace:

č. 3356. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 22-24.