Jsou o existenci nadace rozhodovati povolány úřady správní či soudy? Opačná rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu a c. k. správního soudu v téže věci.

J. K. odevzdal před svou smrtí svému synovci J. S. vkladní knížku záložny v H. znějící na J. K. a 600 K s tím určením, aby J. S. z obnosu toho každoročně úrok vybíral a za ně mše sv. za J. K. a jeho manželku sloužiti dal.
Teprve několik let po smrti J. K. podána byla o tomto jeho nařízení zpráva konsistoři za příležitosti žaloby, kterou J. S. podal na záložnu v H. o zaplacení hořejšího vkladu. Žalobě té bylo vyhověno a J. S. po výplatě obnosu 600 K uložil jej v městské spořitelně v P. na své jméno.
Konsistoř spatřovala ve svéčasném jednání J. K. zřízení mešní nadace, a když se J. S. zdráhal to uznati a správu její na farní úřad posledního bydliště J. K. přenésti, byla ochotna, jemu správu nadační ponechati, žádala však, aby v tomto případě splnil všecky povinnosti nadační správě náležející, t. j. vyhotovil a ke schválení předložil řádný list nadační, dal kapitál nadační přepsati na jméno nadace a opatřiti jej závěrkou, že bez svolení nadačního úřadu církevního (konsistoře) nesmí býti vybrán, a předložil i účet o dosavadním použití užitků nadačních.
To učiniti J. S. odepřel, tvrdě, že J. K. vůbec nadace nějaké zříditi nezamýšlel.
Konsistoř na to oznámila stav věci c. k. místodržitelství jakožto státnímu úřadu nadačnímu, žádajíc za odpomoc, a to z následujících důvodů:
Že v jednání J. K., jak sám J. S. je líčí, sluší spatřovati zřízení nadace, o tom nemůže býti pochybnosti. Věnovalť J. K. jisté jmění s tím určením, aby z úroků jeho slouženy byly mše sv. Jest tu tedy trvalé věnování úroků jistého jmění k určitému zbožnému účelu, t. j. všecka kriteria nadace ve smyslu § 646. obč. z.
Že jmění toto J. K. odevzdal a odvádění výnosu jeho ke zmíněnému účelu uložil Janu S., nemění na věci nic, nýbrž má jen význam stanovení nadační správy. Jelikož pak tento ustanovený správce nadační se vzpírá povinnostem svým dostáti, musí k tomu úřadem nadačním donucen býti. Jde tu ovšem o nadaci mešní, tedy ryze církevní, avšak vzhledem k předpisům dekretu dv. kanc. ze dne 21. května 1841, 541 sb. z. s., jenž i přes ustanovení § 47. zák. ze dne 7. května 1874, č. 50 ř. z. (»ryze církevní nadace zůstanou ve správě orgánů církevních«) trvá v platnosti a i ohledně nadací církevních součinnost úřadů správních stanoví, tyto nadace ostatně na všecek způsob čítati sluší ke jmění církevnímu, jež dle všeobecného předpisu § 38. cit. zák. požívá zvláštní ochrany orgánů státních — mimo to pak také jen tyto orgány mají vůči stranám moc rozhodovací a donucovací, nezbývá konsistoři v této příčině nic jiného, než obrátiti se o rozhodnutí a odpomoc na c. k. místodržitelství, v tom smyslu, aby toto přijímajíc za základ rozhodnutí konsistoře o povaze a přijatelnosti této nadace, uložilo Janu S. jako ustanovenému jejímu správci, aby do určité lhůty a pod pohrůžkou odnětí správy nadační hořejším požadavkům církevního úřadu nadačního vyhověl.
C. k. místodržitelství prostřednictvím okres. hejtmanství skutečně Janu S. příkaz v tomto smyslu udělilo, a když tento opětně odepřel jej splniti, odňalo mu správu hořejší nadace, svěřilo ji farnímu úřadu a vyzvalo zároveň Jana S., aby této nové správě nadační kapitál 600 K, resp. příslušnou vkladní knížku spořitelní do 14 dnů vydal.
Proti tomuto výnosu podal J. S. stížnost k c. k. ministerstvu kultu, které ji však zamítlo s tímto odůvodněním: Pokud stížnost popírá kompetenci místodržitelství k hořejšímu rozhodnutí, jež obsahuje implicite i výrok o nadační povaze jednání J. K., není důvodnou, ježto otázka, je-li věnování nějaké nadací čili nic, náleží v obor práva nadačního, tudíž veřejného, rozhodnutí její tedy spadá do kompetence úřadů správních.
Pokud však stížnost in merito popírá nadační ráz věnování J. K., není rovněž důvodnou, poněvadž toto určilo trvale výnos jistého jmění na čtení mší sv., obsahuje tedy všecka kriteria nadace ve smyslu § 646 obč. z.
I ostatní obsah rozhodnutí v odpor vzatého odpovídá zákonným předpisům, i sluší je z toho důvodu v celém rozsahu potvrditi.
Proti tomuto rozhodnutí c. k. ministerstva kultu podal J. S. stížnost ke správnímu soudu, a kapitálu nadačního resp. vkladní knížky nově ustanovené správě nadační nevydal.
Jelikož stížnost taková dle § 17. zák. ze dne 22. října 1875, č. 30 ř. z. ex 1876 nemá účinku odkládacího a dle cit. dekretu dv. kane. z r. 1841, jde-li o úhradu neb vydání jmění nadačního, nastupuje kompetence soudní, podala finanční prokuratura v zastoupení nezřízené posud mešní nadace J. K. na J. S. žalobu na vydání příslušné vkladní knížky spořitelní na 600 K farnímu úřadu v K.
Žalovaný namítal proti žalobě především nepřípustnost pořadu právního, poněvadž prý tu jde o rozhodnutí otázky, byla-li Janem K. mešní nadace vůbec zřízena a rozhodnouti o tom náleží úřadům správním, u nich prý záležitost tato vzhledem k podané stížnosti posud jest pendentní.
Okresní soud této námitce vyhověl a řízení do rozhodnutí této otázky správní přerušil.
Proti usnesení tomuto podala fin. prokuratura stížnost, poukazujíc k tomu, že stížnost podaná na správní soud, pendenci administrativní nezakládá, naopak že dle § 5. zák. o organisaci správního soudu ze dne 22. října 1875, č. 30 ř. z. ex 1876 jest právě podmínkou takové stížnosti předchozí vyčerpání, tudíž skončení řízení správního ve všech instancích.
Stížnosti této krajský soud vyhověl a okresnímu soudu pokračování v rozepři zahájené uložil — ovšem ne tak z důvodu rekursem uplatňovaného, jako proto, že prý J. S. se zdráhá kapitál resp. vklad 600 K vydati z důvodu příkazu mu daného, tudíž prý titulu soukromo-právního, pročež prý jednak k rozhodnutí daného sporu jsou příslušny řádné soudy, jednak prý i pro ně rozhodnutí v řízení správním vydaná nebo teprve čekaná nemají předurčující moci.
Okresní soud na to vydal rozsudek, jímž žalobu zamítl z těchto
důvodů:
Výpovědí žalovaného jest dokázáno, že on před smrtí J. K. od tohoto obdržel záloženskou knížku na 600 K s výslovným příkazem, aby po jeho smrti z úroků tohoto kapitálu dal sloužiti mše sv. dle svého zařízení a že žalovaný příkaz tento přijav, jemu skutečně vyhověl. Příkaz takový jeví se však býti mandatum post mortem po rozumu § 960. obě. z., a sluší proto žalovaného pokládati za plnomocníka Jana K. Jako takový má on však ve smyslu §§ 1002. a 1022. obč. z. právo i povinnost jednání mu zmocnitelem uložené prováděti. Z toho plyne, že žalovaný jako mandatář Jana K. není povinen knížku od tohoto s určitým příkazem mu do uschování danou vydati, jelikož by tím přímo porušil povinnosti jemu příkazem Janem K. uložené, a postrádá proto žaloba výhradně jen na vydání spořitelní knížky znějící zákonného opodstatnění.
Při tomto právním stavu není pak pro rozhodování tohoto sporu závažnou okolnost ta, byla-li zde zřízena mešní nadace (!), jelikož se zde jedná pouze o čistě soukromo-právní důvod, a bylo proto přihlížejíc k ustanovením dv. dekr. ze dne 20./5. 1841, č. 541 sb. z. s. jak námitku nepřípustnosti pořadu práva, tak i námitku předčasnosti žaloby jako neodůvodněné zamítnouti.
Z tohoto rozsudku podala fin. prokuratura odvolání, v němž poukazovala na to, že rozsudek jest v odporu sám ssebou subsumuje jednak sporné věnování pod pojem mandátu a prohlašuje jedním dechem, že je lhostejno, je-li nadací čili nic. O tom že soudu nepřísluší vůbec rozhodovati, nýbrž že jest vázán v té příčině výrokem úřadu správního, ježto § 646. obč. z. stanoví, že předpisy o nadacích obsaženy jsou v nařízeních politických. V té příčině pak rozdíly kompetenční stanoví dv. dekr. z r. 1841 v ten způsob, že rozhodnutí o přijatelnosti, změně a zrušení, tedy zkrátka o existenci nadace přikazuje úřadům správním. Tuto existenci »mešní nadace Jana K.« také v tomto případě úřady správní pořadem instancí uznaly a o ní rozhodly. Jejich výrok musí tedy býti v této příčině pro soud praejudicialný a závazný.
Kompetence soudu obmezena jest cit. dv. dekretem jen na případy, má-li býti zakladatel nadace nebo jeho representant přinucen k vydání jmění nadačního (úřadem správním za nadační prohlášeného) neb jeho užitků, dále odvozuje-li kdo z nesplnění nařízení nadačních právo na toto jmění neb domáhá-li se vydání jeho z jakéhokoli důvodu soukromo-právního.
O případ první se zde právě jedná.
Cit. dv. dekret pak dále výslovně stanoví, že soudce stran toho, byla-li nařízení nadační splněna, musí se spokojiti výrokem dozorčího úřadu správního.
Kdyby možno bylo připustiti kognici soudní o tom, je-li tu vůbec nadace čili nic, bylo by to přezkoumáváním a rušením celého v té věci již provedeného řízení správního, které žalovaný sám podáním stížnosti a i výslovným doznáním ve sporu uznal příslušným. Kumulativně poukazovala fin. prokuratura na to, že argumentace rozsudku, jako by tu nebylo nadace, nýbrž pouhý mandát, není správna, ježto pro zřízení nadace není předepsána žádná určitá forma, a může-li býti dle rozhodnutí nejv. s. ze dne 18./4. 1888, č. 3001 Gl. U. W. 12148 zřízeno i legátem sub modo, že právě tak může býti zřízeno i mezi živými mandátem; rozhodná že jsou svrchu uvedená a zde po ruce jsoucí kriteria § 646. obč. z.
Krajský soud v O. toto odvolání zamítl z těchto
důvodů:
Že zemřelý J. K. skutečně mešní nadaci zřídil, o tom nelzeť arci dle skutkových zjištění pochybovati (!).
Dle § 646. obč. z., dv. dekretu ze dne 21./5. 1841, č. 541 sb. z. s. a min. naříz. ze dne 19./ 1. 1853, č. 53 (recte 10) ř. z. (§ 50) nelze pochybovati o tom, že správním úřadům náleží pečovati o založení nadací (?), o zachování, uložení a správu nadačního fondu, jakož i o splnění závazků nadačních.
S druhé strany stanoví prý však cit. min. naříz. z r. 1853 »nejen mlčky, nýbrž výslovně«, že zmíněná činnost a vliv správních úřadů jest tehdy obmezena, když jich nařízením řádně nabytá soukromá práva odporují. 1
Nelze tudíž také pochybovati, že v případě, když někdo z nějakého soukromo-právního titulu — ať už žalobou či námitkou — nárok na správu jmění nadačního činí, jedině a výhradně soudci o této otázce rozhodovati přísluší.
Nelze popříti, že ten, kdo se cítí ve svých soukromých právech zkrácen, oprávněn jest proti rozhodnutím správních úřadů, jež takovými otázkami se zabývají (sic), v předepsané cestě instanční pomoci se dožadovati. On však má také právo řádnou cestou processní svého práva se domáhati, a soudce není v takovém případě rozhodnutím úřadů správních vázán.
Žaloba na vydání jmění nadačního opírá se o to, že žalovaný prý oněch povinností nesplnil, které mu jako správci jmění nadačního přísluší: přepsání knížky vkladní na jméno nadace, předložení nadačního listu a složení účtů za minulá léta — že proto místodržitelství žalovanému správu nadace odňalo a farnímu úřadu v K. svěřilo, konečně, že žalovaný marně vyzván byl, jmění nadační vydati.
Co se týče předložení nadačního listu, byl k němu J. S. původně v řízení pozůstalostním po J. K. ochoten, později pak bezpochyby jen proto přání konsistoře vyhověti odepřel, poněvadž jiným jemu uloženým, však neoprávněným podmínkám 2 vyhověti nechtěl. Ostatně není toho času ani možno předložení osnovy nadačního listu, pokud po stránce věcné sporné otázky příslušnými úřady politickými a soudními nejsou rozřešeny, a nemůže tedy býti řeči o nějakém opomenutí se strany Jana S.
Dle skutkové povahy zjištěné 1. soudcem splnil až doposud žalovaný všecky povinnosti příkazem Jana K. jemu uložené, 3 aniž hranice plné moci překročil, kdyžtě jemu mandátem zvláště uloženo nebylo, aby nadační jmění určitým způsobem uložil nebo vinkulovati dal, účty skládal nebo se zvláštní kontrole podrobil.
Jest však tím spíše zjištěno a prokázáno, že J. K. nadaci vůbec zříditi nechtěl, 4 že svého mandanta všeobecným pro nadace stávajícím předpisům a obmezením podrobiti nechtěl a že J. S. od svého mandanta ve volné správě tohoto jmění jen potud obmezen byl, pokud úroků jeho ke sloužení mší za Jana K. a jeho manželku použíti měl.
S příkazem však nejsou jen povinnosti, nýbrž dle §§ 1007. a 1009. obč. z. i práva spojena.
J. S. nebyl pouze povinen, nýbrž také oprávněn, jměním nadačním tím způsobem nakládati, jak to až posud činil. Obmezení jakéhokoli druhu tohoto práva rovnalo by se nepřípustnému porušení jeho, 5 a proto žaloba vším právem byla zamítnuta.
Co se tkne otázky příslušnosti soudu (námitky nepřípustnosti pořadu práva), zůstalo rozhodnutí 1. stolice nedotčeno, jednak poněvadž do jejího výroku si stěžováno nebylo, jednak poněvadž soud odvolací uváživ tuto otázku, z moci úřední žádné pochybnosti proti příslušnosti soudů neshledal.
I z tohoto rozsudku podala fin. prokuratura dovolání k nejvyššímu soudu, v němž uváděla, že rozsudek 2. stolice odporuje sám sobě ještě zřejměji než rozsudek stolice 1. tvrdě na jedné straně, že J. K. nepochybně a skutečně mešní nadaci zřídil a nazývaje také opětně sporný vklad jměním nadačním — na druhé pak straně pravý opak (»jest zjištěno a prokázáno, že J. K. nadaci vůbec zříditi nechtěl«). Uváděla dále, že jen tvrzení první z důvodů již uvedených jest správné — pak že nastupují předpisy veřejno - právní a nelze se dovolávati soukromo - právních předpisů o mandátu, dle oněch pak celá vnitřní struktura a zejména správa nadace podléhá výhradně kompetenci úřadů správních. Ustanovený správce nadační že nemá vůči nadaci neb úřadům nadačním žádných nároků soukromo-právních ohledně modalit této správy, naopak musí se v každém případě a bezvýminečně podrobiti příslušným nařízením úřadu nadačního. Proti těmto nařízením nemůže činiti nějaké námitky pořadem práva soukromého, nýbrž jen pořadem instancí správních.
Důsledně ovšem ani soud nemůže se pouštěti do přezkoumávání těchto nařízení a opatření úřadů správních, jak rozsudek 2. stolice činí, pouštěje se do rozboru o tom, byly-li příkazy a podmínky správního úřadu uložené ustanovenému správci nadace, Janu S., oprávněny čili nic, bylo-li mu »možno« list nadační předložiti a pronášeje úsudek, »že nemůže býti řeči o nějakém opomenutí Jana S.«
Podmínky a následky úřadem nadačním vytčené nastupují u nadací ex lege, a netřeba, aby je zakladatel nadace výslovně byl stanovil. Rozsudek zapomíná právě, že J. K. zřízením nadace vyloučil jistý komplex majetkový ze své disposice, že zřízena tím nová právnická osoba, jejíž representant od té doby říditi se musí — ev. pod trestem jinakého odnětí správy nadační — výhradně nařízeními příslušného úřadu správního, který zase se své strany vázán jest předpisy o tom vydanými (zejm. cit. dekr. dv. k. z r. 1845), od kterých libovolně ustoupiti nemůže.
Dovolání tomuto nejvyšší soud nevyhověl z těchto
důvodů:
Zjištěné vyjádření Jana K. neposkytuje předem žádného podkladu pro názor, že K. zamýšlel úroky naznačeného kapitálu určiti trvale ku sloužení mší svatých (!).
Nelze pak též z vyjádření jeho souditi, že měl úmysl založiti nadaci, t. j. onen útvar právní, jenž záleží v tom, aby jako samostatný subjekt právní pod dohledem státním plnil účel zakladatelem stanovený.
Ve vyjádření jeho shledati lze pouze výraz vůle, že má žalovaný J. S. z úroků kapitálu 600 K jemu odevzdáním vkladní knížky přikázaného dáti čísti mše sv., aniž J. K. zamýšlel žalovaného jakékoliv kontrole podrobiti. Že vůle ta jest zde směrodatnou, o tom nelze pochybovati.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 25. září 1907, č. 9433.) Tím byla žaloba definitivně zamítnuta a nadace (dle toho ovšem neexistující!) k zaplacení útrat všech tří stolic odsouzena. Útraty ty byly také skutečně konsistoří žalovanému zaplaceny.
Stížnost podanou ke správnímu soudu do hořejšího opačného rozhodnutí ministerstva kultu však žalovaný neodvolal.
Stížnost ta pak byla rozhodnutím c. k. správního soudu ze dne 19. května 1908, č. 4909, zamítnuta, při čemž nařízení Jana K. prohlášeno výslovně za nadaci, a ta v podstatě z těchto
důvodů:
J. S. stěžuje si do rozhodnutí c. k. min. kultu proto, že 1. úřady správní k rozhodnutí této otázky nejsou příslušny, 6 2. věc úřadem správním nebyla řádně vyšetřena, 3. rozhodnutí výsledkům šetření předsevzatého odporuje, 4. výrok v rozhodnutí obsažený, že jde o zřízení nadace, je nezákonný.
Správní soud uvažoval takto:
Námitku nepříslušnosti ad 1. odůvodňuje stěžovatel tím, že dle § 50. min. naříz. ze dne 19. ledna 1853, č. 9. ř. z. příl. A 7 místodržitelství jako úřadu nadačnímu vliv na nadace jen potud byl vyhražen, pokud není vyloučen vůlí zakladatelovou. Tak tomu prý zde je, a mohlo prý by nejvýše jíti o to, je-li J. S. povinen sporné jmění nadaci vydati, t. j. nadaci uhraditi resp. je-li oprávněn důvodem plné moci Janem K. mu dané udíleti požitky nadační. O obou těch otázkách prý však dle cit. dv. dekr. z r. 1841 povolán jest rozhodovati toliko soud.
Správní soud této argumentace nesdílí. Stěžovatel sám se odvolává na to, že ve příčině kompetence úřadů ve věcech nadačních dv. dekr. ze dne 25./5. 1841 jest oním »politickým zákonem«, na kterýž § 646. obč. z. jako na směrodatnou normu poukazuje. Z případů v tomto dv. dekretě vytčených, ve kterých rozhodovati náleží soudu, jedná se tu jen o dva:
a) pokud jde o to, přiměti zakladatele nadace nebo jeho zák. zástupce k úhradě nadace povinného ke splnění tohoto závazku,
b) přísluší-li komu právo udílecí odvozované z titulu soukromoprávního neb o němž rozhodnouti sluší na základě řízení průvodního řádem soudním předepsaného.
Nehledí-li se k těmto případům výminečným — o ostatní se tu nejedná — náleží jurisdikce ve věcech nadačních úřadům správním, po případě jde-li o nadace církevní, dle § 47. zák. ze dne 7. května 1874, č. 50. ř. z., do kompetence orgánů církevních za případného spolupůsobení úřadů správních.
Tato kompetence nebyla nijak dotčena předpisem § 35. min. naříz. ze dne 19. ledna 1853, č. 10. ř. z. příl. C (stížnost cituje nesprávně č. 9. příl. A), dle něhož místodržitelství jako nejvyšší úřad nadační v zemi, »pokud vliv jeho výslovnými předpisy listu nadačního není obmezen«, má toho dbáti, »aby nadace dle předpisů zákonných byla zřízena, jmění nadační náležitě zjištěno, uloženo a spravováno bylo a závazky nadační přesně plněny byly« — jelikož tento předpis nezamýšlel nikterak určovati hranice příslušnosti mezi soudy a úřady správními, nýbrž slovy: »pokud jeho vliv není obmezen výslovnými předpisy listu nadačního« chtěl jen obmeziti míru vlivu úředního na správu nadace vůči nařízení zakladatelovu.
Posuzuje-li se případ přítomný se stanoviska cit. dv. dekretu z r. 1841 — zde jedině rozhodného — nelze shledati ani v naříkaném výnosu ministerském ani v předchozím nálezu místodržitelském nějakého rozhodování jedné z obou otázek řádnému pořadu práva vyhrazených.
Otázka případného práva udílecího nebyla totiž v řízení posavadním vůbec sporna, nemohla tedy v naříkaném výnosu již proto býti rozhodnuta, a pokud jde o vydání obnosu 600 K za nadační jmění uznaného resp. příslušné vkladní knížky, prohlásilo místodržitelství výslovně, že rozhodnutí této otázky je vyhrazeno řádným soudům. Nezasáhly tu tedy ani církevní, ani správní úřady jakkoli v oblast, vyhrazenou ve věcech nadačních řádným soudům.
Stěžovatel pokouší se sice ve svých vývodech vylíčiti věc tak, jako by tu nešlo o nadaci, nýbrž o obnos Janem K. z titulu soukromoprávního jemu odevzdaný, na jehož správu by úřadu vůbec žádný vliv nepříslušel, a chce z toho dovozovati nepříslušnost správního úřadu k naříkanému rozhodnutí.
Avšak tyto vývody odporují skutečnosti stěžovatelem samým nepopírané, že výnos sporného obnosu 600 K věnován byl Janem K. k určitému účelu na všecky budoucí časy, zejména však jeho výpovědi učiněné dne 6. října 1904 u okresního soudu v P., ze kteréž jest zřejmo, že J. K. zřídil »mešní nadaci« a že určil úroky kapitálu 600 K »na sloužení mší sv. za sebe a svou manželku«, aniž připojil k tomuto nařízení nějaký dodatek, který by tuto jeho disposici nějak omezoval.
Toto účelné věnování však právě jmění příslušné činí ve smyslu § 646. obč. zák. jměním nadačním a oprávňuje úřad správní k zakročení v mezích kompetenčních § 47. zák. ze dne 7. května 1874, čís. 50. říš. zák., resp. dv. dekr. z roku 1841. Tato kompetence vztahuje se přirozeně také na otázku, jsou-li tu materiální podmínky příslušnosti úřadů správních, t. j. na zodpovědění otázky, nutno-li pokládati jmění příslušné za nadační, a nelze tudíž spatřovati v tom žádného překročení mezí příslušnosti úřadů správních, když tuto předchozí otázku pro jejich rozhodnutí směrodatnou řeší.
Z těchto důvodů musila býti uznána námitka stížnosti ad 1. za bezdůvodnou.
Ad. 2. stížnosti vytýká se domnělá nedostatečnost řízení, záležející prý v tom, že záležitost úřady správními nebyla náležitě vyšetřena a projednána.
Stížnost však přehlíží, že všecky momenty pro zakročení politického úřadu rozhodné zjištěny jsou v pozůstalostních spisech po J. K., a že tato šetření stěžovateli tím spíše stačiti musí, jelikož sám ve své stížnosti uvádí, že šetření konati v této věci nenáleželo úřadům správním, nýbrž soudům a jelikož on sám se na tyto spisy pozůstalostní odvolává.
Ad 3. a ad. 4. uvádí stížnost, že rozhodnutí úřadu správního odporuje spisům proto, že, jak prý ze spisů pozůstalostních po J. K. jde na jevo, je zjištěno, stěžovatel jest mandatářem Jana K. a tudíž oprávněn vklad jemu odevzdaný bez jakéhokoliv dohledu úředního spravovati.
Vůči tomu sluší poukázati na to, že, jak již shora podotčeno, rozhodující okolnost, totiž že kapitál 600 K J. K. určitému, častěji zmíněnému účelu věnoval, stěžovatelem v řízení správním nejen nebyla popřena, nýbrž výslovně potvrzena.
Z toho plyne, že kapitál sporný již tímto jeho věnováním přestal býti vlastnictvím Jana K. a stal se jměním nadačním, jakož i že stěžovatel od této chvíle toto jmění neměl již spravovati jako věc patřící Janu K., nýbrž jako jmění nadační.
Jestliže úřady správní na tomto podkladě skutkovém a právním rozhodnutí své učinily, nelze v tom spatřovati ani odpor se spisy, ani nezákonnost, pročež i tyto body stížnosti slušelo uznati za bezdůvodné.
* * *
Pozn. Jak vidno, rozhodl nejvyšší soud a správní soud otázku spornou: je-li tu nadace čili nic, ve smyslu sobě navzájem úplně odporujícím.
Nějaká náprava tohoto rozporu, snad ve smyslu § 42. odst. 2. jur. normy, jest dle odst. 3. l. c. vzhledem k vlastnímu právoplatnému rozhodnutí nejvyššího soudu ovšem vyloučena, a také není tu vzhledem k téže okolnosti podmínek ku vznesení této věci jako positivního konfliktu kompetenčního mezi řádnými soudy a soudem
10 správním na říšský soud ve smyslu zákona ze dne 21. prosince 1867, č. 143 ř. z., resp. ze dne 22. října 1875, č. 37 ř. z. ex 1876, poněvadž dle § 12. zák. o organisaci říšského soudu ze dne 18. dubna 1869, č. 44. ř. z., může návrh na řešení takového konfliktu kompetenčního říšskému soudu předložen býti jen, když ve věci soudem posud nerozhodnuté úřad správní příslušnost si osobuje — čehož právě v tomto případě nebylo.
Fin. rada dr. Peka.

*) Cit. min. naříz. žádného takového ustanovení neobsahuje, v §§ vůbec děleno není a z jeho příloh A—E jediná, A, o zařízení a kompetenci úřadův okresních, má § 50., jenž však nadací vůbec se netýče. § 35. přílohy C (o zařízení a kompetenci místodržitelství) stanoví jen dosti nejasně, že místodržitelství jako úřad nadační má, není-li v tom výslovným ustanovením listu nadačního (?) obmezeno, hleděti k tomu, aby tento dle předpisů zákonných byl zřízen, jmění nadační bezpečně uloženo a spravováno a závazky nadační přesně plněny byly.
*) t. j. patrně zákonitě (dekr. dv. kanc. 18. června 1845 č. 18241 mor. sl. sb. z. prov. č. 66) předepsanému uložení a vinkulování, pak súčtování jmění nadačního!
**) Totiž sloužení mší z výnosu kapitálu 600 K za J. K. a jeho manželku.
***) Viz počátek důvodů!
†) I když je speciální předpisy nařizují?
*) Jak vidno namítal J. S. ve sporu nepříslušnost soudů, v řízení správním nepříslušnost úřadů správních!
**) Týče se zařízení a kompetence místodržitelství v Uhrách! Viz hoř. pozn.

Citace:

Jsou o existenci nadace rozhodovati povolány úřady správní či soudy?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 3, s. 154-164.