— 271 —
§§ 354., 523. obč. zák. Actio negatoria; žaloba tato jest oprávněna i při pouhém skutečném vsazení, jez se jeví býti výkonem služebnosti.
(Rozh. nejv. soudu ze dne 15. dubna 1909, Rv III. 103/9.)
Žalobce A. domáhal se žalobou nálezu »že žalovaný B. jest povinen uznati, že žalobce jest neobmezeným vlastníkem domu čís. 40 ve V. a že žalovanému nepřísluší právo, na střechu stodoly žalobcovy k účelu rážení ořechů neb k jinému konci pokládati žebřík, tam prkno upevňovati a kůl hraničního plotu pozdvihovati.«
Ve sporu běželo o tento děj: Žalobcův dům hraničí stodolou na zahradu žalovaného, v níž stojí vedle štítu žalobcovy stodoly ořechový strom žalovaného, jehož větve sahají na střechu oné stodoly. Žalobce uvedl, že žalovaný v čase ražení ořechů jednoho dopoledne a to pouze tehdy, nikdy před tím bez jeho povolení a nemaje k tomu specielního práva položil na střechu jeho stodoly žebřík, upevnil tam prkno a kůl hraničního plotu pozdvihoval za tím účelem, by ořechy se střechy posbírati mohl. Žalovaný činy tyto vesměs popřel a výslovně prohlásil, že si práva k nim neosobuje a také nikdy neosoboval.
Rozsudkem prvního soudce prohlášeno na základě přísežné svědecké výpovědi manželky žalobcovy za zjištěno, že žalovaný způsobem poznačeným do vlastnictví žalobcova zasáhl, i vyhověno žalobě, ježto zasáhnutí takové zakládá osobování si práva služebnosti, přes to, že žalovaný prohlásil, že právo takové mu nepřísluší a že si ho ani neosobuje.
Soud odvolací rozsudek první stolice změnil a žalobu zamítl z těchto důvodů:
Dle prohlášení žalobce samého jedná se zde o žalobu negatorní. Tato má za předpoklad, že si někdo osobuje služebnost (neb jiné právo věcné) — § 523. ob. zák. obč. — a hlavním účelem jejím jest, aby bylo rozsudkem vysloveno, že žalovanému osobované si právo nepřísluší. Dle výslovného udání žalobcova stalo se jen jednou, že prý žalovaný při obírání ořechů svůj žebřík na střechu žalobcovu položil, prkno tam upevnil a kůl hraničního plotu pozdvihl; nikdy více před tím ani potom se to nestalo.
V této okolnosti skutkové samo o sobě nelze spatřovati osobování si nějaké služebnosti. Bylo by naopak třeba, aby z chování žalovaného šlo na jevo, že chtěl tvrzené skutky prováděti jako právo — 272 —
jemu příslušející. To plyne z toho, že zákon žalobu negatorní neposkytuje již při pouhém a to jen osamělém výkonu obsahu nějakého práva ve sféře majetku cizího, nýbrž jen tehdy, když právo bylo si osobováno. Jinak by též zvláštní účel této žaloby nebyl zřejmým.
Zde však ani žalobce netvrdil, aniž vyskytly se za jednání okolnosti svědčící o tom, že by žalovaný byl si právo jakékoli osoboval. Nikdy žalovaný neprohlásil, že by mu snad právo, pozůstávající v oprávnění k tvrzenému jednání přináleželo, ba naopak naproti žalobě neobmezenost vlastnictví žalobcova ihned uznal.
Žalobní nárok negatorní proto jest neodůvodněný a podotýká se jen, že jednoduché neoprávněné zasáhnutí do majetkové sféry žalobcovy oprávňovalo by jedině k žalobě odškodné.
C. k. nejvyšší soud k odvolání žalobcovu zrušil rozsudek odvolací a nařídil nové líčení před soudem odvolacím z těchto důvodů:
Dle § 354. ob. z. obč. jest vlastnictví, přihlíží-li se k němu jako ku právu, oprávněním, s podstatou a s požitky věci libovolně nakládati a každého jiného z toho vyloučiti. Vlastník nemusí tudíž nižádná vsáhání ve vlastnictví svoje trpěti. Z povahy práva plyne, že má i moc přivésti se soudně k platnosti. Uznává-li tedy zákon právo, aniž by vyslovil ohledně žalovatelnosti nějaké obmezení, dlužno právo to považovati za žalovatelné. Jest proto vlastník na základě ustanovení § 354. ob. z. obč. oprávněn, pro vsáhnutí do vlastnictví svého žalovati. Může tak dle ustanovení tohoto zákona, jež neobsahuje žádného obmezení, učiniti i tehdy, kdyby bylo pochybno, zda-li se vsáhnutí to jeví býti osobováním si služebnosti. Úvahy ty svědčí spolu proti mínění, že pouhé skutkové vsáhnutí, jež se jeví býti výkonem služebnosti, samo o sobě žaloby odpůrčí ve smyslu § 523. ob. z. obč. neoprávňuje.
O tom však netřeba se šířiti. Neboť chování se žalovaného bylo skutečně osobováním si služebnosti. Jest zjištěno, že žalovaný, aniž by sobě byl vyžádal od žalobce svolení, za účelem sbírání ořechů, s ořechového stromu svého sklácených, položil na střechu u stodoly žalobcovy žebřík, upevnil na střeše té prkno a kůl hraničního plotu žalobcova pozdvihl. Okolnost, jež by počínání tomu odňala povahu osobování si práva, jako na př. omluva žalovaného u žalobce, není zjištěna. Žalovaný předsevzal tudíž uvedená jednání jako u výkonu práva.
Měl proto žalobce plný důvod žalobu podati, a jest nerozhodno, že žalovaný při líčení uznal, že mu nepřísluší právo ku převzetí činů, pro něž sobě žalobce stěžuje. Žaloba jest tím spíše odůvodněna, že žalovaný ani při líčení svoje počínání neomluvil, nýbrž je popřel. Nerozhodno jest též, že to bylo první žalovaným předsevzaté vsáhnutí. Nelze přece domýšleti se o žalobci, že by nechal dojiti ku opětování vsáhnutí, k němuž by mohlo zavdati příčinu příští klácení ořechů.
Přes to nebylo lze vyhověti návrhu dovolacího spisu na změnění v odpor vzatého a obnovení rozsudku prvního soudu, poněvadž — 273 —
žalovaný ve spise odvolacím také odporoval správnosti ocenění důkazů soudcem prvým předsevzatého, žádal za opakování důkazů svědeckých a sobě též stěžoval do toho, že nebyl připuštěn důkaz výslechem stran o jeho skutkovému vylíčení žaloby odporujícím tvrzení. Tyto důvody stěžovací nebyly soudem odvolacím vyřízeny. Slušelo proto rozsudek zrušiti a věc ku opětnému jednání a rozhodnutí soudu odvolacímu vrátiti.
Soud odvolací, podrobiv výpovědi slyšených svědků novému ocenění, nalezl v důsledcích závazného rozhodnutí nejvyššího soudu, že žalovaný skutečně služebnost si osoboval a zamítnuv proto odvolání, rozsudek prvního soudce potvrdil. Dr. Rössel.