O ochraně památek

. Dne 29. října 1918 vydal Národní výbor československý nařízení o ochraně památek (č. 13 sbírky zák. a nař. státu č. sl.). Zákonem tím chráněny jsou umělecké a historické památky před vývozem a zavlečením, ať se nalézají kdekoliv v území našeho státu, neb sem inventárně náležejí, ať jsou majetkem jednotlivců, či ústavů neb korporací, nebo majetkem veřejným, nebo svěřenským (fideikomisním). Zákon stanoví trest pokuty přiměřené oné věci jak pro pachatele, tak pomocníky, avšak nezmiňuje se o tom, kdo je kompetentním k vyšetřování a rozhodování o trestu, nepraví ničeho o tom, co se stane buď s hodnotou za památku zavlečenou neb vyvezenou a zaplacenou, ničeho o tom, co se stane s památkou samotnou, 62
lze-li exekutivně zakročiti o její vrácení buď původnímu vlastníku, neb propadá-li taková věc a v čí prospěch. Mohou nastati i různé praktické případy, na příklad ten, že někdo daruje uměleckou památku svému příteli, žijícímu v cizině. Je k tomu oprávněn? Smí darovanému památku zaslati, aniž se musí obávati stíhání pro přestoupení tohoto nařízení? U koho má si eventuelně opatřiti svolení k vývozu? A což věci historické neb umělecké památky, jež po smrti majitele jako části pozůstalostního jmění připadnou dědicům nebo legatářům v cizině? Nebo případ, že cizinec zakoupil nebo zakoupí historickou neb uměleckou památku v místě patřícím do obvodu platnosti tohoto nařízení, nevyveze ji sice, ale jeho dědicové budou žádati věc tu jako své vlastnictví? Bude jim dovoleno věc vyvézti, či budou nuceni věc prodati, nebo bude zde instituce, která bude ty věci kupovati pro musea a sbírky? A což, když vlastník zúmyslně neb z nevědomosti poškodí neb i zničí uměleckou neb historickou památku? Také není nijak vymezeno, co za uměleckou památku nebo historickou sluší považovati. Sluší tím rozuměti také na př. obrazy neb sochy našich zemřelých mistrů? Zní-li odpověď — ano —pak dlužno se tázati, zda mistrů starých i nových, třeba před krátkým časem neb několika lety zemřelých. A což žijících? Kdyby ano, pak byl byl znemožněn prodej uměleckých věcí do ciziny vůbec, neb vázán úředním svolením, které by při obchodní stránce prodeje zdržovaly kupce i prodávajícího.
Co však nejvíce interesuje, je otázka, zda pod pojem historická památka zahrnuje zákonodárce také památky předhistorické, archaeologické? Zdá se, že nikoliv. U nás je mnoho soukromých sbírek památek předhistorických, některé značné ceny. V nich mají uloženo jich vlastníci často celé rodinné jmění. Cizina zajímá se často více o tyto sbírky než domovina a vlastník, nemoha nalézti kupce domácího, prodá sbírku do ciziny, buď že je k prodeji donucen fin. poměry, nebo v přesvědčení, že by po jeho smrti se sbírka rozpadla nebo byla zničena od dědiců bez zájmu pro tyto věci.
Mnoho ostatních států má již déle zákony na ochranu památek. Snad bylo by záhodno, aby podle všech, dosud o věci vydaných zákonů, i toho, jak se která jejich ustanovení buď osvědčila, nebo naopak s účinkem minula, vypracován byl zákon přesnější a jasnější.
Mnozí namítnou, že žádný zákon nezabrání vývozu a zavlékání památek, a docílí jen toho, že si budou pachatelé počínati jen opatrněji a rafinovaněji. Námitka ta není neoprávněnou, zejména nevíme-li, jaká opatření byla neb budou vládou učiněna, aby se zabránilo vývozu neb zavlečení a aby se úřady o činech takových dovídaly.
Jenže bez zákona ochranného jest tomu ještě hůře, protože pak volně možno a beztrestně zbavovati stát památek.
Nejlepší ochranou památek ovšem bylo by uvědomění obyvatelstva, které nezlákáno prospěchem osobním samo by dbalo toho, aby naše národní památky nám zůstaly; dosud však toto uvědomění není tak všeobecné, aby nebylo ochranného zákona potřebí.

Citace:

1. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1919, svazek/ročník 58, číslo/sešit 2, s. 182-218.