Příspěvek k zákonu o zajištěni půdy drobným pachtéřům ze dne 27. května 1919 č. 318 ř. z. — Jak dlužno posuzovati závazek ve smlouvě pachtovní převzatý pachtéřem (majitelem hostince) požadovaného pozemku, patřícího k velkostatku, že bude odebírati pivo z panského pivovaru.

Pachtýř, jako vlastník hostince, najal od panství pozemek se závazkem, že bude odebírati pivo z panského pivovaru a bylo v podmínkách pachtovních ustanoveno, že hospodářská správa je oprávněna pacht zrušiti, když pachtéř přestane pivo z pivovaru toho odbírati. — Oba nižší soudové vyslovili názor, že požadovací právo pachtéřovo není bezpodmínečné, a rekursní soud vyslovil, že nutno zjistiti, zda-li pachtéř svoluje, aby povinnost jeho, jakož i jeho právních nástupců k odebírání piva při vkladu práva vlastnického na požadovaný pozemek jako knihovní břemeno
ve prospěch pivovaru bylo vloženo.
Nejvyšší soud rozhodnul, že požadovací právo možno ihned přiznati.Odůvodnění: Rekursní soud je na omylu, když se domnívá, že závazek pachtýře, odebírati pivo, je reální břemeno, neboť je to závazek ryze osobně obligační, ačkoliv právo, usu odpovídající, blíží se povahou svou právu propinančnímu (Halič) a vůbec někdejším tak zv. právům donucovacím (Bannrechte), zaleževším v povinnosti obyvatelů jistého vrchnostenského (statkového) obvodu, tu kterou potřebu nekrýti jinde než v panském pivovaře (povinní tedy pivo odebírati nemuseli, chtěli-li však odebírati, nesměli tak činiti jinde), takže by spadal pod pojem tak zvaných povinností vázaných, kdyby byl nerozlučně spojen s držbou nemovitosti, t. j. byl na ni intabulován, čímž by ovšem vstoupil v řadu reálních povinností. Bylo by otázkou, zda-li nyní po vyvážení bývalých podanských povinností, kdy závazky takové nevyvaditelně už zakládati nelze
(patent ze dne 7. září 1848, jímž zrušeny vrchnostenské monopoly pivovarní a kořaleční, pat. ze dne 4. března 1849, § 32 a bývalý zákl. zák. státní z 21. prosince 1867, č. 142 ř. z., jimiž zakázáno zatěžovati nemovitosti nevyvaditelnými povinnostmi) je přípustno povinnost toho druhu knihovním vkladem radikovati, takže by stihla na věčné časy každého nabyvatele (držitele) požadovaného pozemku. — Stížnost míní, že knihovní zápis povinnosti k odběru piva není možný, protože prý nejde o žádné z práv, jež § 9 knih. z. zapisovati dovoluje. Bylo by ale zkoumati, co se tam: míní výrazem »věcná břemena«, aniž by se v řešení té věci vcházelo, připomíná se dobré zdání bývalého vídeňského nejvyššíbo soudu z 25. února 1896 (Manz. Gew. Odg. 1908, str. 161 n. n.), kde zkoumán byl souběžný výraz téhož § »věcná práva« (vzhledem k otázce, mohou-li indikované živnosti býti předmětem knihovního zápisu).
Ale všechny tyto otázky možno pominouti, jeť taková stipulace neplatna již z jiné příčiny, než pro zákaz zřízení břemene nevyvaditeliného, té totiž, že obmyšlené účinky její jsou právně
nemožné, tedy z příčiny § 878 obč. z.; platí-li v moderním státě právním zásada osobní svobody, jakož i svobody výdělečné činnosti, u nás posledně i ústavní listinou (§ 107, 108) opětně zaručené, nemůže býti nikdo nucen, aby provozoval jakoukoliv živnost, tudíž ani požadovatel sám, neřkuli jeho právní nástupce v držbě pozemku, nemůže přidržován býti ani veřejnou mocí a tím méně vůlí soukromou, smlouvou, aby živnost hostinskou i na dále provozoval a nemožno tudíž strany k takové smlouvě míti, jak soud rekursní snad činí. Právo takové mohlo by se vždy týkati jen požadovatele osobně a míti jen obsah negativní, t. j. ukládati povinnost, nekupovati jinde než v určitém pivovaru, takže by odpadlo, jestliže by živnost provozovati přestal. Tolik asi plyne
z § 1459 a 17 obč. z. nyní, kdy tyto mohou míti platnost jen v rámci hořejších patentů a ústavních předpisů. Prvý jedná o právech člověka na osobní jednání (tak zv. jura facultatis, práva
k projevu osobnosti) a uvádí za příklad právě zboží nějaké tu neb tam kupovati a připouští tu jen nabytí práva zodpovídacího (t. j. práva žádati, aby tu neb tam nekupoval), což srovnává se s § 313 obč. z., jenž rovněž zná jen právo zapovídací. Druhý (§ 17) pak dí, že co přiměřeným právům člověka přiměřeno jest, trvá potud, pokud zákonnité omezení prokázáno není. Avšak i kdyby uložení takového břemene, jak je intendují nižší stolice, dle zásad těch možno bylo, není možné dle samého předpisu požadovacího zákona. Tento totiž v §§ 9 a 10 nedopouští, aby se požadovateli jakékoliv břímě ukladalo, leda že je ho potřebí k tomu, aby vlastník na zbytku pozemkové držebnosti hospodařiti mohl, to jest podmínka nepominutelná, ať už jde o to, aby břímě, teprve do knih vloženo bylo (§ 9), aneb o to, aby břímě, teprve do knih vložené, bylo převzato (§ 10). Tato podmínka však tu nedopadá, nejdeť
o to, aby se vlastníku zemědělské hospodářství nestížilo, jak zákon to zřejmě předpokládá (slova »hospodaření na pozemcích«), nýbrž, aby se zachovala prosperita jeho pivovaru, tedy podniku průmyslového.
Pachtéři přísluší tedy právo požadovací bez ohledu na povinnost k odběru piva — ale na omylu je stížnost, míní-li, že právě proto nelze požadovací nárok uznati. Ustanovení, že přestane-li pachtéř odebírati pivo, vlastník oprávněn je pacht zrušiti, je ustanovení rozvazovací podmínky: když však případ podmínky nenastal a pacht po zákonnou dobu trval, je skutkový základ požadovacího práva dle § 1. odst. 3 požad. zák. dán. Totéž by platilo, kdyby byl pachtéř sice přestal odebírati pivo, avšak vlastník z toho důsledky nevyvodil, pacht nezrušil a pozemek přes to mu ponechal.
Zákonodárným důvodem postupní povinnosti vlastníkovy je, že po zákonnou dobu sám pozemek neobhospodařovali a tedy za to se má, že ho nepotřebuje. Tomu tak i zde. On sice z pachtu těžil i v zájmu svého pivovaru, ale tento jeho obchodní zájem zákon nikde nerespektuje a to právem. — Neboť nemá-li pachtéř —
hostinský — výběru, umožňuje to pivovaru vnutiti mu výrobek méněcenný a je v zájmu jak jeho, tak i konsumujícího obecenstva, aby tento nezdravý poměr přestal. Poněvadž tato jediná námitka vlastníka je bezpodstatná a zástupce vlastníka jinak nárok uznal, možno požadovací právo hned přiznati.
Rozhodnutí ze dne 3. května 1921 čj. RI. 572/21-1.
Schin

Citace:

Příspěvek k zákonu o zajištění půdy drobným pachtéřům.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 6, s. 188-190.