Válečný poškozenec jest povinen vrátiti, co na důchodu neprávem přijal.

Výrok ten zakládá se na ustanovení § 31 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., které jednak ukládá důchodcům povinnost, každou změnu ve svých poměrech, jež se dotýká podmínek, za nichž důchod byl přiznán a vyměřen, oznámiti ihned zemskému úřadu, jednak stanoví, že důchodcové ručí za škodu, vzniklou opomenutím této povinnosti. Toto ručení za škodu uvedeným opomenutím způsobenou zahrnuje v sobě nutně také povinnost těch, kdo rozkaz v prvé větě obsažený nesplní, vrátit to, co jim neprávem bylo vyplaceno. Na povinnosti vrátiti přeplacený důchod nemůže nic změniti ani bona fides percipienta, ač není-li již vyloučena tím, že nevyhověl povinnosti oznamovací, kterou mu zákon ukládá, ani nemůže povinnost k navrácení přeplatku zaniknouti tím, že důchodce přijaté peníze spotřeboval, kterýžto moment ani podle předpisů §§ 1431 a 1432 ob. zák. obč. nevylučoval by condictionem indebiti.
(Nález Nejv. správ. soudu z 8. září 1926, č. 18283/26.)

Citace:

Válečný poškozenec jest povinen vrátiti, co na důchodu neprávem přijal.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 533-533.