Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče, 7 (1926). Praha: Ministerstvo sociální péče, 544 s.
Authors:

Zprávy.


Padesátin dra Lva Wintra vzpomněli zaměstnanci ministerstva sociální péče dne 26. ledna t. r., kdy v ministrově pracovně se shromáždil četná jejich deputace, v níž byli zastoupeni nejen přednostové odborů a samostatných odděleni, nýbrž i zástupci všech kategorií úřednictva a zřízenectva. Za ně promluvil k ministrovi dru L. Wintrovi vedoucí sekční šéf dr. Antonín Tůma, jenž uvedl: »Pane ministře! Prosíme především abyste dovolil nám použiti dnešního jubilejního dne vašich narozenin k tomu, abychom vzdali čest velikému a záslužnému dílu, které jste vykonal ve službách lidskosti a sociální spravedlnosti a také ve službách národa a státu. Považujeme projev ten za svou milou povinnost přes to, že víme, že je nejlepší odměnou každé ušlechtilé práce vědomí vykonaného dobra, které ona přináší a přes to, že víme také, že by se příčilo známé vaší skromnosti, kdybychom snad chtěli vypočítávati, co vše dobrého jste dosud vykonal v životě veřejném i soukromém. To však není také účelem této radostné chvíle. Bylo vám, pane ministře, osudem dopřáno, že vstoupil jste již v mladém věku na kolbiště života veřejného, kde měl jste hojnou příležitost ukázati své vynikající schopností, své nadání, svou píli a svou vytrvalost, kde měl jste zároveň také možnost, abyste si nasbíral nových zkušeností pro činnost budoucí. A ta očekávala vás, když národ československý dosáhl opět plné samostatnosti politické a kdy budování administrativy nového státu vyžadovalo vynikajících státníků a odborníků. Okol, který vám byl tehdy přikázán jako Šéfu ministerstva sociální péče, nebyl nikterak úkolem snadným. Ministerstvo toto jest a bylo zvláště v době tehdejší ohniskem, v němž se srážely a vybíjely vlny poválečné nespokojenosti, zejména vrstev sociálně a hospodářsky slabých a odvislých. Ukojiti tuto nespokojenost, aniž by tím byly ohroženy síly a schopnosti nově se organisujícího mladého státu, vyžadovalo největšího důmyslu a největší obezřetnosti. A vzácným schopnostem vašim podařilo se rozřešiti tento problém ke všeobecné spokojenosti bez jakýchkoli poruch a otřesů vnitřního ústrojí státu. Nyní pak, kdy jste byl po druhé povolán na toto důležité místo, jsme my všichni opět nejlepšími svědky toho, s jakou vytrvalostí a obětavostí pokračujete v díle dříve započatém, j abyste zabezpečil co nejúčinnější vybudování sociální politiky našeho státu. Vědomí vykonaného díla sociálního i kulturního, jehož význam všeobecně se uznává, může vám býti, pane ministře, největší radostí dnešního dne a zároveň i povzbuzením a posilou k další usilovné práci pro všeobecné dobro. K této další práci přejeme vám, pane ministře, od srdce mnoho zdaru, zdraví a síly. Chceme vás i budoucně podle sil svých co nejvíce podporovati a prosíme jen, abyste nám věnoval plnou svoji důvěru, která by byla nejlepší posilou naší společné snahy a práce.« — Nato šéf presidia, ministerský rada dr. V'. Kazda, blahopřál ministrovi k jeho padesátce, ujistiv jej oddaností a porozuměním úřednictva a podal oslavenci krásně provedenou adresu zaměstnanectva v kožených deskách, zhotovených podle návrhu profesora umělecké průmyslové školy H. V. Brunnera, jednoho z nejlepších našich grafiků, v umělecké dílně Bradáčově. Odpovídaje na upřímný projev svého úřednictva dr. Winter v podstatě pravil: »Děkuji vám. Nebudu projev pana sekčního šéfa kritisovat, poněvadž jsem si vědom toho, že nejen o mrtvých, nýbrž i o jubilantech se musí mluviti dobře. Ale proti jedné poznámce musím protestovati hned, totiž že je to radostná chvíle. Myslím, že všichni, kdo již tento mezník
81 překročili, jsou si vědomi toho, že to není nic příjemného, uvědomit si, že člověk vstupuje do předsíně stáří a může se přes to přenésti jen tenkráte, když je si od mládí vědom relativnosti všech věcí. Přiznávám se, že usnadňuje mi dnešní den vědomí, že jsem měl štěstí, jakého nebylo dopřáno mnoha smrtelníkům, že jsem mohl spolupracovat! v nejrůznějších formách a posicích na uskutečnění určitého díla, které jsem viděl růsti od začátku do konce. Dnes jste mi to připomněli vy a byla mi připomenuta i celou řadou dopisů právě tato otázka spolučinnosti způsobem velmi lichotivým. Jsem si vědom hřivny, kterou jsem k tomu přispěl, ale na druhé straně jsem nikdy neztratil s očí, že všechna vůle, snaha, práce i schopnosti by byly marné, kdyby nebyly neseny tendencemi, doby. Tato doba zrodila pracovníky a dovolila přeměnu myšlenek ve skutky a činy. A myslím, že všichni příslušnici naší generace mohou v tom smyslu mluviti o štěstí, neboť my, přehlížejíce svůj dosavadní život, vidíme tam nejen to, co jsme chtěli, nýbrž i mnoho toho, co bylo vykonáno. My jsme, dík okolnostem, urazili značný kus cesty a přiblížili jsme se tak dalším metám. Myslím, že si můžeme s uspokojením říci, že jsme nebloudili, že cesty, které jsme zvolili, byly správné a neodchýlily nás od cílů, ke kterým jsme směřovali. To nám všem bude podporou k další Činnosti, ke které nás volá doba, jež nezná sentimentality retrospektivy. Věk 50 let ochromuje síly fysické i duševní, přes to však k té činnosti se hlásím dále a jsem přesvědčen, že bude splněno to,· co řekl pan sekční šéf, že pokud mi bude dopřáno spolupracovali s vámi, bude tato spolupráce tak horlivá jako dosud. Ještě jednou vám děkuji.«— .Nato pan ministr rozloučil se s deputací podáním ruky všem účastníkům.
82
Citace:
Padesátin dra Lva Wintra vzpomněli zaměstnanci ministerstva sociální péče. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1926, svazek/ročník 7, s. 95-96.