Zákaz podvojného zastupování (§10 adv. ř.) platí pro toho, kdo byl zástupem strany jako koncipient advokáta, i když z kanceláře vystoupil a stal se koncipientem jiného advokáta nebo samostatným advokátem; omyl v tom směru neomlouvá.

Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací zamítl po neveřejném ústním líčení odvolání obviněného z nálezu kárné rady moravské advokátní komory v Brně ze dne 16. června 1928, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, mimo jiné z těchto důvodů:
Předpis § 10 adv. ř. o nepřípustnosti podvojného zastupování nepozbyl účinnosti tím, že obviněný jednal s B-ovou a za ní nikoliv jako samostatný advokát, nýbrž jako koncipient jiného advokáta, u něhož byl v době té zaměstnán. Ustanovení kárného statutu ze dne 1. dubna 1872 jest podle § 2 požíti obdobně i na kandidáty advokacie, zapsané v listině komory. Povinnosti a práva těchto kandidátů nejsou vymezeny zvláštním předpisem. Platí tudíž i pro ně ustanovení advokátního řádu s výjimkou oněch, které již podle povahy a účelu jest omeziti na samostatné advokáty. Takového rázu zákaz podvojného zastupování není. Důvěry, že právní zástupce nepoužije nikdy v neprospěch strany, co mu strana sdělila při žádosti o radu nebo zastupování v určité věci, jest k řádnému obeznámení právního zástupce o celé věci, tudíž i o stránkách straně nepříznivých a tím podmíněné správnosti rady neb účelné úpravě zastupování nezbytně třeba bez rozdílu, jedná-li s ní sám advokát, jehož vyhledala, nebo z příkazu a na místě advokáta jeho koncipient. Ona důvěra byla by podrývána a obor, ve kterém by mohl advokát použiti pomoci svého koncipienta, byl by měrou i pro vyškolení kandidátů advokacie povážlivou zúžen, kdyby ohledně věcí, ve kterých byl kandidát advokacie zástupcem strany jen jako koncipient určitého advokáta, pozbyl zákaz poučení nebo zastupování druhé strany účinnosti tím, že kandidát advokacie vystoupí z kanceláře tohoto advokáta a stane se buď koncipientem jiného advokáta nebo samostatným advokátem. Týž výklad dává zákazu, o který jde, i rozhodnutí kárného senátu bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 4. ledna 1917, Ds IV 7/16, kterého se proto dovolává odvolání zřejmě neprávem pro svůj opačný názor. Nesprávným je i předpoklad odvolání, že i kárná rada, jež vynesla napadený nález, usnesla se dne 2. dubna 1927 na tom, že není důvodu ke stíhání obviněného, protože nebyl v době, kdy jednal s Justínou В—ovou, samostatným advokátem a nemohl se dopustiti přestoupení § 10 adv. řádu, an jednal tedy jen jako koncipient.
Odpovědnosti za podvojné zastupování nezprošťuje obviněného názor o neúčinnosti řečeného zákazu v případě, že se právní rádce a zástupce stal samostatným advokátem teprve v mezidobí, a nezprostil by ho odpovědnosti ani projev jiných advokátů, že neshledávají nic závadného v tom, že se obviněný, jako nyní samostatný advokát, uváže v zastupování Leopolda В—a v rozepři o rozvod manželství, třebaže zastupoval před tím jako koncipient dra S—a manželku В—ovou v otázce úpravy majetkových poměrů pro případ dobrovolného rozvodu. Jak v onom názoru obviněného, tak i v těchto obviněným tvrzených projevech jiných advokátů jde jen o mylný výklad zákonných předpisů, upravujících předpoklady kárné odpovědnosti, kterýžto omyl jest, jako neznalost zákona, bezvýznamný. Proto byl zbytečným výslech svědků dra S—a a dra F—a o tvrzených projevech, to tím spíše, an obviněný sdělil podle průvodní věty (viz návrh z 11. června 1928) dotyčným advokátům při dotazech, že nebylo v roce 1925 s В—ovou vůbec jednáno o důvodech, které by В—ová v případě rozvodu cestou spornou uplatňovala, kdežto je zjištěno, že В—ová dala tehdy obviněnému podrobnou informaci i o meritu rozvodu. Ostatně svědčí okolnost, že se obviněný tázal jiných advokátů o tom, že měl pochybnosti, dá-li se jeho postup srovnati s předpisy advokátního řádu. Měl-li však pochybnosti tohoto rázu, neměl se ujmouti zamýšleného zastupování, pokud nebyly pochybnosti ty spolehlivě rozptýleny. Převzal-li zastupování Leopolda В—a přes tyto pochybnosti a pokračoval-li do konce v tomto zastupování přes upozornění a odpor druhé strany, jednal nedbale, protože při nejmenším počítal nebo alespoň měl počítati s možností, že se jeho jednání příčí platnému zákazu. Více než nedbalost však pro odpovědnost s hlediska kárných předpisů požadovati nelze, an § 2 kárného statutu nestanoví, že se porušení povinností povolaní nebo zlehčování cti a vážnosti stavu tresce jen, stalo-li se úmyslně (viz obdobný výklad § 157 not. řádu rozhodnutími z 10. dubna 1926, Ds II 4/25 a z 12. března 1927, Ds Π 5/26).
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 1929, Ds II 10/28. Dr. В.

Citace:

Zákaz podvojného zastupování (§ 10 adv. ř.) platí pro toho. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 1, s. 41-43.