Ustanovení § 99 j. n. (soud majetku) možno použíti nejen při osobách fysických, ale i právnických, a to i když zůstavitel měl řádné bydliště v cizině a jeho pozůstalost je tam projednávána.Žalovaná pozůstalost po AA namítla, že procesní soud není k projednání příslušný, a to proto, že zůstavitel, který měl řádné bydliště v cizině, tu sice majetek zanechal, ale předpis o sudišti majetku možno použiti pouze při osobách fysických. První stolice námitce nevyhověla. Rekursní soud tak učinil. Nejvyšší soud obnovil však usnesení první stolice a výrok o útratách vyhradil konečnému rozhodnutí o věci hlavní. Důvody: Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění. Pokud jde o příslušnost podle § 99 j. n., nelze přisvědčiti právnímu názoru rekursního soudu, že sudiště majetku jest forum pro osoby fysické, neboť, jak nutno vyvozovati ze znění odst. 3 § 99 j. n. (slova »mimo to«), mohou také cizozemské právnické osoby býti žalovány u tuzemského soudu, v jehož obvodě je jejich majetek. Pokud se však týče osob zemřelých, není použití § 99 j. n. vyloučeno u osob, jež neměly v tuzemsku řádného bydliště a jejichž pozůstalost se projednává u cizozemských soudů, neboť ratio legis jest, umožniti tuzemským žalobcům uplatňování svých práv před soudy tuzemskými. Podle zjištění soudu prvé stolice měla žalovaná pozůstalost v době podání žaloby majetek v obvodu tohoto soudu. Že mimo aktiva (kácené dříví) zde byla také pasiva, která snad převyšovala aktiva, nemění ničeho na tom, že zde byly v kritické době věci, přináležející žalované straně, tudíž jmění ve smyslu § 99 j. n. Nesejde na tom, že pozůstalostní řízení ohledně tuzemských nemovitostí zůstavitelových bylo po podání žaloby zahájeno u kr. s. v M., neboť v době podání žaloby projednání pozůstalosti ještě zahájeno nebylo a nepřichází proto § 77 j. n. v úvahu (viz také — 29 j. n.). Dovolacímu rekursu bylo proto vyhověti a uznati, jak se stalo, aniž bylo zapotřebí obírati se otázkou příslušnosti podle § 87 j. n. Výrok o nákladech na mezispor spočívá na § 52, odst. 1 c. ř. s. Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 1931 R II 445/30. Karel Jelínek.