Zákon o zabrání velkých statků.

Dráha vývojová.vede nás stát s jednoho rozcestí na druhé. A na každé z těchto křižovatek objevují se dva směry hlavní: směl právního vývoje, který nejhlubší převraty v oboru sociálním a hospodářském řeší v souhlasu s dochovaným právním řádem a směr právní revoluce, který i věc jednoduchou a řešitelnou v rámci práva vytváří způsobem, otřásajícím dosavadní soustavou právní. Nepochybuji o tom, že prvá cesta je správná. Právo jest nedotknutelný základ života státního, ale zároveň nástroj, kterého může býti použito i k provedení nejradikalnějších změn sociálních, kulturních a hospodářských. Každou věc však třeba důkladně uvážiti a řešiti. Práce jest tím těžší, čím složitější a čím ucelenější jest právní obor, do něhož nový skutek zákonodárný má zasáhnouti. Tisíciletým vývojem utvořená soustava práva občanského dá úkoly nejtěžší. Zákon, o němž zde chci pojednati, zasahuje do práva vlastnického, do práva knihovního, do práva smluvního. Každé zasažení vnikne do šíře a hloubky a způsobí mnoho účinků druhotných. Je třeba mnoho uvažovati, aby nové kolečko zapadlo do složité soustavy a nezpůsobilo porušení chodu celého stroje.
I. Pojem záboru.
Jako básník, filosof, vědec, tak i zákonodárce jest nucen používati k vyjádření myšlenek dochovaného bohatství řeči. Užívá slov jako znáček pro vyjádření pojmů, a má-li býti srozumitelným, užije slov v tom smyslu, v jakém jich užívá každý kdo mluví touže řečí. Jsou slova, která v názvosloví vědeckém nabyla určitého smyslu, více nebo méně odlišného od původního, běžného smyslu slova. I tento osobitý význam musí býti chráněn, nemá-li utrpěti újmy srozumitelnost výrazu. Je-li třeba označení pro nový pojem, jest lépe hledati nový tvar, než užíti výrazu, který má jiný, pevně a jasně vytvořený smysl.
Hned na počátku praví zákon ze dne 15. dubna 1919, že stát náš »zabírá« velký majetek pozemkový. Co značí slovo »zabírá«? Není to slovo nové. Mluvilo se o zabrání (záboru). Bosny a Hercegoviny Rakouskem, o zahrání Alsaska a Lotrinska Německem, o záboru území osadních, o tom, že ústřední mocnosti zabraly »vítězně« kusy cizích států za války. Znamenalo to zaujetí cizí državy mocí. V občanském právu možno mluviti o zabrání pozemku pána nemajícího, o zabrání půdy proti vůli dosavadního držitele, čili o původním, neodvozeném nabytí držby. V pojmu zábor u (okupace) je vždy obsaženo cosi skutkového, co může býti právní nebo mimoprávní, ale vždy se projevuje zevně, mocensky, po případě i násilně. Teprve dodatečně se ukáže, zda zabrání se stalo právně nebo protiprávně. Ze skutečnosti záboru o sobě nelze odvozovati práva na držení — nejvýše držení samo. Jest slova »zabírá se« a »zábor« použito v zákoně našem v tomto jasném a myslím, že.zcela nesporném smyslu slova? Nikoli. Zde jest užito slova toho ve smyslu naprosto jiném. Především jest hmotně nemožno, aby stát skutečně zabral v určitý den (působnosti zákona) všechny statky v území československé republiky, jež přesahují 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec. Ale stát ani nechce této nemožnosti. Neboť se praví v §u 5.: »Záborem, uvedeným v §u 1:, nabývá Československá republika práva zabraný majetek přejímati a přidělovati.« Jest to tedy zábor, který poskytuje právo postupné přejímati majetek zabraný a další právo, převzatý majetek zase přidělovati způsobem, který jest naznačen v §§10. a 11. tohoto zákona. Jednotlivec pozbude držení a vlastnictví »zabraného« majetku teprve tehdy, až stát majetek jeho převezme. Do té doby zůstane držitelem i vlastníkem.1 Stát pak nabývá záborem dvojího práva: jednak, práva převzíti majetek (což jest právo soukromé, právo nabýti držení a vlastnictví), jednak práva, převzatou nemovitostí dle zákona náloži ti (toto právo má ráz veřejnoprávní — jest dle všeho právem i povinností zároveň). Dle §u 14. by se zdálo, že zábor vlastně podrobuje určité nemovitosti vyvlastňovacím právu státu. Praví se tu totiž, že za jistých okolností »může pozemkový úřad vy vlast niti půdu — i —pod meze stanovené § 2.« Dle toho může stát vyvlastniti nejen statek »zabraný«, nýbrž — i — statek menší, nezabraný.
Slova »zabírá se« jest dle toho zákonem použito s vnitrní výhradou, že slovo to nemá toho smyslu, jaký se slovem tím vyjadřuje při obyčejných, stycích mezi lidmi ani toho smyslu, jakého nabylo v názvosloví právním, nýbrž má smysl nový, o němž nás poučí teprve ostatní obsah zákona.
II. Omezení vlastnictví.
Mýlil by se, kdo by pokládal zákon o zabrání velkostatků za pouhé zásadní podrobení určitých nemovitostí státnímu, právu vyvlastňovacímu. Zabrání velkých statků má značné účinky bezprostřední na vlastníkova práva. Tyto účinky arci neplynou z mlhavého pojmu »záboru«, ale z jednotlivých ustanovení dalšího obsahu zákona.. Budoucnost teprve ukáže, jaký dosah bude míti § 6. Tam se ustanovuje, že »osoby, které podle práva občanského jsou oprávněny hospodařili na zabraném majetku pokud nebude státem převzat, jsou napříště povinny, na něm hospodařiti řádné. O následcích porušení této povinnosti, jakož i o ochraně a povinnostech osob na zabraném majetku zaměstnaných, budou dána ustanovení zvláštní.«
Osoby, které jsou dosud oprávněny hospodařiti na zabraném majetku, budou zatím nadále hospodařiti pro sebe. Ale jsou povinny hospodařiti řádně — patrně v zájmu veřejném, aby trpným odporem nevznikla újma soběstačnosti republiky. »Zvláštní ustanovení« o provedení zásady dozoru nad hospodařením postižených vlastníků bude třeba vyslovili zákonem, mají-li přesahovati rámec pouhých správních, opatření lehčího rázu, která by mohla vydati vláda. Rovněž bude třeba zákona o úpravě práv a povinností zaměstnanců.
Daleko hlubší a přímé zasažení do vlastnické volnosti majitelů zabraných nemovitostí obsahuje § 7. Dle tohoto ustanovení vyžaduje zcizení, pronájem, zavázání a dělení zabraného majetku souhlasu pozemkového úřadu (§ 15.). Na prvý pohled by se zdálo, že tato právní jednání budou neplatná, stanou-li se bez souhlasu úředního. Neboť vyžadují souhlasu — patrně tedy souhlas měl by býti podstatnou náležitostí pro vznik právních účinků vůbec. Ale poslední věta nás poučuje, že právní jednání budou platna i bez souhlasu — jen proti státu i budou bez právních následků. V otázce zcizení nemá toto omezení valného významu. Stát provede svoje právo na převzetí přidělení beze zření k osobě vlastníkově. Stát nebude však hleděli ani k pachtu, ani k zatížení břemeny, ani k rozdělení statků, stalo-li se bez souhlasu úřadu pozemkového. Nelze upříti, že to jsou věci velmi závažné a že jisté omezení obchodu právního v příčině nemovitostí zabraných jest účelno. Neboť dlouhodobým pachtem i dlouhodobými výpůjčkami ,mohlo by býti rušeno právo státu na přidělení půdy zabrané, jež vyžaduje možnosti rychlého vybaveni zabraných statků z knihovních břemen. Ale jest otázka, bylo-li třeba na nedohlednou dobu tak velice omezili právo vlastnické. Omezení takové nemůže projíti bez podstatného znehodnocení nemovitostí. Dělením (reálným) mohlo by býti mařeno i státní právo na zabrání nemovitostí, ježto by se jejich rozsah mohl dělením snížili pod meze záboru. Tím by sice byla splněna jedna úloha zákona, totiž rozpad velkých držav, ale nikoli druhá — neméně důrazně chtěná — jejich přechod do jiných rukou.
Zákon sice mluví v §u 7. o zabraném »majetku«, užívá tedy slova velmi širokého, v němž by mohl býti zahrnut i soubor movitostí, patřících ke statku. Ale poněvadž § 12. obsahuje zvláštní ustanovení o »živém a mrtvém zařízení«, třeba slovo »majetek« vyložili jako nemovitost s právy, která jsou spojena s jejím držením dle §u 2.
Dle mého přesvědčení knihovní soudce nebude povinen ani oprávněn žádati od toho, kdo navrhne vklad vlastnického převodu·, rozdělení tělesa, vklad zástavního práva, vklad práva nájemního na nemovitosti zabrané, průkaz o svolení úřadu pozemkového. Vždyť jednání toho druhu jsou platna — jen vůči státu neúčinná. Zda užije stát možnosti, obsažené v §u 7. a odmítne právní následky podobných aktů, to bude otázkou skutečných, okolností případu. Strany, jednajíce bez souhlasu úřadu pozemkového, budou jednati na vlastní nebezpečí. Věřitelé, pachtéři i ti, kdo koupí nemovitosti zabrané nebo části jejich, budou si asi vyhražovati předchozí schválení státní. I při tomto výkladě bude ovšem: činnost pozemkového úřadu ohromná a stržení obchodu s nemovitostmi i hospodaření na nich velmi značné. Snad úvěrové potíže budou namnoze i omluvou pro nesplnění povinnosti »řádného hospodaření« (§ 6.). Vždyť bez úvěru není často možno ani udržování statku — tím méně pak jsou možny důkladné opravy a doplnění nářadí i dobytka, zničeného a vyloupeného za války. A to jest tím těžší věc, čím méně se dá určiti, jak dlouho bude statek některý zabrán, než bude státem převzat. Alespoň o to třeba se přičiniti, aby úřad pozemkový byl organisován způsobem, který by umožnili rychlé vyřizování věcí a nejmenší zdržování žádostí za souhlas.
Smlouvy o rozdělení zabraných nemovitostí, které byly uzavřeny až do dne působnosti tohoto zákona, jsou beze změny platný, vyhovují-li právu dosud platnému. Smlouvy o zcizení pachtu nebo zavazení zabraného majetku, které byly, uzavřeny v době od 28. října 1918 až do dne, kdy nabude působnosti tento zákon, jsou sice právně platný, ale vůči státu bez účinku — leč že by se podařil důkaz »že šlo o jednání, kterého si Vyžádalo řádné hospodaření«. Dalo by se ovšem tvrditi, že také dělení jest alespoň částečné zcizení nemovitosti. Ale § 7. uvádí vedle zcizení také dělení, čehož § 18. nečiní. Je otázka, má-li býti § 18. analogií doplněn z §u 7., či je-li tu spíše na místě úsudek a contrario. Mám za to, že § 7. i 18. vypočítávají taxativně, že tedy dělení §em 18 zahrnuto není. (Po dni, kdy zákon nabude působnosti, nestačí ani při zcizení a zavazení důkaz hospodářské účelnosti, neboť podmínkou účinnosti proti státu jest předchozí svolení úřadu pozemkového,) Jako při §u 7., i zde jsem přesvědčen o tom, že smlouvy i jejich knihovní zajištění beze změny trvají v platnosti a že otázka jejich relativní neplatnosti (neúčinnosti vůči státu) rozhodne se až v době převzetí zabrané nemovitosti. Alte i v té době nastane neúčinnost vůči státu vedle plné právní platnosti vůči knihovnímn auktoru, po případě vůči vlastníku, zavázanému obligačně ze smlouvy pachtovní. Přeš to třeba říci docela otevřeně, že § 18. zle se dotýká zásady veřejné víry v knihu pozemkovou. Neboť dodatečně stávají se relativně neplatnými práva, vložená do knihy pozemkové, původně platná a založená na poctivé důvěře. Nikomu zákon neukládal, aby se staral o to, zda úvěrové jednání nebo zcizení jest požadavkem řádného hospodaření. Jak to má nyní prokázati? Na to je jediná odpověď možná: »Pozemkový úřad nebude postupovati drakonicky — praxe zmírní ostří zákona.« Ale tím okamžikem, kdy vyslovíme povinnost praxe, aby zákon učinila: užitečným, ale . neškodným, opouštíme oblast práva. Libovůle jakéhosi úřadu rozhodne o tom, bude-li zákon dobrem nebo zlem. Kdo zaručí, že bude úřad kdysi v budoucnosti — za 10, za 20 let — shovívavě souditi o důkaze hospodářské důvodnosti úvěru nebo prodeje? Taková nejistota nemá býti zanášena do poměrů práva občanského. Ostatně zcizení nemá vlivu na právo státu (nemyslíme-li na nemovitosti, jež mají býti bez náhrady konfiskovány nebo revindikovány) a také zavazení bylo dosud bez škodného vlivu na vyvlastnění železniční, na vyvlastnění dle práva vodního, dle řádů stavebních i dle zákona asanačního pro Prahu. Dle obdoby těchto zákonů mohla býti věc rozřešena bez otřásání důvěrou v knihy pozemkové — kdyby nebylo tendencí politických, které snad činí pochybnou i samu otázku náhrady za nemovitosti státem »převzaté«.
Ustanovení §u 8. kterým se exekuce na nemovitosti zabrané omezuje na vnucenou správu — jest výsledkem otřesení důvěry a omezení právního obchodu s nemovitostmi zabranými. Je totiž pravděpodobno, že při exekuční dražbě na statek zabraný docílilo by se výsledku tak bídného, že by věřitelé z velké části vyšli na prázdno. Kdo a zač by kupoval statek, který není možno svobodně zcizili, zadlužiti, pronajmout i, rozdělili? Při němž není jisto, kdy a zač bude převzat státem? Zbývá jen vnucená správa, jako způsob ukojení věřitelů, sice vleklý a po případě i nejistý, ale přece chráněný proti náhlé realisaci znehodnocení nemovitosti, vzniklého tím, že byla »zabrána« státem.2 Ovšem vnucená správa vyžaduje nuceného správce, a to dobrého správce. Bude jich dostatek?
III. Předmět záboru.
Má-li zabrání nemovitostí zemědělských tak hluboký význam pro jejich vlastníky i pro věřitele těchto vlastníků, je naléhavě nutno, určiti předmět záboru. Dle §u 2. jest především pro otázku záboru úplně lhostejno, kdo jest vlastníkem tělesa knihovního. Rozhoduje pouze skutečný rozsah »souboru nemovitostí«, patřícího vlastnicky »jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům«. Jakmile soubor takový přesahuje 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha Půdy vůbec, anebo jakmile se po vyhlášení tohoto zákona soubor takový nahromadí ve vlastnictví jednotlivcově nebo ve spoluvlastnictví, stane se majetkem zabraným. (Nač tedy zákaz zcizení? Nestačil by zákaz dělení?)
Věc byla by jednoduchá, kdyby pojem »soubor nemovitostí« byl totožným se souhrnem pozemků, tvořících těleso knihovní. Tu by šlo o nemovitosti, které tvoří jednotku hospodářskou a právní. Ale pojem, je patrně daleko širší, byť i dodatek »s právy, která jsou spojena s jejich držením« ukazoval k tělesu knihovnímu. Vždyť týž člověk může míti dva statky nebo i více. Žádný z nich nepatří o sobě do nemovitostí zabraných, každý leží jinde, v jiném obvode katastrálním nebo i v jiné zemi. A přece dle znění zákona bude to — dle všeho — majetek zabraný. Není to soubor? Není tu jediný vlastník? Nemá více než 250 ha? Či snad slovo »soubor« naznačuje určitou hmotnou souvislost, na př. v téže obci katastrální nebo v území takovém, že je alespoň možná jednotná hospodářská správa? Můžeme rozlišovati tam, kde zákon nerozlišuje?
Soubor nemovitostí má býti ve vlastnictví jednotlivcově nebo ve spoluvlastnictví. Ale všimněme si, že manželé nerozvedení považují se za osobu jedinou (§ 2.) a právě tak mají povahu jediné osoby i rodiče a děti prvého stupně (§ 4). Má-li tedy manžel statek o 140 ha v katastru Dobříšském a žena zdědila statek o 20 ha u Náchoda — jsou oba statky zabrány. Mají-li rodiče statek o 100 ha a dětem zůstaví vzdálený strýc usedlost o 55 ha, jsou oba statky zabrány — i kdyby tu bylo šest dětí. Snad nedojde k převzetí státem ani v jednom ani ve druhém případě. Ale do té doby jsou nemovitosti zabrány a podrobeny trapnému omezení vlastnictví.
Otázka záboru jest tedy závislá především nu výměře a za druhé na vlastnictví (jednotlivec, spoluvlastníci, vlastníci manželé, vlastníci rodiče a děti prvého stupně). Při vskutku velikém majetku nemovitém, má-li na př. šlechtická rodina 10.000 ha půdy, bude věc nesporná, každému jasna. Ale na hraniční čáře bude hrozná nejistota. V zemích českých totiž není nikde uvedena výměra knihovních těles s tukovou měrou právní jistoty, jaké poskytuje zásada veřejné víry v obsah knihy pozemkové. Proti mapě katastrální jest vždycky možný důkaz chyby a obsah sbírky listin může býti brán v odpor, nehledě ani k tomu, že v listinách bude přesné měření obsaženo jen tehdy, byly-li děleny nepravidelné parcely pozemkové. Každému však bude dána možnost, aby dokázal, že má jen přesně 250 ha půdy a ani o čtvereční metr více, anebo že má 250 ha půdy, z níž toliko 150 ha (a ani o metr více) jest půdou zemědělskou. Také změny budou možny tím, způsobem, že původních 151 ha půdy zemědělské sklesne na 149 zalesněními pastviny, nebo že 149 ba půdy zemědělské vzroste na 151 ha vykácením lesní parcely a proměněními v půdu zemědělskou. Ale měření bude pravděpodobně provedeno až při vyšetření za účelem poznámky záboru nebo při přejímání statku v držení a vlastnictví státu. Do té doby nebude k tomu podnětu a bude právní nejistota.
Uvedl jsem svoje přesvědčení, že knihovní soud nemůže žádati důkazu o svolení úřadu pozemkového k právním jednáním, vázanými díle §u 7. Dle toho, co jsem v této kapitole vyložil, nebude soud knihovní ani s to, aby si opatřil jistotu, patří-li nemovitost mezi zabrané. Nemůže přece stranám, žádajícími o převod vlastnictví nebo o vklad práva zástavního, ukládati geometrická zaměření knihovního tělesa? Ale ani to by nestačilo. Musil by i při sebe menším statku žádati о tom, že vlastník (spoluvlastníci) nemají nemovitostí jiných (třeba v jiném okrese, v jiné zemi ležících), že ani druhý manžel, ani děti prvého stupně jiného nemovitého majetku nemají— nebo mají-li, že nedosahuje zákonité výměry, Nemá-li nastati úplný rozvrat v oboru práva immobilárního, musí soudy pracovati dosavadním způsobem, nehledíce k tomuto zákonu a musí stranám ponechati odpovědnost za to, že snad v době převzetí nemovitostí smlouvy jejich budou prohlášeny za neúčinný vůči státu.
Z toho jest patrno, že nemovitosti měly býti stiženy omezeními právního obchodu teprve od té doby, kdy bude individualně určen předmět záboru nebo vyvlastnění. To měl také docela správně na mysli § 16. svou první větou »Zabraný majetek jest vyšetřiti a uvésti v patrnost knihovní poznámkou, že majetek jest zabrán.« Vyšetření bylo by asi provésti (jako tomu jest při vyvliastnění) pořadem stolic správních (zemskou vládou a ministerstvem vnitra jako stolicí odvolací) na podnět úřadu pozemkového. Účinky právní měly se pojiti k poznámce záboru, uskutečněné na základě právoplatného nálezu správního. Ale § 16. výslovně praví ve druhé větě »I pokud tato poznámka není v knihách, nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku, vysloveného §em 1.« Nemůže se tedy dovolávati toho, že beze své viny nevěděl o zákonitém rozsahu (150, 250 lm) statku, nebo o dalším majetku nemovitém, patřícím témuž jedinci, týmž spoluvlastníkům, druhému manželu, dětem nebo rodičům prvého stupně. Půjčí-li jim bez těchto šetření na hypotéku, odkoupí-li jejich statek nebo částici jeho, najme-li od nich pozemek je v nebezpečí, že stát smlouvu prohlásí vůči sobě za neúčinnou po 5, 10, 20. letech, při převzetí, anebo že tato neúčinnost se objeví již při vyšetření nemovitosti a poznamenání záboru.
IV. Práva vlastníků.
Vlastníci Velkého majetku zemědělského jsou tímto zákonem citelně zasaženi. Jaká jsou jejich práva? Vyslovíme-li slovo »vyvlastnění«, jest tím řečeno vše. Víme, že až do právní platnosti nálezu vyvlastňovacího jest vlastnictví volno, že poznamenáním vyvlastnění nastanou účinky věcné (t, j. právo vyvlastňovací směřuje proti každému nabyvateli a nikdo se nemůže dovolávati nevědomosti), že pak soud určí náhradu odhadem (nebude-li docíleno dohody) a složením náhrady přejde vlastnictví i právo na odevzdání držby na vyvlastnitele. Řekneme-li však »zabrání«, musíme v zákoně badati odpověď na všechny tyto otázky. V otázce náhrady odkazuje nás § 9. na zvláštní zákon, který bude o věci vydán. Bylo by jistě bývalo výhodnější pro udržení Obecné důvěry, kdyby byl § 5. řekl, že stát zaborami nabývá práva, zabraný majetek »za náhradu« přejímali a přidělovati. Nebo měl říci § 9., že o »výši a způsobu« náhrady rozhodne zvláštní, zákon. Bylo by to jasno každému — i laikovi, že tu jde o jakýsi typ v у vlastnění, spojeného s předchozím zajištěním práv státu. Tak jak je § 9. stylisován, není věc docela jasná, protože slibovaný zákon má vůbec rozhodnouti o náhradě za pozemek převzatý.
Za větou o náhradě následuje ovsem ohlášení dalšího zákona, který provede zásadu, že bude bez náhrady převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků rodiny Habsbursko-Lotrinské, nadací šlechtických atd. Ale tento majetek bude pravděpodobně převzat beze zření ke svému rozsahu, bude to i majetek movitý (ač užití slova »převzat« by ukazovalo· na obdobu nemovitostí zabraných), a vlastníkům nebo uživatelům dosavadním nebude asi ponecháno nic. Není tedy docela samozřejmý úsudek a contrario, že vlastníkům nemovitostí ostatních náhrada bezpodmínečně náleží. Přes to jsem přesvědčen, že zákon o náhradě bude vydán a že otázku tuto rozhodne spravedlivě. Do té doby muže pesimista pochybovati o tom, zda bude náhrada přiřčena (hlasy některých stran otevřeně svým stranníkům slibovaly, že nikoli), ale každý může pochybovati o její výši. Těchto pochybností není tam. kde se vyřkne slovo »vyvlastnění« — neboť víme všichni, co znamená. Nepochybno jest, že vlastníci statků, menších než 150 (250) ha, jejichž půda může býti dle §u 14. vyvlastněná »je-li místní potřeba půdy naléhavá a ne- stačí-li pozemky zabrané, anebo žádá-li toho obecné blaho«, dostanou náhradu za svůj majetek, a to náhradu, stanovenou soudně na základě odhadu znaleckého.
Není-li vyhlídka na náhradu za majetek zabraný a převzatý právě nejjasnější, poskytuje § 11. vlastníkům nemovitostí zabraných právo veliké ceny, snad významnější než sama otázka výkupného. Ten, jehož majetek se zabírá, po případě jeho dědicové mají nárok, aby z majetku »jim zabraného byla jim »přidělena majetnost«, která nemá přesahovati 150 (250) ha, ale dle okolností a se zřetelem k zájmu veřejnému může dosáhnouti až 500 ha půdy. Jest tedy jasno, že část nemovitosti zůstane dosavadnímu vlastníku (jeho dědicům). Ale nemohu přesně pochopiti, jak se toto »přidělení« stane. Nemá býti vyloučena ona částka vůbec ze záboru? V tom případě by nastalo rozdělení již při poznámce zabrání, a to tak, že by se knihovní těleso rozdělilo ve dvě — jedno zabrané, druhé volné; nebo že by se připustilo reálné vymezení záboru na část tělesa knihovního (na určité parcely) po způsobu služebností pozemkových. Druhý případ jest však nemožný proto, že zábor omezuje hypotéky (potřebou svolení, úřadu nebo relativní neúčinností vůči státu), ale hypotéka může se týkati jen celého tělesa nebo jeho myšlené části. Prvý způsob (rozdělení tělesa) spíše by ukazoval na okamžik převzetí nemovitosti, kdež by část přejal stát, ostatek pak by zůstal vlastníku dosavadnímu. Slovo »přidělena« by dokonce ukazovalo na poslední část akce státní, kdy majetek zabraný a převzatý znovu se přiděluje (§ 5.). Tu by stát vše zabral i převzal, ale při přídělu měl by právní nárok vlastníkův přednost před uchazeči cizími. Druhá věta §u 11. mluví o »propuštění ze záboru«, takže otázku, jež by mohla býti spornou, řeší v tom smyslu, že zákonné minimum (150, 250, po případě až 500 ha) má býti osvobozeno od zabrání hned ve stadiu prvém — poznamenání záboru, takže se hned v této době statek rozdělí ve dvě knihovní tělesa téhož vlastníka, z nichž jedno bude zabráno, druhé nikoli. Těžká tu bude otázka hypoték, jež se stanou simultánními až do doby převzetí. Nesnadná bude i otázka, jak určití zabranou a nezabranou část tělesa knihovního.
Kdo má statek menší než 150 (250) ha, má nárok na plné odškodnění dle soudního odhadu, ale nemá nároku na ponechání minimální výměry statku. Neboť samozřejmě jest nemožno, analogicky rozšířiti § 11. na docela různorodé případy §u 14. — nehledě ani k tomu, že není jasno, kolik by musilo býti ponecháno tomu, kdo má od počátku méně než 150 (250) ha pády. Nevalně jasný § 14. připouští ovšem i ten výklad, že pro místní nedostatek pády nebo pro obecné blaho může býti vyvlastněn i nemovitý statek, jenž byl po záboru »přidělen« nebo »ze záboru propuštěn« dle §u 11., takže ani ten, kdo již jednou prošel záborem, není pro budoucnost chráněn před vyvlastněním zbytku.
Stát, přejímající zabraný majetek, má nárok na odevzdání poměrné části živého i mrtvého zařízení, jež dosud sloužilo hospodaření na převzatém majetku. Docela správně tu zákon určuje, že povinnost vydání inventáře náleží tomu, kdo jest jeho vlastníkem, Může to býti po případě nájemce. Proto také výslovně stanovena jen povinnost prodeje za plnou cenu. Divná věc by to arci byla, kdyby vlastník dostal plnou cenu za inventář, ale nic nebo méně za půdu, kterou stejně koupil nebo zdědil, jako inventář. To je ovšem zase otázka politická.
Spravedlivý požadavek, aby dosavadní vlastník nemovitosti při převzetí nebyl zkrácen, není v tomto zákoně vyjádřen ani jako zásada. Rozhodnutí v tomto směru jest vyhrazeno zákonu pozdějšímu. Za to vyslovuje poslední odstavec §u 9. všeobecnou a důležitou zásadu, že při převzetí majetku státem nemají býti zkráceny osoby, pro něž na zabraném majetku váznou práva, ani osoby. I jež proti dosavadnímu vlastníku mají »právo z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovního«. Z tohoto dobrodiní jsou vyloučeni patrně jen ti, kdo nabyli práv zcizením pachtem nebo zavazením zabraného majetku po 28. říjnu 1918 a nemohou dokázati, že na straně vlastníkově šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření (§ 18.) a ti, kdo nabyli práv ze zcizení, pronájmu, zavazení nebo dělení majetku zabraného po dni, kdy zákon nabyl působnosti, byť i jednali v poctivém přesvědčení, že majetek, o který jde, nenáleží do třídy majetku zabraného (§ 5. a § 16.).
V. Závěr.
Zákon, kterým se zde zabývám, nemá povahy deklarační, jak bylo očekáváno, nýbrž vyslovuje celou řadu ustanovení povahy docela konkrétní a hluboko, zasahujících do soukromého práva vlastníků zemědělských nemovitostí. Zavádí úplně novou instituci »zabrání«, nový způsob omezeného vlastnictví. Ale přece jen neřeší svůj úkol ve všech směrech, dopodrobností, nýbrž odkazuje na zákony speciální. Uvedl jsem již, že tak činí v otázce náhrady za majetek převzatý. Bude jedy vydán zákon o nuceném výkupu (nebo skutečném zabrání) a o řízení, nutném pro vyšetření předmětu a náhrady za majetek vlastníku odňatý. Dále bude vydán zákon o tom, jak má stát naložili majetkem převzatým. Bude tu řešit i otázku zcelení (kommassace) zemědělského majetku pomocí zabrané půdy, otázku osídlení volné půdy novými uživateli a otázku, jaké právní postavení budou míti tito uživatelé (budou to plní vlastníci? Budou to nájemcové? Budou dědiční pachtýři?) Otázky velmi závažné se tu objevují a bylo by velmi želeti, kdyby i tyto zákony byly politicky pro mrskány na místě právního řešení.
Neméně závažný jest zákon, slíbený §em 9., který má na mysli konfiskaci a revindikaci jistých »majetků«. Zejména otázka konfiskace majetku »bezprávně nabytého« a majetku »osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce« je složitá a hluboce vážná věc. Zde je nebezpečí, aby v revolučním nadšení nebyla vůbec opuštěna základna práva. Neboť dá-li se stát jednou na dráhu holého násilí, nikdo nedohlédne konců. Který majetek je »bezprávně nabyt«, které osoby se »hrubě provinily«? Nebude to na konec záviseti na politických názorech osob, které se budou dočasně opírati o většinu ve sněmovně? Nezvrhne se to ve štvanici proti politickým odpůrcům? Ve vybíjení třídní nenávisti jedněch proti druhým? Jest bolševictví, které loupí, vraždí a krade po ulicích, ale je také bolševictví, které činí podobné věci cestou »zákonnou«.3 Nevěřím, že by, se náš stát dal na tyto dráhy. Ale nesmíme tvořiti zákony, které by mnohoznačností nebo nejasností mohly státi se pohodlným nástrojem pro porušování práva pomocí zákonů.
Nerad kritisuji hotovou a neodčinitelnou věc. Ale nemohu smlčeti, že jsem si nepředstavoval českého zákonodárství tak, jak se projevilo tímto zákonem. Zdá se, že náš zákonodárný sbor dosud nehledí dosti vážně na význam práva; že vychází z názoru, jakoby bylo možno vytisknouti ve sbírce zákonů, pokusy, náčrtky, agitační hesla, která buď spraví rozumná praxe,, nebo zruší a nahradí doba příznivější. Žijeme ovšem ve stadiu revoluce, volby jsou přede dveřmi a dá se tím mnoho omluviti. Ale všechno má a musí míti určité meze. Je třeba, aby konečně bylo osvobozeno vážné tvoření zákonodárné od politických nálad a tendencí; je třeba, aby ministerstvo práv vysílalo do výborů, zástupce, který dovede, chce a odváží se kritisovati, upozorní na právní stránku věcí, i pozvedne varovný hlas proti bourání celých oblastí soustavy právní — navrhované jen proto snad, aby byl vzbuzen určitý dojem, který se nekryje s vnitřní pravdou; je třeba, aby právní, znalci nebyli zváni jen za tím účelem, aby formulovali to podle vůle té či oné strany má býti právem, nýbrž naopak za tím účelem, aby spolupůsobili při tvoření skutečného, jasného a pevně na vnitřní pravdě zbudovaného práva.
Rakousko za svých lepších dob, dávalo vytisknouti osnovy zákonu, rozesílalo je po universitách, po redakcích odborných listů, sledovalo diskusi literární, povolávalo nejlepší ze svých odborníků k tomu, aby zvolna a s rozvahou připravili dílo zákonodárné. Tím nabývalo alespoň možnosti, udělati věc dobrou — i když přečasto, z rozmanitých důvodů možnosti té nevyužilo. Ale udělati na př. v pondělí osnovu docela diletantský sestavonou dle politických hesel přítomné chvíle, ve středu pozvati odborníka, v patek věc promrskati, v nějaké schůzi a v pondělí odhlasovati — to je divý hon a byl by to zázrak, kdyby z něho vyšla věc dobrá.4 Či snad se u nás dějí zázraky? Zákon ze dne 15. dubna 1919 dokazuje, že nikoli.

Analogie zákona ze dne 17. prosince r. 1862 č. 103 ř. z. o zrušení děleného vlastnictví, založeného na poměru lenním zákona o vyvážení půdy selské nelze se dovolávati. Neboť § 1. praví: »Lenní poměr ... budiž zákonně zrušen a vrchní vlastnictví, náležející lennímu pánu budiž vyváženo na náhradu, kterou poskytne vasal« (užitkový vlastník). »Zřizování nových lén se zakazuje.« § 2. pak praví: »Ode dne, kdy zrušení lenního Svazku mezi lenním pánem a vasalem nabude moci práva, slučuje se vrchní vlastnictví s užitkovým.« Je to tedy zákon zmocňovací, ač tu byla možnost přímého sloučení vlastnictví děleného, protože držitelem statku byl vlastník užitkový a bylo by tu tedy, bývalo utvoření právního poměru, který odpovídal stavu skutečnému. Byla by to bývala jakási analogie, druhé věty §u 428. obč. zák. V našem případě byla by tu analogie prvé věty §u 428., ale bylo by třeba říci, jaký tedy jest právní poměr vlastníků, kteří mají nadále držeti statky jménem státu. Za to však zákon z r. 1862 v §§ 5.—19. rozhodl otázku náhrada, v §§ 20.— 28. vydal přesná ustanovení prováděcí — kdežto náš zákon v těchto směrech odkazuje na zákony zvláštní, jež budou vydány.
K tomuto výkladu §u 8. dospěl jsem po rozhovoru s prof. Drem Krčmářem.
Poslední, neslavné doby Rakouska v té věci poskytly bohatou zkušenost.
Připouštím, že o politické stránce zákona se mluví třeba měsíc, denně, od rána do večera. Že se po případě uspořádají dostihy v radikálním nadbíhání. náladě davu. Ale promyšlení právní stránky věci věnuje se asi tolik času, kolik v textu uvádím. Dokonce jsem byl svědkem debaty o tom, že vlastně slyšení odborníka je zbytečná komplikace a maření času.

Citace:

SVOBODA, Emil. Zákon o zabrání velkých statků. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 2, s. 19-23.