3. L'année sociologique, I, 1896—1897 (Paris, Alcan 1898, 563 str.); II. 1897—98 (1899, 596 str.).
Ročnice tato, kterouž pořádá Émile Durkheim, professor sociologie na universitě v Bordeaux, za spolupůsobení některých sociologů, jest jiného rázu než sborník institutu sociologického. Účel její, jak vykládá D. v úvodech k I. a II. ročníku, jest předem literární. Nechce však omezovati se toliko na literaturu sociologickou rázu povšechného, nýbrž podávati též co nejširší přehled sociologického materiálu rozptýleného ve zvláštních vědách sociálních, v dějinách práva, obyčejů, náboženství, v morální statistice, ve vědě národohospodářské a j. Sociologii nejde proto ještě o rušení držby těchto věd, nýbrž o jich zorganisování, oživení, sblížení, ukázání jich souvislosti vzájemné a potřeby jednotné methody. Speciální vědy tyto mají státi se větvemi sociologie. V té příčině věnuje D. zvláštní pozornost sociologii náboženské z důvodu, že jevy náboženské jsou zárodkem, z něhož vyšly dissociací kromě snad jevů hospodářských veškeré ostatní jevy společenské, věda, poesie, umění, právo, mrav a mravnost.
Literární části ročnice předeslána jsou dvě pojednání, jichž účelem jest ukázati spůsob methodického zpracování látky sociologické. E. Durkheim, La prohibition de l'inceste et ses origines pojednává o zábraně incestu, kterouž odvozuje z všeobecného zákona exogamie prvotních skupin společenských (elánů) nikoliv z příčin fysiologických (běžné mínění). Zajímavý jest rozbor poměrů exogamických, jich souvislost s prvotným řádem náboženským, zvyků, jež odtud v domácích řádech rodiny utkvěly a jež dle D. i v době nynější jsou základem názorů o incestu. — M. Simmel, Comment les formes sociales se maintiennent spatřuje předmět sociologie ve formách, nikoli v obsahu života sociálního, jehož obsah, fakta a účely, jsou již předmětem zvláštních věd: národního hospodářství, politiky, dějezpytu a j. Společnost v nejširším slova smyslu jest všude tam, kde lidé se vzájemně stýkají a ustaví v jednotu stálou neb přechodnou. Tato jednota jest sui generis, odlišná od individuálnieh prvků; život její řídí se jinými zákony než život jednotlivců ji skládajících. Účast individuí na životě a vývoji společnosti podala by ovšem nejdokonalejší výklad jeho, vymyká se však pro svou složitost’ a mnohonásobnou rozmanitost úplnému poznání. S. pokouší se o vyhledání onéeh zvláštních institucí sociálních, jež jsou příčinou životní energie společnosti, udržujíce se bez ohledu na změny individuí.
Druhá část l'Année soc. (str. 111—553) obsahuje posudky, referáty a oznámení několika set spisů a pojednání z oboru sociologie všeobecné (filosofické, biologické, psychologické a zvláštní), náboženské, ethické a právní,, trestní, národohospodářské, sociogeografie, demografie, statistiky a j. s četnými dalšími podděleními.
Program ročnice II. (1897—98) jest celkem týž jako první. Přehled literární jeví v uspořádání svém některá zlepšení co do soustavy vědných rubrik. Předeslaná pojednání: E. Durkheim, De la définition des phénomènes religieux a H. Hubert et M. Mauss, Essai sur la nature et la fonction du sacrifice týkají se jevů náboženských. V prvém zkoumá D. dosavadní definice jevů náboženských, kteréž kladou jich podstatné znaky v měnlivý obsah a přichází na základě svých názorů, sociologických k výsledku, že jevy tyto vyznačuje závazná víra (croyances) souvislá s určitými úkony zevními (kultus, pratiques), kteréž vztahují se na předměty dané v této víře. Náboženství jest organisovaný celek těchto jevů. U práva a mravnosti záleží naproti tomu podstatný znak v jednání, chování se, nikoli ve věření. Imperativy náboženské předpisují určité myšlení, imperativy právní a mravní jisté konání. Fakt náboženský jest výsledek kollektivného myšlení (na rozdíl od ideace individuálné). — Druhý článek H. Hubertův a M. Maussův jest učená studie o povaze a úkonech oběti dle náboženských pramenův indických, semitických a řeckolatinských.