Práce přes čas.

Příspěvek k řešení této velmi sporné otázky podává adv. Dr. Ondřej Horáček v článku »Práce přes čas nárokem z bezdůvodného obohacení«, Časopis pro právní a státní vědu, roč. 20, 1937, str. 180 a n., z něhož uvádíme:
»Práci přes čas ve své podstatě lze rozděliti na tak zvanou práci přes čas dovolenou a nedovolenou. Při práci přes čas dovolené, připustil nejvyšší soud i tu domněnku, že zaměstnanec s odměnou jemu vyplacenou souhlasil, jestliže mzdu stále po delší dobu bez námitek přijímal, zvláště když ani po náhlém přerušení smlouvy odměnu za práce přes čas nežádal. Pokud se týká nedovolených prací přes čas, nemohl zákonodárce ustanoviti, jak se má platiti za práce nedovolené, protože by nepřímo tím uznal přípustnost takových prací. I když zaměstnavatel a zaměstnanec uzavře o nedovolených pracích přes čas úmluvu, jest taková úmluva nicotnou a nicotností jest zasažena celá smlouva. Obsahovala by totiž podle ustanovení § 879 obč. zák. ujednání, která se příčí zákonnému zákazu. V tom případě bylo by lze provésti prvně pořádek jen tím způsobem, kdyby vše bylo uvedeno do původního stavu, a to tak, aby žádná strana neměla zisku ze škody strany druhé a aby se na úkor její neobohatila. A tu stál dříve nejvyšší soud na stanovisku, že uvedení do dřívějšího stavu není možným, protože obě strany již smlouvu splnily a práce zaměstnancem vykonané nelze vrátiti. Záleží jen na tom, zda žalobce dostal za tyto práce přiměřenou úplatu a nebyl v tom směru zaměstnavatelem nespravedlivě zkrácen. A závěr, později změněný, byl ten, že takového zkrácení není, jestliže zaměstnanec dostal za veškeré jeho práce přiměřené odměny, s níž po celou dobu služebního poměru byl spokojen (č. 8818 Sb. n. s.). Tuto zásadu rozšířil nejvyšší soud ještě ve svém rozhodnutí č. 10226 Sb. n. s., kde praví, že podle ustanovení § 863 obč. zák. lze smluviti i konkludentním činem, že odměna za práci přes čas jest zahrnuta v úhrnkově ujednané mzdě. Tak jest tomu zejména, přijímal-li zaměstnanec po delší dobu bez výhrady a s vědomím, že se mu dostává ve smluvené mzdě odměna za veškeré práce, mimo osmihodinovou dobu pracovní. Za nedovolené práce přes čas může se zaměstnanec domáhati jen náhrady škody. Jestliže dostával úhrnkovou mzdou zaplaceno také za nedovolené práce přes čas, nebyl by poškozen. (Rozhodnutí Sb. n. s. č. 5537, 6636, 7199, 7576, 7577, 7611, 7901, 8327, 8560, 8561, 8818, 9906.)
Toto původní stanovisko nejvyššího soudu bylo změněno pozdějším rozhodnutím č. 13235 Sb. n. s., v němž předně byla vyslovena zásada, že i když nebylo zaměstnavateli dáno povolení k práci přes čas, může se zaměstnanec na zaměstnavateli domáhati odměny za práce přes čas z důvodu bezdůvodného obohacení zaměstnavatele. Okolnost, že zaměstnanec po celou dobu, co byl zaměstnán, nepovažoval odměnu za nepovolené práce přes čas, neopodstatňuje ještě o sobě závěr, že se zaměstnanec chtěl úplaty za mimořádné úkony vážně a svobodně zříci, jestliže šlo o zaměstnance hospodářsky na zaměstnavateli závislého, jenž se mohl důvodně obávati, že bude jinak ze zaměstnání propuštěn a vydán nebezpečí nezaměstnanosti a bídy tím spíše, jestliže zaměstnavatel kladl velkou váhu na brzké ukončení práce zaměstnanci svěřené a pobízel ho ustavičně k jejímu urychlení. V takovém případě je povinnost zaměstnance, aby dokázal, že se mu jednak nedostalo náležité odměny, jednak, že na jeho úkor byl zaměstnavatel bezdůvodně obohacen.

Citace:

Práce přes čas. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 325-326.