Dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavů českých.

Podává Dr. Bohumil Baxa.
V létech čtyřicátých minulého století pozorujeme na sněmu království Českého pojednou čilejší život. Lze to zříti jak v počtu schůzí sněmovních, tak i v průběhu a obsahu samotného sněmování. Kdežto v prvních čtyřech desítiletích minulého století konaly se do roka pravidelně jen dvě schůze sněmovní: sněm postulátový a sněmovní schůze v užším či pravém smyslu zvaná také schůzí stavovskou,1 od tohoto období počet schůzí sněmovních se množí. A kdežto dále schůze sněmovní vykazují až dosud obsah skrovný, nyní činnost jejich se rozšiřuje. Stavové rozpomínají se pojednou, že jsou zákonnými zástupci království, ujímají se práv země a snaží se uplatniti svůj vliv oproti vládě. Tím ovšem dochází k rozporům mezi vládou a stavy, při kterých tito snaží se práva svoje nejen uhájiti, nýbrž také zákonný podklad jich (historicky) prokázati.
Důvodů k těmto rozporům jest dosti. Jest to nevyřízená otázka (od r. 1792) organisace zemského výboru (ačkoli důvod, proč vláda odkládala se schválením organisačního plánu, totiž neklidné doby válečné, již déle jednoho čtvrtstoletí pominul), záležitosti domestikálního fondu a kriminálních soudů městských, otázka příspěvku na vojenskou akademii v Novém Městě za Vídní, nevyřizování postulátů, ukládání přirážek k uhražení schodku fondu domestikálního atd.2 Avšak jeden z nejzávažnějších důvodů, který přivodil zásadní rozpor mezi vládou a stavy v nazírání na práva zemská a byl podnětem k sepsání výše jmenované dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavů českých, byla otázka obsazování úřadů zemských.
Způsobilost k nejvyšším úřadům královským v zemi byla totiž dle dvor. dekretu z 12. srpna 1791, odst. 29., 30. a dle Obnoveného Zřízení Zemského A. 9. podmíněna usedlostí t. j. způsobilost k těmto úřadům měl jen český inkola, mající statek v deskách zemských zapsaný. Předpisu toho bylo po restauraci skutečně také po delší dobu šestřeno. Avšak v létech třicátých, zejména od nastoupení Ferdinanda V. ozývají se již stesky českých stavů do nezachovávání této podmínky. Z důvodu toho bylo ve sněmovní schůzi dne 19. srpna 1843 k návrhu Josefa Matyáše hraběte Thuna jednohlasně usneseno, žádati krále o to, aby ustanovil, že nejvyšší úřady zemské v království Českém a to, nejv. purkrabí, nejv. zemského hofmistra, nejv. zemského maršálka, nejv. zemského komoří, nejv. zemského sudí a presidenta nad apelacemi jest obsazovati jen usedlými členy starého českého stavu panského. Jen pokud by tu nebylo způsobilých členů stavu panského, lze úřady tyto obsaditi i jinými osobami ze staré šlechty české; avšak tyto pokud nejsou usedlé, nemají míti titul a charakter nejvyššího úředníka zemského.3
Ještě dříve, než tato žádost byla vyřízena, dán byl stavům nový důvod k stížnosti. Kabinetním listem z 9. prosince 1843 bylo totiž arcivévodu Štěpánovi svěřeno „nejvyšší vedení všech politických úřadů a záležitostí těmto úřadům přiděleným“ v království Českém, „aniž by jemu byl dán nějaký úřední titul.“ Jemu k ruce byl pak k vedení záležitostí stavovských přidán dosavadní vicepresident gubernia Robert starohrabě Salm-Reiferscheid v hodnosti správce úřadu nejvyššího purkrabí. Proti tomuto rozhodnutí navrhoval ve schůzi zemského výboru dne 8. ledna 1844 přísedící Albert hr. Nostitz jako zpravodaj toto ohražení: Zemský výbor nepřijímá ani faktickým uznáním správce úřadu nejv. purkrabí, ani pasivní přítomností při instalaci toto opatření a předloží toto ohražení s náležitým odůvodněním ve zvláštním promemoriu jeho veličenstvu. Návrh ten zůstal však v menšině.4 Avšak záležitost tato stala se předmětem dlouhé debaty ve schůzi sněmovní dne 2. března 18445 a bylo posléze usneseno,6 že jmenování správce úřadu nejvyššího purkrabí nelze srovnati se zřízením zemským, a že jest na základě toho vypracovati (dle návrhu Jos. Mat. hr. Thuna) k panovníkovi zvláštní adresu. Zemský výbor skutečně adresu tuto vypracoval a předložil ji ve schůzi sněmovní dne 13. března 1844 stavům k přijetí; v ní bylo zároveň obsaženo poděkování za to, že arc. Štěpán byl jmenován zemským chefem a vzato na vědomí, že mezitím starohr. Salm byl jmenován nejvyšším zemským hofmistrem. Adresa tato byla pak v téže schůzi sněmovní skutečně přijata.
Zatím bylo již také rozhodnuto o výše uvedené žádosti stavů usnesené na schůzi sněmovní dne 19. srpna 1843. Gubernium předkládajíc tuto žádost, zdrželo se jakéhokoli posudku. Ve. spojené dvorské kanceláři navrhoval sice zemský referent rytíř Höniger, aby o ní slyšány byly jednak gubernium, ježto jest úřadem, stojícím „v záležitostech stavovských mezi stavy a mezi spoj. dvor. kanceláří“, jednak úřad fiskální, který „dle svého postavení jest povolán k tomu, aby náležitě zkoumal a posudkem opatřoval nároky stavů zasýlané vládě“ (welches nach seiner Stellung von selbst zur ordnungsmässigen Prüfung und Vergutachtung der von den Ständen an die Regierung gestellt werdenden Ansprüche berufen ist), avšak většina navrhla, aby tato žádost stavů byla v celém obsahu zamítnuta. Skutečně také přednesení tohoto úřadu z 29. prosince 1843 obsahovalo návrh na úplné zamítnutí. V důvodech pro to bylo m. j. uváděno, že prý v Ob. Zř. Zemském A. 9. není obsaženo obmezení majestátního práva, a kdyby i takové obmezení bylo obsaženo, nebylo by prý pro jeho veličenstvo na základě juris legis ferendae vyhrazeného v uvozovacím patentu (k O. Z. Z.) z 10. května 1627 nikterak závazno.7 K jednohlasnému návrhu státní rady (referentem byl státní rada svob. pán Buol) bylo vydáno dne 30. března 1844 toto nejv. rozhodnutí: „Českým stavům jest připomenouti, že při obsazování zemských úřadů dle O. Z. Z. A. 36. vyhražených stavu panskému vezmu vždy obzvláštní zřetel na členy stavu panského v zemi usedlé, budou-li míti ovšem náležitou způsobilost, pro ostatní body jejich žádosti nenalézám však dostatečného důvodu.“8
Resoluce tato byla oznámena stavům ve schůzi sněmovní dne 2. července 1844, avšak jim nepostačila. Bylo tedy valnou většinou usneseno, podati ve smyslu žádosti z 16. srpna 1843 nový rozklad ke králi a doložiti jej výtahem z desiderií. Když pak o dva dny později v sněmovní schůzi dne 4. července 1844 oznámil zemský výbor, že na žádost stavů z 14. března 1844, aby totiž na příště žádný zemský úřad nebyl spravován zástupcem, panovník prohlásil, že jest ochoten vzíti na ni náležitý zřetel, „pokud ovšem stávající okolnosti nebudou nutně vyžadovati jiného opatření,“ ohledně obsazování nejv. zem. úřadů však je odkazuje na nejv. rozhodnutí z 30. března 1844, usneseno podati rozklad i proti tomuto rozhodnutí.9 Avšak nové rozhodnutí panovníkovo, z 12. října 1844 nebylo v podstatě ničím jiným, než opakováním resoluce z 30. března 1844. Usnesli se tedy stavové ve schůzi sněmovní dne 17. dubna 1845 vypracovati stížný spis, ve kterém by všechny na ten čas nejnaléhavější žádosti stavů byly obsaženy.10 Zároveň bylo usneseno, že tento spis má předložiti zvláštní deputace. Pokud postupu se týče, měla deputace podati králi spis, král pak byl žádán, aby určil zvláštní vyšší orgán, s kterým by stavovská deputace ve společné konferenci podrobnosti sdělila a tímto způsobem k nejvyšší vědomosti přinésti mohla.“11
Kabinetním listem z 7. května 1845 rozhodl král Ferdinand, že jest ochoten stavovskou deputaci přijati, což nejvyšší kancléř hrabě Inzaghi dopisem z 8. května 1845 sdělil s předsedou deputace Josefem Matyášem hr. Thunem, nejv. komořím království Českého, současně jemu oznamuje, že konference zástupců vlády se stavovskou deputací položena jest na 14. květen 1845.
Toho dne konala se v zasedací síni spojené dvorské kanceláře skutečně stanovená konference,12 při které jednotlivé body (celkem devět) byly postupně probírány. Jednání zahájeno přednáškou Jos. Mat. hr. Thuna: O snahách českých stavů zemských. V přednášce této líčí hr. Thun se znalostí, již jemu upříti nelze, vývoj a podstatu české ústavy, vykládá m. j. vztah mezi O. Z. Zemským a zemskými privilegii a končí ujištěním, že stavům českým se jedná „pouze o zachování jejich starobylé ústavy od praotců dodnes dochované, nikoli však o nějakou novotu neb rozšíření representativního principu. Stavové nežádají také nijakého úřadního oboru působnosti; oni chtějí jen s láskou a s péčí o všeobecné blaho podporovati vládu v jejím otcovském snažení, chtějí tvořiti svazek, kterým národ pevně s neochvějnou věrností a dětinskou důvěrou lpí na svém králi, chtějí býti pevnou oporou trůnu, i kdyby časové poměry politické kdy přivedly do rozpaků národy Rakouska a otřásly základy dosavadní ústavy, za které zejména blaho a zdar království čím dále tím více může zkvétati. Čeští stavové dovolují si však zároveň také s hrdým citem a přesvědčením vysloviti, že jeho veličenstvo ráčilo takovémuto snažení a smýšlení svých věrně poslušných stavů věnovati nejmilostivější důvěru, kdyžtě jeho veličenstvo ráčilo zachování stavovských práv a výsad nejen při korunovaci slavnostně přislíbiti, nýbrž i každoročně ne vyššími reversy potvrzovati. Vyhovuje-li však toto zachování samotnému nejvyššímu přání jeho veličenstva a zájmu nejvyšší moci státní, budiž dovoleno také stavům, aby pevně trvali na svých právech a výsadách, aby udržovali a hájili svou vážnost před celým královstvím i postavení jim jako zástupcům země příslušející, ježto by jinak jejich ústava musila poklesnouti na pouhý stín, a byla by bezvýsledně ochromena nejpoctivější vůle stavů pro nejvyšší trůn a pro blaho země, i jich mravní energie v okamžiku, kdy chtěli by se osvědčiti jako opora trůnu.“13
Na tuto přednášku omezila se dvorská kancelář na odpověď, že ji předloží jeho veličenstvu.
Jako pátý bod bylo jednáno o žádosti stavů, aby místa nejv. zem. úředníků byla propůjčována jen usedlým v zemi. Žádost tuto přednesl kníže Salm a odůvodnil ji snesením sněmovním za krále Vladislava II. z r. 1497. O. Z. Zemským A. 9., 24., 36., 37. a dvorským dekretem z 12. srpna 1791, odst. 29., 30. dodávaje, že nějaký pozdější zákon v této věci stavům znám není. Dvorská kancelář poukazovala k tomu na vydané již resoluce v této záležitosti. Když pak Jos. Mat. hr. Thun novými důvody dokládal žádost stavů, připomenula dvorská kancelář, že důvody tyto předloží opětně jeho veličenstvu, že však se zřetelem k tomu, že již o tom byla nejv. rozhodnutí vydána, musí se zdržeti jakéhokoli bližšího rozboru tohoto předmětu.
Osmým bodem byla žádost stavů, aby přísedící rozmnoženého výboru zemského byli voleni každý třetí rok, přednesená Albertem hr. Nostitzem. K tomu poznamenala dvorská kancelář, že o tomto předmětu bylo již vydáno nejv. rozhodnutí z 27. dubna 1845, dle kterého jest tento předmět spojiti s instrukcí pro zemský výbor, o kterou právě nyní se prý jedná, a zpravila deputaci o obsahu tohoto nejv. rozhodnutí. Deputace žádala však o urychlené vyřízení i aby tato záležitost byla projednávána odděleně od instrukce pro zemský výbor. Když konference probrala všechny body,14 připomenula ještě dvorská kancelář, že jeho veličenstvo jest velmi ochotno bráti zřetel na každý zájem země a na každé přání stavů, jak svědčí tento způsob projednávání. Právě tak i úřady uznávají prý povinnost, aby vděčně přijímaly všeliké vysvětlivky a vřele podporovaly každou snahu nesoucí se za blahem země. Z toho vyplývá již samo sebou uspokojivé přesvědčení, že nejbezpečnější prostředek k podporování pravého blaha země záleží v upevnění vzájemné důvěry a ve spojení sil k rovnoměrnému spolupůsobení vládních orgánů a stavů. Na to odvětil Jos. Mat. hr. Thun, že „deputace za tento projev musí vysloviti dík stavů a zároveň ujištění, že stavové, kdekoli se jedná o blaho a zdar království Českého, jsou zajisté vždycky ochotni vládu co nejúčinněji podporovati.“15
O výsledku tohoto jednání se stavovskou deputací podala spojená dvorská kancelář dne 23. května 1845 přednesení panovníkovi. Připojeny jsou: protokol o konferenci a návrhy stavů. Spojená dvor. kancelář předem připomíná, že při konferenci bedlivě se vystříhala toho, aby se pustila se stavovskou deputací do projednávání otázek zásadních neb těch předmětů, o kterých bylo již vydáno nejv. rozhodnutí. „Jen tam,“ pokračuje doslovně, „kde se zdálo býti užitečným, obdržeti od stavů bližší vysvětlení, neb opraviti klamné předpoklady, pokládal výbor jmenovaný Vaším Veličenstvem za svou povinnost použíti této příležitosti, aby utvrdil u deputovaných přesvědčení, že Vaše Veličenstvo jest ochotno dopřáti každé prosbě, která směřuje k opravdovému blahu země, milostivého zřetele i účinné podpory úřadů.“
Pokud prvního bodu se týče, uvádí spoj. dvor. kancelář, že prý stavům jde pouze o zachování jejich staré ústavy a nikoli о nějakou novotu a dodává: „Ježto stavové o tomto bodu nijaké určité prosby nepodávají, a podstatné momenty výše uvedeného výkladu o stavovské ústavě Čech jsou tytéž, jaké byly od stavů při stavovských desideriích v r. 1790 již předneseny a projednány, račiž Vaše Veličenstvo stavům na tento výklad milostivě prohlásiti, že Vaše Veličenstvo ve své zeměotcovské péči a lásce pro království České věnuje tomuto výkladu nejvyšší pozornost a že každého času pečlivě toho dbá, aby se zachovávala ustanovení Obnoveného Zřízení Zemského o ústavě stavů i nejvyšší rozhodnutí vydaná na desideria jejich i aby dalo slyšeti stavy o důležitých předmětech, jež týkají se blaha země, jakož vůbec Vaše Veličenstvo v důvěře V osvědčení smýšlení stavů vždy pečlivě dbáti bude jejich přání nesoucích se za blahem země.“
Pokud bodu pátého a osmého se týče, nečiní dvor. kancelář návrhu na vydání nového rozhodnutí, nýbrž odkazuje prostě na rozhodnutí již vydaná.
Na toto přednesení vydána byla resoluce datovaná v Schönbrunnu dne 18. července 1845, která v odstavci 4. doslovně praví: „Na přednesení mého nejvyššího komoří v království Českém Josefa Matyáše hr. Thuna zmíněné v prvém bodě protokolu o konferenci prohlašuji, že jsem stavovské výsady a svobody, jak jsou obsaženy v Obnoveném Zřízení Zemském a v následujících na to výnosech Mých v Pánu zesnulých předků, při svých rozhodnutích ve stavovských záležitostech vždycky právě tak v paměti měl a na příště v paměti míti budu, jako i výhradu, s kterou prvotně byly uděleny, výhradu, kteréž Moji předkové při jich potvrzování, právě tak jako já sám, nikdy se nevzdali a kterou i já v plném cítění svých zděděných povinností vládních vždycky v platnosti zachovám. Dle toho má dvorská kancelář prostřednictvím gubernia v Mém jménu české stavy zpraviti. . .“16 Tento odstavec resoluce vskutku překvapuje jak svým tónem, tak i svým obsahem; překvapuje tím více, poněvadž dle dosavadního průběhu jednání — viz pozn. 16. — bylo lze souditi na zcela jiný (příznivý) způsob vyřízení. Zde vyslovena jest absolutistická zásada par excellence. Výhrada juris legis ferendae vyslovená v uvozovacím patentu k O. Z. Z. z 10. května 1627 a v O. Z. Z. A. 8. vstupuje v netušeném rozsahu do akutního stadia. Nelze přece pochybovati o tom, že tato výhrada, vykládáme-li ji i nejšíře, nemohla se vztahovati na onu část práva veřejného, která O. Z. Zemským upravena nebyla.17 Nyní ovšem, dle pojetí výše uvedené resoluce z 18. července 1845 by se zdálo, že veškero právo veřejné v království Českém jest předmětem jednostranné disposice královské a že stavové, jakožto zákonní zástupci země, nejsou držiteli práv stavovských scil. zemských z práva vlastního, nýbrž jen z vůle a z dopuštění absolutního krále. Toto stanovisko resoluce jest však očividně nesprávno, a příčí se celému pobělohorskému vývoji českého státního práva, četným precedencím i platnému stavu právnímu. A jest tedy jen přirozeno, že narazilo u stavů českých, kteří déle několika let se již probudili ze své ztrnulosti a osvědčují nyní plné porozumění pro práva zemská, na rozhodný odpor a vyvolalo veledůležitou akci — dedukci v nadpisu uvedenou.
Tato resoluce z 18. července 1845 v dvorském dekretu z 23. července 1845 čís. 2492318 byla přípisem gubernia z 5. září 1845 čís. 52157 sdělena se stavy ve schůzi sněmovní dne 9. prosince 1845.19 Dříve však touto záležitostí se obíral zemský výbor ve schůzi dne 22. listopadu 1845. Referent přísedící zem. výboru Albert hr. Nostitz vyložil celý právní stav a dospěl k přesvědčení, „že otázka, zda jeho veličenstvo na výroku neobmezené výhrady setrvati a tuto také do té míry rozšířiti chce, že lze výsady a práva pánů stavů i bez jejich svolení a mimo zvláštní zákonná nařízení fakticky rušiti a měniti, zdá se býti životní otázkou pánů stavů a ústavy a že tedy nutným býti se jeví, předložiti uctivě tuto otázku se zřetelem na její závažnou důležitost jeho veličenstvu k nejmilostivějšímu definitivnímu rozhodnutí.“ Avšak náhled tento zůstal v menšině 20 a většina přiklonila se návrhu děkana kapitoly sv.-vítské Václavíčka, který vyvozoval, že výhrada práva zákonodárného vztahuje se také na stavovské výsady a svobody. Ve zmíněné resoluci jest však ujištění j. veličenstva, že vždy bude míti v paměti stavovské výsady a svobody, prý jasné a určité a není prý nikterak obmezeno dodatkem výhrady práva zákonodárného. „Nelze arci za to míti,“ pokračuje týž doslovně, „že jeho veličenstvo ráčilo k nejvyššímu ujištění bezdůvodně a bezúčelně zároveň připojiti výše uvedenou královskou výhradu, ale odvolání se na tuto nemá zajisté jiného účele, než upozorniti pány stavy na vznik a základ jejich práv a svobod. Neboť, ježto nynější ústava stavovská, jak jest obsažena v O. Z. Zemském, v Deklaratoriích, v Novellách a v následujících na to nejv. reskriptech, nezakládá se nikterak na státní smlouvě uzavřené mezi králem a mezi stavy, nýbrž byla propůjčena bezprostředně od krále z nejvyššího jeho popudu a milosti, plyne z toho, že pramen a základ stavovských výsad a svobod jest pouze královská plná moc.“ Tato královská plná moc nikterak se prý neobmezuje korunovační přísahou, kterou jeho veličenstvo král zajišťuje stavům držení jejich potvrzených a dobře nabytých privilegií, ježto přísaha tato se skládá dle formule předepsané v O. Z. Zemském a jest tedy prý blíže určována královskou výhradou toto zemské zřízení množiti, měniti a lepšiti. Navrhovatel jest tedy přesvědčen, že toto nejv. rozhodnutí nejen neobsahuje újmu stavovských svobod a práv, nýbrž nejv. jejich ujištění a navrhuje, aby bylo stavy vzato k uspokojivé vědomosti. Návrh tento byl také přijat.21
Zpráva zemského výboru předložená o tomto nejv. rozhodnutí stavům ve schůzi sněmovní dne 9. prosince 1845 vyzněla dle návrhu děkana kapitoly sv.-vítské Václavíčka.22 Avšak v téže schůzi podal Friedrich hr. Deym návrh široce odůvodněný z hlediska historickoprávního. Návrh tento svědčí o důkladné znalosti a právnické bystrosti navrhovatelově. Zcela správně dovozuje hr. Deym, že nesprávný jest náhled, jakoby souhrn stavovských práv a výsad byl obsažen v O. Z. Zemském. Z čl. A. 22., dále z potvrzení stavovských privilegií z 29. května 1627, z královských reversů a přísah korunovačních plyne prý, že O. Z. Z. nebylo vydáno k tomu účeli, aby vypočítávalo a stanovilo stavovská privilegia, nýbrž aby království opět, jak v uvozovacím patentu se praví, v dobrý řád bylo uvedeno. O. Z. Zemské není prý tedy základ stavovských výsad a svobod, nýbrž snůška zcela různorodých zákonných ustanovení, namnoze soukromoprávní a trestně právní povahy. Prohlášení o výhradě učiněné v nejv. rozhodnutí z 18. července 1845 nejen nemůže prý uspokojovati, nýbrž i předchozí věta ve které jeho veličenstvo prohlašuje, že se chce držeti pouze stavovských výsad a svobod, jak v O. Z. Zemském a ve výnosech jeho předchůdců jsou obsaženy, jest úplný převrat právní půdy, na které se zakládají stavovské výsady a svobody, neboť tato právní půda není prý ani O. Z. Zemské, ani pozdější královské výnosy, nýbrž potvrzení privilegií z 29. května 1627, královské reversy a slova v korunovační přísaze: „. . . a stavy při jejich od N. N. potvrzených a dobře nabytých privilegiích zachovati.“ „Jaký konečný cíl,“ praví hr. Deym doslovně, „měla by ostatně míti tato věta v korunovační přísaze a přípověď v každoročních reversech: že svolení stavů má býti bez újmy jich práv, výsad a obyčejů, kdyby vysoký udíleč těchto přípovědí nebyl jimi vázán; kam by to pak přišlo se svatostí přísahy, s mravností společnosti? a není pak ani nemožno dle toho míti za to, že takovéto slavnostní akty lze nějakou výhradou již předem učiniti bezúčinnými.“ Ve formuli korunovační přísahy není ostatně ani zmínky o zřízení zemském. Na základě toho všeho dospívá hr Deym k závěru, že výhrada vyslovená ve výše uvedeném rozhodnutí znamená skutečnou újmu stavovských práv a navrhuje tedy, aby byla zvolena trojčlenná komise stavovská, jež přibravši kancelářského řiditele (Falka) předložila by svoje návrhy stavovskému shromáždění.23 З10
Sněm království Českého usnesl se po dlouhé debatě:24 1. většinou hlasů (47 proti 18) na tom, že nejv. rozhodnutí z 18. července 1845 resp. výhradu v něm obsaženou není vzíti prostě na vědomí, nýbrž že jest v té věci učiniti další opatření; 2. jednohlasně na tom, že není podati ihned rozklad, nýbrž že předcházeti má náležité šetření; 3. většinou hlasů, že jest zvoliti trojčlennou komisi stavovskou, kteréž nesmí býti dána nijaká určitá lhůta k podání její zprávy.25 Do komise zvoleni: Friedrich hr. Deym, Jan hr. Lažanský a Jan ryt. Neuberg. Ve schůzi sněmovní dne 9. května 1846 byla pak tato komise doplněna na pět členů a zvoleni ještě: Karel kníže Auersperg a Ervin hr. Nostitz.
Komise tato vypracovala skutečně spis zvaný: dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavů českých z 18. února 1847. Ve zprávě, kterou současně podává stavům, připomíná komise, že při důležitosti tohoto předmětu, který zavírá v sobě životní otázku integrity a působnosti stavů, pokládala za svoji povinnost, „pustiti se do dedukce o podstatě stavovské ústavy a jejích výsad i o stávajících zárukách jejích, při této dedukci vycházeti však pouze z všeobecného hlediska, ježto se nyní jedná jen o všeobecnou státoprávní zásadu stavovských práv a svobod.“ Dedukce sama vysvětluje stavovskou ústavu od prvopočátku na základě právních pramenů a praví výslovně: „Především jest na jevu, že, pokud sahají historické prameny, zemské listiny a zákony, v Čechách byla nepřetržitě až po dnešní den obmezená monarchie se stavovskou ústavou, a rovněž, že stavovské prerogativy byly na sněmích vykonávány a dosud se vykonávají usedlými obyvateli v platném zastoupení celé země, kteréžto prerogativy zakládají se na těchto třech hlavních oprávněních, totiž:
1. na právu voliti krále, a to nyní po vymření mužského a ženského potomstva vládnoucího domu, kterýmžto právem obzvláště se zakládá trvající stabilita stavů,
2. na právu povolovati, vypisovati a vybírati daně, konečně
3. na právu spolupůsobiti při zemském zákonodárství a při správě království. Na těchto základních formách státu spočívají jak práva monarchova, tak i práva zemských obyvatelů, pročež jednostranná jejich změna není, jak také státní právo učí, myslitelná.“ Práva a svobody stavů nelze prý pojímati v tom smyslu, jako by byla propůjčena pouze dotčené osobě neb korporaci k její soukromé potřebě a jako by tedy bylo lze je subsumovati pod pojem privilegia v užším smyslu, „nýbrž tyto akty jest spíše považovati za pravé státní akty se stavy vždycky smluvené, které ve svém souhrnu upravují státní právo království“.
Ústava tato byla v podstatě zachována i O. Z. Zemským, což prý již sám název „Obnovené Zřízení“ podává. Zejména však stavovská práva a výsady nedoznaly celkem újmy, což plyne z čl. A. 22. a z majestátu z 29. května 1627. Zemské Zřízení není tedy vlastním základem stavovských výsad a svobod; podklad těchto výsad a svobod tvoří spíše základní zákony a majestáty a vlastně samy výsady a svobody. Z toho důvodu nemůže se také výhrada práva zákonodárného vztahovati na stavovské výsady, ježto sám Ferdinand II. je z dosahu O. Z. Zemského vyňal. Majestátem krále Ferdinanda II. z 29. května 1627 stávají se tyto výsady a svobody nabytým právem, kteréž, jakož i každé ústavní právo může býti změněno jen ústavním způsobem, t. j. se svolením stavů, jak to ostatně i dvorský dekret z 12. srpna 1791 uznal. Korunovační přísahy a reversy královské na povolování daní od stavů jsou záruky těchto výsad. K zárukám takovýmto řaditi sluší i čl. 13. německé Bundesakty z 18. června 1815 a čl. 54., 55., 56. vídeňské závěrečné akty z 15. května 1820, dle kterých stavovské ústavy jsou postaveny pod ochranu spolkového shromáždění.
„Nemohou tedy,“ končí tato dedukce, „stavové Čech, po tolika důkazech neochvějné věrnosti a příchylnosti v těžké často době, oddati se skutečné obavě, že by to byla nejvyšší vůle jejich krále, ztenčiti a obmeziti jim ústavu od jich praotců založenou, a to tím méně, ježto každá ústava zemská musí státoprávně tak dlouho trvati, pokud ústavním způsobem, t. j. se svolením zástupců země oprávněných k udržování neb k dobrovolné změně, změněna není. Stavové jsou však také povinni v platnosti zachovávati ústavu a s ní také práva království z toho plynoucí, ježto jen ústava a tato práva jsou zákonnou cestou, jakou stavové společně se svým králem jsou s to, aby dle okolností a dle skutečných potřeb radili se o zdaru země a jej podporovali, a ježto nejedná se o hájení výsad privilegovaných stavů, nýbrž o to, aby zajištěno bylo jediné stávající ústavní zastoupení země. Trvají-li stavové na tomto stanovisku a mají-li neustále v paměti svoje právo, jakož i svoji povinnost, jest opravdu třeba jen vřelé úcty k jich povolání jako zástupců země a pevné vůle lpěti na ústavě a na svých právech, aby vydobyli stavovskému tělesu skutečné politické váhy. Práva a svobody království jsou ústavní, jsou tedy ústavními i povinnost i prostředky je zastávati a hájiti. Stavové mají právo rozkladu v cestě písemné neb prostředkem deputace, oni mohou zachování svých práv opírati odvoláváním se na královské slovo zaručené korunovační přísahou a každoročními reversy, mohou konečně při jednání sněmovním svá práva tím mocněji hájiti a skutečně uplatňovati, ježto v jejich ruce leží právo povolovati berně a mohou nad to dovolávati se ochrany shromáždění zemského zaručené německou Bundesaktou a vídeňskou závěreční aktou. Avšak bolestno by bylo, kdyby stavové v neochvějné věrnosti jejich a země k dědičnému domu císařskému neměli zároveň vezdy záruky pro neporušitelnost jich dobře nabytých a přísahami stvrzených práv; dvojnásob bolestno bylo by však, kdyby nevyhnutelnou se stala nutnost, aby musili i jen jednoho z vypočtených zde prostředků dle povinnosti užíti. Avšak stavové Čech mohou zajisté pevně důvěřovati svému spravedlivému králi a mohou tak tím spíše, ježto zamýšlejí jen ruku v ruce s vládou podporovati blaho a zdar země, tedy to nejvyšší, co otcovskému srdci jejich krále jest tak blízko.“26
Přistoupíme-li nyní k rozboru této dedukce, pozorujeme, že prvků státoprávních obsahuje poskrovnu. Jak pohlížela dedukce na státoprávní poměr království resp. koruny České k celkové monarchii, vyčísti nelze. Rovněž chybí jakýkoli údaj, z kterého bychom mohli usuzovati, jak pohlížela komise na poměr království k ostatním přivtěleným zemím koruny České. Ba výraz „koruna Česká“ se zde ani nevyskytuje. Ovšem na druhé straně mluví dedukce jen o králi českém, jakožto (nejvyšším) panovníku v království, což tím zřejměji vystupuje na jevo, ježto se na jiném místě mluví o „dědičném domu císařském“. Konečně i to jest těžko vyčísti, jak pojímala komise státoprávní ráz království Českého, zda pokládala je za samostatný státní útvar čili nic. Otázce této sluší však spíše přisvědčiti, ježto se v dedukci mluví o státním právu království a konečně časté zmínky o korunovaci nasvědčují tomu, že království České jest pojímáno jako samostatný státní útvar.
Hlavní, vlastně takřka výhradná, péče jest věnována oboru ústavnímu. V tom směru sluší svědectví vydati pravdě, že právnické vývody zde obsažené jsou naskrze správné. Otázka výhrady práva zákonodárného jest řešena s právnickou bystrostí a rovněž i důvody, přiváděné ve prospěch náhledu stavů jsou vesměs voleny dobře. Odůvodnění stavovských práv děje se tónem klidným, a působí vnitřní silou důvodů naprosto přesvědčivě. Totéž lze říci i o obou přednesech dvou členů této pětičlenné komise.27 Vším právem lze tedy říci, že dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod českých stavů jest velmi důležitým dokumentem českého státního práva doby předbřeznové.
Výše uvedená pětičlenná stavovská komise zaslala svůj elaborát zemskému výboru k dalšímu řízení. Předseda zem. výboru nejv. zem. hofmistr starohrabě Salm pověřil jednoho přísedícího z duchovního stavu vypracováním posudku o této dedukci. Tento přísedící probral velmi důkladně dedukci a rozdělil svůj posudek ve tři části.
V prvé části obírá se otázkou, lze-li proti nejv. rozhodnutí z 18. července 1845, pokud vztahuje se na stavovské výsady a svobody, něco namítati. Odpověď zní, že nikoli, ježto král Ferdinand II., když království České in forma universitatis proti němu povstalo, vydal prý O. Z. Zemské a tím vytvořil nové české státní právo, kterým předešlá zemská zařízení, pokud vztahují se na státní právo, jsou zrušena. Toto O. Z. Zemské zůstává potud základním zákonem Čech, pokud král důsledkem výhrady práva zákonodárného je nezmění. O. Z. Zemské jest prý však také základem stavovské ústavy, stavovských výsad, práv a svobod, neboť majestátem. z 29. května 1627 byla potvrzena jen ta stavovská З14
práva a jen potud, která a pokud se nepříčí O. Z. Zemskému. Poněvadž pak nejv. rozhodnutí z 18. července 1845 uznává všechny stavovské výsady a svobody, které jsou obsaženy v O. Z. Zemském a v pozdějších výnosech předků nynějšího panovníka, nelze ničeho proti tomu namítati.
V části druhé rozebírá otázku, zda výhrada práva zákonodárného vztahuje se také na stavovské výsady, práva a svobody. I k této otázce přisvědčuje referent zcela rozhodně a to z těchto důvodů. O. Z. Zemské rozpadá se prý na dvě části: na jus publicum a na jus privatum. Jus publicum obsahuje však právě stavovskou ústavu, organisaci stavů, jich působnost, jich práva a výsady. Výhrada práva zákonodárného vztahuje se prý na veškeren obsah O. Z. Zemského, z něhož ani stavovské výsady a svobody vyloučeny nejsou. Naproti tomu ustanovení O. Z. Z. A. 22. nemůže prý míti jiného smyslu, než že si Ferdinand II. vyhradil stavům vedle práv a svobod již O. Z. Zemským propůjčených ještě další práva a svobody, zejména pokud se týkají zcizování statků, uděliti. Majestát z 29. května 1627 nikterak neruší výhradu práva zákonodárného, ježto potvrzení výsad a svobod stavovských uděleno jest s resolutivní výjimkou t. j. pokud tyto neodporují O. Z. Zemskému. Toto O. Z. Zemské jest tedy nejzazší hranicí stavovských práv a svobod. Historická zkušenost také prý učí, že potomní králové této výhrady práva zákonodárného užívali hojnou měrou na př.: zrušení úřadu purkrabí karlštejnského, úřadu nejvyššího kancléře českého, úřadu nejv. mincmistra, zrušení král. českého místodržitelstva a ustavení král. representace a komory a pod. Tato výhrada práva zákonodárného neruší se však ani korunovační přísahou již vykonanou, neboť přísaha tato jest předepsána a obsažena v O. Z. Zemském a není tedy v nijakém odporu s výhradou.
Ve třetí části řeší se konečně otázka, zda-li připomenutí této výhrady, obsažené ve výše citovaném nejv. rozhodnutí může býti pro stavy nějak znepokojivé. Tuto otázku zodpovídá referent záporně. Jeho veličenstvo nepomýšlí prý nikterak na to dobře nabyté výsady, práva a svobody nějak obmeziti neb zkrátiti, což nejlépe dosvědčuje jeho ujištění, že má v paměti stavovské výsady a svobody a i na příště v paměti míti chce. Dodatek obsahující výhradu, nemusí prý stavy nikterak znepokojovati, ježto neznamená prý nic jiného, než že jeho veličenstvo, kdyžtě stavové v nejnovější době podali četné remonstrace proti nejvyšším rozhodnutím a posléze i zvláštní deputaci na ochranu svých výsad a svobod k nejv. dvoru vyslali, pokládalo za přiměřeno, aby také svoje majestátní právo královské výhrady na paměť uvedlo.
Z těchto důvodů staví se tedy referent proti elaborátu stavovské komise a navrhuje stavům, aby elaborát tento neschválili, nýbrž naopak se usnesli, že tuto záležitost, „ježto zde není ani skutečné újmy stavovských výsad a práv, ani úmysl k tomu předpokládati nelze, jest vzíti pouze na vědomí“.
Návrh tento byl ve schůzi zemského výboru dne 22. března 1847 dirimujícím hlasem předsedy, nejv. zem. hofmistra starohr. Salma také přijat28,29 a podle toho také podána zpráva sněmu. Avšak stavové ve schůzi sněmovní konané dne 3. května 1847 a ve schůzi následující usnesli se po dlouhé debatě hlasovati pouze o konečných návrzích komise stavovské, přihlížeti ke zprávě zemského výboru, jako by jí vůbec nebylo a vypracovati v otázce výhrady zvláštní adresu králi. Komisi bylo za její píli a za vypracování dedukce poděkováno a do protokolu bylo prohlášeno, že stavové jsou úplně přesvědčeni o právech svých a země i o váze těchto práv a že se ohražují proti jakékoli jich změně bez svého svolení. K sepsání adresy zvolena trojčlenná komise (navrhovatel rytíř Bergenthal, Albert hr. Nostitz a Leopold hr. Thun), dále pak nařízeno dáti sepsanou dedukci litografovati a členům sněmu dosud uvedeným rozdati.
Nová (trojčlenná) komise stavovská předložila již dne 11. květ. 1847 schůzi sněmovní vypracovanou adresu. Adresa tato není v podstatě ničím jiným než opakováním dedukce, odvolává se rovněž m. j. na záruky dané německou Bundesaktou a vídeňskou závěreční aktou a končí touto prosbou: „Račiž V. V. přijati toto nejuctivější vylíčení českých stavovských poměrů ústavních s obvyklou nejvyšší přízní a milostí. Opírajíce se o to, dovolují si nyní věrní stavové s úplným uspokojením a s plnou důvěrou vysloviti, že V. V. neráčilo zamýšleti výhradu dotčenou v nejv. rozhodnutí z 18. července 1845 uvésti ve spojení se stavovskými výsadami a právy. O tom přesvědčeni a prosti jakékoli obavy, budou věrní stavové také vždy ochotni spolupůsobiti s tím neúnavnější horlivostí pro blaho své vlasti, ježto toto blaho jest to nejvyšší, co jest otcovskému srdci V. Veličenstva tak blízko, a budou při tomto spolupůsobení vždy osvědčovati svoji neochvějnou věrnost a příchylnost V. Veličenstvu a nejvyššímu domu císařskému. V tomto osvědčování nalézají také vždycky svůj první cíl, svoji nejvyšší pýchu a svoje nejkrásnější určení.“
Tato adresa byla také ve výše uvedené schůzi sněmovní od stavů v plném znění přijata a králi zaslána. Král Ferdinand zaslal s vlastnoručním listem daným v Schönbrunnu dne 26. června 184730 tuto adresu nejv. kancléři hr. Inzaghimu s vyzváním, aby spojená dvorská kancelář důkladně ji prozkoumala a při tom neobracela zřetel jen na ohražení vyslovené stavy ohledně jejich práv všeobecně, nýbrž přihlédla také k jejich speciálnímu právu povolovati berně i k jejich spolupůsobení při zemském zákonodárství a zemské správě a to i pokud se týče i listinného podkladu i rozsahu jejich. Tento úřad má také navrhnouti prohlášení, kterým by tato práva, jichž neobmezená platnost by učinila nemožným vládnouti v monarchii složené z tak mnohých provincií, byla uvedena v takové meze, aby jednak moc monarchova nebyla podlomena, jednak však aby stavům bylo ponecháno dosti pole k jich činnosti. Současně má však spojená dvorská kancelář dáti zjistiti, jakou většinou výše uvedená adresa byla přijata a podati dobré zdání o tom, zda by se neodporučovalo, aby stavové se sněmovními spisy předkládali také protokoly o hlasování.
Na základě tohoto vlastnoručního listu vydán byl dne 2. července 1847 dekret dvorské kanceláře svědčící chefovi zemskému arcivévodovi Štěpánovi toho znění, aby zjistil majoritu a podal dobré zdání, nebylo-li by radno vydati předpis, že na příště zároveň se spisy sněmovními jest předkládati protokoly o stavovském hlasování. Totéž dobré zdání má arcivévoda Štěpán vyžádati si také od nejv. zem. hofmistra, starohraběte Salma.
Arcivévoda Štěpán vyzval skutečně přípisem z 15. července 1847 čís. 5901 starohraběte Salma k podání žádané zprávy a Salm oznámil ve zprávě z 29. července 1847 v podstatě toto: Přítomno bylo celkem 91 hlasující; z těch hlasovalo 50 pro adresu, 41 proti; předseda není započítán. Ty, kteří hlasovali s menšinou, uvádí starohr. Salm jmény. Ovšem mnoho z těch, kteří hlasovali s menšinou, jest podepsáno na adrese, naproti tomu zase mnozí z většiny na adrese chybí. Důvod toho jest ten, že bylo po několika debatách usneseno (ač nějakého předpisu o tom vůbec není), že pro podání zasýlané od stavovského tělesa přímo jeho veličenstvu jest důstojnější, je-li podepsáno nikoli od některých ve jménu všech, nýbrž ode všech. Usnesení většiny platí za usnesení celého stavovského tělesa, a není prý tedy přiměřeno, jestliže ti, kteří hlasovali odlišně, se podpisu vymykají. Jejich podpis neznamená prý souhlas s obsahem spisu, nýbrž jen potvrzení, že tento spis jest skutečně usnesení stavů. Okolnost, že někteří, kdož byli při úřadě, podepsáni nejsou, vysvětluje se tím, že v době, kdy spis tento se vyhotovoval, buď odcestovali, aneb nebyli přítomni. Starohr. Salm není pro vydání předpisu, aby spolu se sněmovními spisy31 byly zároveň předkládány také protokoly o hlasování. Rovněž prý není vydati zvláštní předpisy, týkající se podepisování spisů vycházejících ze stavovských shromáždění, nýbrž to jest ponechati libovolnému usnášení se stavů.
Zároveň s touto zprávou zasýlá arcivévoda Štěpán svou vlastní zprávu danou v Praze, dne 7. srpna 1847. Připojuje se úplně k náhledu starohr. Salma a podává vlastní obšírný posudek. Poměry českých stavů vytvářely se prý spletitě a nemile, takže by neškodilo, kdyby vláda poněkud rázněji promluvila. Ovšem nebylo by prý radno jíti příliš daleko, avšak není prý stavům při jejich rozkladech, prosbách neb protestacích nikterak povolovati. Nejsprávnější cesta prý jest, aby většina byla odkázána ve své meze a tím aby bylo dodáno četné menšině odvahy. Rovněž prý jest stavy vyzvati, aby potřebnou sumu na soudy kriminální povolili, ježto prý takováto renitence by mohla míti velmi špatné následky.32 Jestliže tedy jeho Veličenstvo vysloví pevnou důvěru, že čeští stavové uznají svoje pravé postavení a že stále se budou snažiti o to, aby zachovali a posílili důvěru povinnou svému králi, nelze pochybovati, že většina stavovského shromáždění se ochotně podrobí, zejména když by stavům byla ponechána volnost, aby předložili jeho veličenstvu po zralé úvaze usnešené návrhy ve příčině lepší organisace kriminálních soudů a jinakého rozvržení útraty na poplatníky Čech. Při tom by arci mohlo býti nařízeno úřadům, aby stavům všechny pomůcky, jichž tito při svých návrzích budou potřebovati, bez závady připravili a oznámili.
Otázku berniční není uváděti ve spojení s výhradou. Nejvyšší rozhodnutí o výhradě mělo by krátce a stručně zníti, že jeho veličenstvo bere stavovskou dedukci na vědomí, a ačkoli dle zcela správného náhledu menšiny nebylo zde nijakého důvodu, spatřovati v nejv. rozhodnutích nějaké ohrožení stavovských práv, přece na druhé straně jeho veličenstvo vědomo svých královských práv a povinností dovede tyto sobě vždy zachovati. Kdyby tyto nejvyšší pokyny zůstaly bez účinku, zbýval by druhý, dosud nepoužitý prostředek, obrátiti se totiž na vůdce oposice, zapověditi jim návštěvu sněmů, po případě uvaliti na ně vyšetřování. Kdyby pak ani tato cesta nepomohla, nezbylo by nic jiného, než stavy tak dlouho nesvolávati, dokud oni nenastoupí jiný směr. Zvrácení zemského zřízení a rozpuštění českých stavů navždy není prý radno, byl by to příliš ostrý prostředek nehledíc ani k tomu, že by to u ostatních stavů Rakouska vzbudilo velký rozruch, čehož zajisté za dnešních poměrů jest radno se vyvarovati.33 Kdyby však tento návrh neměl býti schválen, aneb dospělo-li by se přesvědčení, že tento návrh jest příliš mírný, přikládá arc. Štěpán návrh nejv. rozhodnutí34 dodávaje, že vydání tohoto rozhodnutí 33) Tento návrh zní doslovně: „. . .so bliebe das zweite noch nicht angewandte Mittel, sich an die Oppositions-Chefs zu halten, ihnen allenfalls den Besuch der Landtäge zu verbieten, und die Graviertesten sogar einer Untersuchung zu unterziehen, worauf vielleicht in der allerhöchsten Entschließung als Warnung hingedeutet werden könnte. Würde auch dieses Mittel wider Erwarten fruchtlos bleiben, so hätten S. M. den Ausweg, die Ständeversammlungen auseinandergehen und die Stände überhaupt so lange nicht zusammenberufen zu lassen, so lange sie nicht eine andere zweckmäßige Richtung einschlagen. Die über den Haufen Werfung der Landesordnung, die Auflösung der böhmischen Stände für alle Zukunft schiene Mir, namentlich in den jetzigen Zeitverhältnissen durchaus nicht angezeigt, es wäre ein allzuscharfes Mittel gegen eine noch leicht zu heilende Krankheit, es hieße die Söhne der jetzigen Stände für etwas strafen, wovon ihre Väter zwar privative, doch aber nie von S. M. offiziell gewarnt und wenn Ich Mich so ausdrücken darf, zur Rechtfertigung gezogen wurden. Dazu müßte man die ungemeine Aufregung schlagen, die dadurch bei den übrigen Ständen Oesterreichs hervorgerufen würde, was man bei den jetzigen Zeitverhältnissen gewiß gern vermeiden wird . . . .“ zdá se jemu jen na ten případ odůvodněno, kdyby vyšší ohledy státní činily nutným chopiti se prostředků vážnějších na místo prostředků mírnějších. Ostatně jest prý stavům dopřáti spoluúčastenství ve všech důležitých otázkách zemských, jeho veličenstvo císař má prý všeliké takové životní otázky stavům k podání posudku předložiti, má jediným slovem dáti tomuto tělesu zaměstnání a je takovýmto způsobem odvrátiti od neplodné půdy zásadních otázek. Tím prý budou stavové čeští jednak uklidněni a uspokojeni, neboť budou míti zaměstnání, budou v zemi populárnějšími, někteří z nich mohou svou ješitnost uspokojiti a dáti o sobě slyšeti a pod., kdežto na druhé straně dvorské úřady a j. v. císař, ježto takovéto dotazování nastane vždy před definitivním rozhodnutím, budou míti zcela volné pole, návrhy stavů bud zcela neb z části přijati, aneb zcela neb z části zamítnouti. Nebezpečí není prý v tomto opatření vládním nijakého, ovšem však neobyčejný užitek pro působnost stavů a pro pokoj provincie. Nejv. rozhodnutí a dvorské dekrety, zejména však dvor. dekret z r. 1791 ospravedlňují prý tento návrh úplně, jehož zdárné následky nedají prý dlouho na sebe čekati.35
Zpráva tato zaslána byla do Vídně spojené dvorské kanceláři. Tím však také akta o celé této záležitosti končí. Spojená dvorská kancelář o dedukci českých stavů nijakého přednesení nepodala, a rovněž nebylo vydáno o věci nijaké rozhodnutí panovníkovo. Z jakého důvodu se tak nestalo, těžko ovšem říci. Nicméně však možno s největší pravděpodobností tvrditi, že dedukce českých stavů měla přece jen určitý vliv na rozhodnutí panovníkovo v době pobřeznové. Míním tím totiž oba kabinetní listy krále Ferdinanda V. z 23. března i z 8. dubna 1848. Souvislost lze shledávati nejen formální, nýbrž i materiální. Na aktu, pojednávajícím o dedukci českých stavů jest připsána poznámka z 10. dubna 1848 rukou, jak souditi lze, samého barona Pillersdorfa, tohoto znění: „Mit Rücksicht auf die A. h. Concessionen ad acta.“ O jaké „nejvyšší koncesse“ zde může jíti, jest samozřejmo: o kabinetní listy z 23. března a ještě více z 8. dubna 1848. Avšak souvislost lze zde shledávati také obsahově. Ani první, ani druhá petice pražská nemluví o zřízení stavovském. Ba druhá petice přímo se obrací proti „středověkému ústavu posavadních stavů zemských“, kdežto první petice v čl. 2. mluví jen všeobecně o změně českého zřízení zemského „podle potřeby času“.36 Nešlo tedy peticím pražským, jak lze souditi, o zachování právní nepřetržitosti zemské ústavy, resp. formy zemského sněmu, ač tak bylo zcela dobře možno zavedením soustavy dvoukomorové, což by bylo nejen vyhovovalo historickému vývoji, nýbrž i v ohledu politickém bylo by prospívalo dobrému poměru mezi šlechtou a vrstvami občanskými. Naproti tomu oba kabinetní listy kladou značný důraz na zachování nepřetržitosti právní ohledně formy českého sněmu; může se jednati v podstatě o doplnění stavovského sněmu volenými zástupci lidovými. (Ovšem tak mělo býti ostatně ve všech zemích podle „konstituce vlasti“ zavedené císařským manifestem z 15. března 1848 čís. 29. sb. zák. pol., avšak nesluší přehlížeti, že dedukce stále mluví o zachování ústavy.) Obsahová souvislost dedukce s kabinetními listy vysvítá však ještě v dalším bodu.
Obě petice pražské neudávaly totiž způsob, jakým jest dáti žádostem tam obsaženým zákonnou formu. Předpokládají obě petice, že se tak stane oktrojírkou, což druhá petice vyslovuje dokonce více než dosti zřetelně. Naproti tomu oba kabinetní listy stále poukazují na spolupůsobení českého sněmu na př. v otázce změny zemského zřízení. Avšak co nejvíce poutá pozornost, jest věta v odst. 2. kab. listu z 8. dubna 1848: „ono (t. j. shromáždění zemské) má míti právo raditi se a rozhodovati o všech věcech zemských.“ Vším právem bylo k tomu poukázáno (Kalousek, Rieger), že tato věta znamená definitivní vzdání se krále českého za sebe a za své dědice výhrady práva zákonodárného prohlášené v O. Z. Zemském. V tak určité a jasné formě přece jen nežádaly pražská petice o zákonodárné právo zastupitelského sboru zemského; v tomto směru jde povolení více méně ultra petitum. Přihlédneme-li však k dedukci, vidíme, že její vlastní tendence směřovala právě proti výhradě práva zákonodárného. Lze tedy vskutku tvrditi, že při vydávání kabinetních listů, zejména z 8. dubna 1848 na dedukci se nezapomnělo (o čemž ostatně svědčí i poznámka na samém aktu), a že obsah její měl do jisté míry vliv i na obsah kab. listu, že tudíž mezi oběma souvislost tu jest.
Bezpečně bude lze to zjistiti ovšem teprve tehdy, až archivní akta kab. listu z 8. dubna 1848 budou přístupna, čehož dosud není.

Kalousek (České státní právo, 2. vyd., str. 521) rozeznává vlastně trojí sněmy: postulátové sněmy (t. j. počátečné a závěrečné schůze) sněmovní schůze (k rokování o výročních a jiných požadavcích královských) a stavovské schůze (k jednání o jiných věcech). Rozeznávání toto nezdá se mi býti správným, a jsem naopak toho náhledu, že mezi schůzemi sněmovními a schůzemi stavovskými nijakého rozdílu není. Skutečně také v protokolech sněmu zemského jest obou výrazů užíváno jako synonym.)
Srov. Kalousek n. u. m., str. 534 a násl.)
Srov. o tomto, jakož i o dalších bodech této žádosti můj spis: Inkolát a indigenát v zemích koruny České od r. 1749—1848, Praha 1908, str. 82.)
Hlasovali proň kromě zpravodaje ještě Josef Matyáš hr. Thun a rytíř Bohusch.)
V této schůzi navrhoval kníže Auersperg, aby zemský výbor předložil protokol, v kterém tato záležitost byla projednávána a odhlasována. Tomu se opřel ředitel sněmu, správce úřadu nejv. purkrabí starohr. Salm z důvodu, že prý jest to úřední tajemství. Naproti tomu kníže Lamberg vyslovil se pro návrh kn. Auersperga z důvodu, že stavové nutně prý musí seznati smýšlení přísedících zemského výboru, aby věděli, pokud při nových volbách mohou k nim míti důvěru. Pro to vyslovil se dále Friedrich hrabě Deym, uplatňuje zásadu zodpovědnosti zemského výboru i že tento není svéprávný, nýbrž pouhým mandatářem, jehož povinností jest hájiti práva stavů, zejména v otázkách ústavy se týkajících, nikoli však o nich rozhodováti aneb je dokonce zadávati. K tomu poznamenal ještě kníže Colloredo, že většina zemského výboru nevykonala svoji povinnost. Ředitel sněmu znovu hájil zemský výbor tvrdě, že přísedící zemského výboru, ježto není instrukce pro zemský výbor, jsou povinni vysloviti svoje náhledy dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Při hlasování bylo pak valnou většinou usneseno, že protokoly předložiti není.)
Návrh zemského výboru zněl, aby opatření toto bylo vzato na vědomí. Proti tomu navrhl hrabě Wurmbrand, aby stavové se ohradili proti tomu, že by vzetím na vědomí tohoto opatření uznali je již za shodné s ústavou a za legální. Friedrich hr. Deym navrhoval, aby byl vypraven „k nejvyššímu trůnu“ přípis, ve kterém by byl dán průchod „bolestnému rozporu (Zwiespalt) v citech stavů“ vzniklému z jmenování správce úřadu nejv. purkrabí. Děkan kapitoly sv.-vítské Václavíček tvrdil však, že jeho veličenstvo jest dle Ob. Zř. Zemského, dle Nov. decl. a dvorského dekretu z 12. srpna 1791 oprávněno jmenovati správce. Oproti tomu tvrdil Jos. Mat. hr. Thun, že zákon, dokud jeho veličenstvo výslovně jej neodvolá, zůstává zákonem, a stavové mají prý tedy plné právo prositi jeho veličenstvo, aby na tomto zákoně zůstalo. Obražení jest prý nutné, poněvadž takové provisorní opatření nastalo v osobě tehdejšího státního a konferenčního ministra hr. Kolovrata a z mlčení stavů snadno by mohly býti vyvozovány důsledky pro budoucnost. Toto ohražení nemá však zůstati v protokole, nýbrž má býti vloženo ve zvláštní podání ex diaeta jeho veličenstvu. Předseda sněmu hájil vládu, ježto prý jmenování správce není protiústavní: může-li kdo definitivně jmenovati zem. úředníka, má zajisté právo určiti také jeho zástupce. Návrh Jos. Mat. hr. Thuna byl, jak v textu uvedeno, valnou většinou přijat. )
K žádosti stavů, aby bylo stanoveno, že nikomu nepřísluší již jeho úřadem místo a hlas na sněmu, kdo na sněm uveden není neb k uvedení na sněm není způsobilý, připomenula spoj. dvor. kancelář, že by se nesrovnávalo s důstojností vlády a s pojmem nejv. zem. úředníků, aby právo hlasu jim bylo odňato a dodávala, že jest ostatně nápadno, „že čeští stavové v r. 1790 chtěli, aby nejv. zem. úředníci měli místo a hlas při poradách gubernia, nyní však nechtějí jim totéž dopřáti ani při stavovských shromážděních.“ )
Akta státní rady čís. 351 ex 1844 cís. a kr. dom. dvor. a státní archiv.)
Děkan kapitoly sv.-vítské Václavíček a velmistr Beer stavěli se sice proti rozkladu, poukazujíce na výhradu iuris legis ferendae v O. Z. Zemském. Avšak kníže Colloredo poznamenal k tomu, že výhrada uvedená v O. Z. Z. A. 8. prospívá pouze tomu monarchovi, který „dosud korunovační přísahu nevykonal, ježto touto přísahou zajišťuje se zachovávání stávajících privilegií, jak nad to ještě tak se děje nejvyššími reversy každého roku vydávanými.“)
Body této žádosti jsou uvedeny u Kalouska n. u. m., str. 543.)
Protokoly sněmu zemského; zemský archiv království Českého.)
Přítomni byli od vlády: nejv. kancléř hr. Inzaghi, dvorský kancléř svob. pán Pillersdorf, vicekancléř Krtička, svob. pán von Jaden, dvorský rada (zemský referent) rytíř Höniger. Od stavů: Jos. Mat. hr. Thun, předseda deputace, velmistr křižov. řádu Jakub Beer, kníže Auersperg, kníže Adolf Schwarzenberg, kn. Hugo Salm, kn. Friedrich Schwarzenberg, hrabě Waldstein, hr. Morzin, hr. Leopold Thun, hr. Friedrich Deym, hr. Adalbert Nostitz, hr. Harrach, rytíř Bohusch a pražský náměstek starosty Keller.)
Přednáška tato jest otištěna ve spisu: Der böhmische Landstag im Jahre 1847, Hamburg 1848.)
Body tyto byly: 1. odůvodnění práv. stavovských a žádost stavů o jich zachování; přednesl Jos. Mat. hr. Thun (o snahách českých stavů zemských) viz v textu, 2. zřízení hypoteční banky v království Českém; přednesl kníže Auersperg, 3. nedostatky pozemkových knih a žádost za jich úpravu; přednesl náměstek pražského starosty Keller, 4. škodlivost číslové loterie a žádost za její zrušení; přednesli hr. Harrach a hr. Morzin, 5. viz v textu, 6. otázka přirážek k domestikálnímu fondu; přednesl rytíř Bohusch, 7. správa statků nejvyššího purkrabí; přednesl týž, 8. viz v textu, 9. otázka dobývání kamenného uhlí; přednesl rytíř Bohusch.)
Akta spojené dvorské kanceláře, IV., H. 4., „Böhmen“, Fasc. 169., archiv ministerstva vnitra.)
Kdo jest navrhovatelem resp. původcem této v pravém slova, smyslu ostré resoluce, z aktů zjistiti nelze, ač přece akta v pravidelných případech podávají o všem bezpečné vysvětlení. Že jím nebyla spoj. dvor. kancelář, vlastně nejv. dvorská kancelář, vysvítá z obsahu tohoto přednesení. Akt sám do státní rady s největší pravděpodobností se nedostal, ježto jednak by to bylo ze spisu samého zřejmo, jednak akta státní rady, což pátráním svým negativně jsem zjistiti mohl, o tomto předmětu mlčí. Nejspíše se zdá, že akta o tomto předmětu nejsou úplná, jakož vůbec právě z této doby jsou akta spoj. dvor. kanceláře velmi kusá.)
O této výhradě práva zákonodárného literatura jest uvedena v mém spise: K dějinám veřejného práva v zemích koruny České od r. 1790—1848, díl I., str. 2., 3., 4.)
Tento dvorský dekret jest doslova citován ve výše uvedeném spisu: Der böhmische Landtag, str. 34—36.)
Před tím v téže schůzi podávala deputace stavovská sněmu zprávu o jednání v konferenci, načež jí byl jednohlasně vysloven dík a souhlas sněmu s jejím počínáním.)
Hlasoval proň vedle referenta jen rytíř Bergenthal.)
Hlasovali proň vedle navrhovatele opat Zeidler, pražský starosta Müller a jeho náměstek Keller.)
Zpráva tato jest otištěna v uvedeném spise: Der böhmische Landtag, jako příloha čís. 3.)
Řeč tato jest otištěna v uvedeném spise: Der böhmische Landtag, jako příloha čís. 4.)
Návrhu tomuto odporoval zejména děkan kapitoly sv.-vítské Václavíček, opakuje svůj návrh podaný a také přijatý ve zmíněné schůzi zemského výboru dne 22. listopadu 1845 i s důvody tam přednesenými.)
Protokoly sněmu zemského.)
Dedukce tato zároveň s výše uvedenou zprávou komise otištěny jsou v uvedeném spise: Der böhmische Landtag, jako příloha čís. 5. (zpráva) a čís. 6. (dedukce).)
Oba tyto přednesy (jeden z nich od Friedricha hr. Deyma) jsou otištěny v uvedené knize: Der böhmische Landtag, jako příloha čís. 7. a 7,5.)
Pro návrh referenta z duchovního stavu hlasovali: druhý přísedící duch. stavu a oba přísedící stavu městského; proti návrhu hlasovali s odůvodněním, že nepokládají zemský výbor za příslušný, aby tímto předmětem se obíral, oba přísedící stavu panského a oba přísedící stavu rytířského. Dotčená zpráva zemského výboru jest otištěna v uvedeném spisu: Der böhmische Landtag, jako příl. čís. 8.)
Nesrovnalost v poměru jednotlivých lavic stavovských (a v poměru hlasů) na zemském sněmu a v zemském výboru bije přímo do očí. Kdežto na sněmu zemském stav panský měl absolutní většinu všech hlasů a stav městský dohromady hlas jeden (a teprve od r. 1845 hlasy čtyři, t. j. virilní hlasy čtyř zástupců města Prahy), má v zemském výboru každý stav po dvou přísedících. Na sklonku ústav stavovských byl pak politický stav ten, že stav duchovní se stavem městským tvořily stranu vládní, kdežto převážná většina stavu panského se skrovně zastoupeným stavem rytířským tvořily stranu oposiční. Ježto pak dále v zemském výboru přidával se předseda ke straně vládní, byl zemský výbor tehdy vlastně institucí vládní. Tím lze si také vysvětliti rozpory tehdejší mezi sněmem a zemským výborem, i proč sněm tak často zavrhoval usnesení zemského výboru, resp. (v tomto případě) přes ně přešel, jakoby ho tu nebylo.)
Vlastnoruční list tento zní: „Im Anschleße übermittle Ich Ihnen eine Mir von dem Oberstlandeshofmeister Gr. Salm vorgelegte Vorstellung der böhmischen Stände, welche den in Meiner Entschließung vom 18. Juli 1845 ausgedrückten Vorbehalt zum Gegenstande hat. Die vereinte Hofkanzlei hat diese Vorstellung einer reiflichen Prüfung zu unterziehen, dabei aber nicht bloß die von den böhmischen Ständen am Schluße der Landtagsschrift ausgesprochene Verwahrung ihrer Rechte im Allgemeinen in das Auge zu fassen, sondern auch die von ihnen S. 10 der Landtagsschrift in Anspruch genommenen speciellen Rechte bezüglich der Verwilligung, Ausschreibung und Einhebung der Steuer, dann bezüglich der Mitwirkung bei der Landesgesetzgebung und Verwaltung des Königreiches in Rücksicht der urkundlichen Grundlage (podtrženo v originálu), als der Ausdehnung dieser angesprochenen Rechte gründlich zu beleuchten und Mir die Erklärung vorzuschlagen, durch welche diese Rechte, bei deren unbeschränkter Geltung das Regieren Meiner aus so vielen Provinzen bestehenden Monarchie unmöglich würde, in solche Schranken zurückzuführen wären, daß die Kraft des Monarchen einerseits nicht gelähmt, andererseits aber auch den Ständen Spielraum gelassen werde, ihre Thätigkeit zum wohlverstandenen Nutzen des Landes, dem sie angehören, zu entwickeln. Da übrigens der Beschluß der Stände in diesem Falle durch Stimmenmerheit gefaßt wurde, so hat sich die vereinte Hofkanzlei zugleich von dem aus der Eingabe selbst nicht erhellenden Bestande der Majorität die nähere Ueberzeugung zu verschaffen und Sorge zu tragen, daß künftig immer die legale Nachweisung des Ergebnisses der ständischen Abstimmungen beigebracht werde. Ob das angemessenste Mittel hiezu nicht die Vorschrift wäre, daß nebst den Landtagschriften auch die Protokolle der ständischen Berathung, deren Resultat die Landtagsschrift war, vorgelegt werden, darüber hat Mir die vereinte Hofkanzlei das wohlerwogene Gutachten zu erstatten.“ Ferdinand. Akta spojené dvorské kanceláře IV., H. 3., Böhmen, Landtag, Fasc. 162.; archiv ministerstva vnitra. )
Nejv. zem. hofmistr, starohr. Salm poznamenává při tom, že se zde nemůže jednati o sněmovní spisy ve vlastním smyslu (Landtagsschriften), ježto tyto se odevzdávají královským komisařům, nýbrž o spisy, vycházející ze stavovských shromáždění (Diätalschriften). (Prvý druh spisů byl totiž vyřízením sněmu postulátového, druhý druh pak ostatních schůzí sněmovních či stavovských neboli stavovských shromáždění; pozn. spis.))
Část tato ze zprávy are. Štěpána zní doslovně: „Die Verhältnisse der böhmischen Stände haben sich unliebsam verwickelt, und eine energische Sprache von Seite der Regierung wird hier gefühltes Bedürfnis sein, während nach meiner Ueberzeugung andererseits dermalen schon zu weit zu gehen nicht rathsam wäre, da bisher die Regierung in Böhmen noch keines der vielen ihr zu Gebote stehenden schärferen Mittel angewendet hat; will man jedoch itzt eine kräftige Sprache führen, muß man, glaube Ich, auch fest entschloßen sein bei Vorstellungen, Bitten, Protestationen oder gar Renitenzen keineswegs nachzugeben. Mir scheint der Weg, den die Regierung hier einschlagen könnte, vorerst die Majorität der Stände wegen des Vorbehaltes in ihre Gränzen zurückzuweisen und der ehrenwerthen und zahlreichen Minorität schon dadurch für die Zukunft Muth zu machen. Ferner müßten die Stände aufgefordert werden, inbetreff der Kriminalgerichtspflege die Summe zu votiren, die S. M. von ihnen begehrt, da eine derartige Re itenz sehr üble Folgen haben könnte . . .“)
Tento návrh zní doslovně: „. . .so bliebe das zweite noch nicht angewandte Mittel, sich an die Oppositions-Chefs zu halten, ihnen allenfalls den Besuch der Landtäge zu verbieten, und die Graviertesten sogar einer Untersuchung zu unterziehen, worauf vielleicht in der allerhöchsten Entschließung als Warnung hingedeutet werden könnte. Würde auch dieses Mittel wider Erwarten fruchtlos bleiben, so hätten S. M. den Ausweg, die Ständeversammlungen auseinandergehen und die Stände überhaupt so lange nicht zusammenberufen zu lassen, so lange sie nicht eine andere zweckmäßige Richtung einschlagen. Die über den Haufen Werfung der Landesordnung, die Auflösung der böhmischen Stände für alle Zukunft schiene Mir, namentlich in den jetzigen Zeitverhältnissen durchaus nicht angezeigt, es wäre ein allzuscharfes Mittel gegen eine noch leicht zu heilende Krankheit, es hieße die Söhne der jetzigen Stände für etwas strafen, wovon ihre Väter zwar privative, doch aber nie von S. M. offiziell gewarnt und wenn Ich Mich so ausdrücken darf, zur Rechtfertigung gezogen wurden. Dazu müßte man die ungemeine Aufregung schlagen, die dadurch bei den übrigen Ständen Oesterreichs hervorgerufen würde, was man bei den jetzigen Zeitverhältnissen gewiß gern vermeiden wird . . . .“)
Návrh resoluce podaný arc. Štěpánem zní takto: „Die Eingaben Meiner Böhmischen Stände sowohl aus der am 3. Mai eröffneten ständischen Versammlung in Betreff der Verfassungsrechte, als auch der Landtagssitzung vom 29. Mai als Erwiderung auf Meine Postulate haben Mein Befremden erregt. Weder den Inhalt jener Schriften, noch die denselben zu Grunde liegenden Tendenzen, wie sie sich in den Verhandlungen der ständischen Versammlung und des Landtags ausgesprochen haben, kann Ich billigen, im Gegentheile wären selbe geeignet, Mich zum Gebrauche Meines landes-ordnungsmäßigen königlichen Vorbehaltes in voller Ausdehnung zu bewegen und den zu besorgenden üblen Folgen durch Constitutiones regias zu begegnen. In Berücksichtigung jedoch, daß eine zahlreiche Minorität den unangemessenen Beschlüßen des ständischen Körpers nicht beigetreten ist, welcher Minorität Ich hiemit Mein allerhöchstes Wohlgefallen zu erkennen gebe, will Ich mit königlicher Langmuth den Ständen Gelegenheit geben, jenen Weg pflichtmäßigen Mitwirkens zur Vollziehung Meiner väterlichen. Absichten für Mein Land und sie selbst wieder zu betreten, auf welchem sie in früheren Zeiten gewandelt. Ich befehle daher, daß der Landtag zusammenberufen werde, um über Mein, ohnehin an Meine landesfürstlichen Landtagskommissäre ergehendes allerhöchste Reskript über die Landtagsschrift vom 29. Mai (t. j. odepření požadavku 50 000 zl. z postulované sumy se strany stavů. Požadavek tento činil asi tolik, kolik měl erár přispívati na kriminální soudy; pozn. spis. Viz k tomu Kalousek n. u. m., str. 547) und den, in Folge dessen Mir unverzögert vorzulegenden Entwurf des Landtagsschlußes, die Berathung zu pflegen. Diese Landtagssitzung hat jedenfalls in pleno statt zu finden und mit Umgang von allem etwa entgegenstehenden Ceremoniell zum Schlüße geführt zu werden; sie hat mit dem Vortrage dieser Meiner gegenwärtigen allerhöchsten Entschließung zu beginnen, welche jedoch keinen Gegenstand einer besonderen Besprechung und Schlußfassung zu bilden hat, sondern nachdem Meine Stände selbe vernommen haben werden, unverweilt zur Berathung Meines Reskriptes über die Landtagsschrift und den Landstagsschlußentwurf zu schreiben ist. Ich ermahne aber Meine Stände Böhmens auf das Ernstlichste diesen, Entwurf im Einklange mit Meinen Postulaten zu verfassen, indem dieselben zu Meinen landesväterlichen Gesinnungen das volle Vertrauen hegen können, daß diejenige Steuersumme, welche Ich als unentbehrliches Staatsbedürfniss erkläre, und als solches von ihnen postulire, auch wirklich das unentbehrliehe, gewissenhaft und genau berechnete Staatsbedürfniß ist, mithin keiner Verringerung fähig ist, umsoweniger, als bei den jetzigen Zeitumständen parcieller Noth, mit ihren Folgen auf vermehrte Auslagen und vermindertes Einkommen — das Auslangen mit den präliminierten Summen sehr erschwert ist. Da es nicht die Absicht Meiner Stände sein kann, noch darf, die Ordnung im Staatshaushalte zu stören, und Meine Finanzen, in Bestreitung der für den umgehemmten Gang der Staatsverwaltung, für Aufrechthaltung der Ruhe und des gesetzlichen Schutzes im Innern, wie auch der Sicherheit nach Außen erforderlichen Kosten, in Verlegenheit zu setzen, so gewärtige Ich von Ihrer Loyalität und angestammten Treue die volle und einfache Erfüllung Meines hiemit ausgesprochenen: königlichen Wunsches, welcher keine Beschränkung des ständischen Rechtes, sondern die Hinweisung enthält, wie dessen Ausübung mit dem Wohle des Landes übereinstimmend geschehen könne .... Was die Mir von den Ständen vorgelegte Dedukzion über die ständische Verfassung und die daraus hergeholten Folgerungen betrifft, so kenne Ich Böhmens König sowohl Meine, als der Land-Stände Rechte, habe darüber keine Aufklärungen zu geben, noch erkenne Ich eine Befugniß Mich darüber zu kontrollieren. Werden Meine Stände in diesem von Mir vorgezeichneten Sinne fürgehen, so werden dieselben sich stets Meiner königlichen Gnade und Wohlgewogenheit zu erfreuen haben, und Ich werde mit Freuden mit Ihrem Beirathe, und über Anregungen von ihrer Seite in Verbindung mit ihnen das Landeswohl bedenken und fördern und über das Geschehene gänzlich hinausgehen. Sollten jedoch die Stände Meine Worte nicht beherzigen, und nicht darnach sich benehmen, so werden dieselben Meine königliche Ungnade auf sich ziehen, welche aber vorzüglich jene Mitglieder treffen wird, deren sträfliche Bemühungen die Stände zu einem pflichtwidrigen Streben verleitet haben werden, und Ich werde Mich bemüßigt sehen, für des Landes Wohl, nach Meinem Königsrechte die erforderlichen Maßregeln zu ergreifen.“ )
Akta spojené dvorské kanceláře, IV., H. 3., Böhmen, Landtag, Fasc. 169.; archiv ministerstva vnitra.)
V tomto směru byla původní (neodeslaná) petice mnohem jasnější a také více dbala dosavadního stavu právního. Její čl. 3. zní totiž: „Aby stavovské zřízení království doplněno bylo svobodně volenými vyslanci všech měst a okresů venkovských.“)

Citace:

BAXA, Bohumil. Dedukce o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavů českých.. Sborník věd právních a státních, 12 (1912). s. 310-336.