Ustanovení § 1109. ob. z. obč. předpokládá, ze smlouva o nájem neb o pacht došla projitím dobij, na kterou byla smluvena; neplatí tedy z pravidla, když smlouva ta byla předčasné, t. j. z důvodů §§ 1117. a 1118. ob. z. obč. zrušena.
Jaký význam mají slova § 1109. ob. z. obč. ». . . in gewöhnlicher wirtschaftlicher Kultur zurückstellen ?«
O účincích vznesené žaloby na zrušeni smlouvy pachtovní, pakli se jí vyhoví.
A pronajmul B-ovi usedlost v X na dobu 12 roků. .
Poněvadž B neplatil řádně pachtovní činže, žaloval jej A na uznání, že se nájemní poměr pro neplacení činže zrušuje.
Žaloba podána byla u soudu dne 1. ledna 1905 a spor byl právoplatně skončen teprve koncem měsíce června téhož roku.
Zatím dosavadní pachtýř role najmuté usedlosti vzdělal a zašil.
Když byl B onu usedlost opustil, žaloval A o zaplacení náhrady 1374 K z důvodu, že sice pole najmutá vzdělal a zašil, — 98 —
že však před sklizní, musil usedlost s ohledem na právoplatné soudní rozhodnutí opustiti.
První stolice až na malý obnos žalobu zamítla, při čemž v
důvodech
svých postavila se na stanovisko, že každý pachtýř dle § 1109. ob. z. obč. jest bez nároku na náhradu povinen vrátiti pozemky tak vzdělané, jak toho času vždělány býti mají.
K odvolání žalobcově c. k. krajský jako odvolací soud v Chrudimi usnesením ze dne 18. září 1906, č. j. Bc. I. 72/6 —12 rozsudek prvého soudce zrušil, jemu další jednání nařídil, při čemž projevil ve svých
důvodech
tyto právní zásady:
Žalobce, jehož smlouva pachtovní ohledně usedlosti v X pro neplacení pachtovní činže byla předčasně í. j. před uplynutím pachtovní doby zrušena, žádá na žalovaném, jako vlastníku oné usedlosti náhradu za vzdělání dotyčných pozemků, pak za mrvení a osetí těchže v celistvém obnose 1374 K, kterýmž by se dle jeho mínění žalovaný obohatil.
Vůči tomuto nároku namítal žalovaný mimo jiné, že žalobce převzal při početí pachtu usedlost dotyčnou částečně také vzdělanou, s pozemky taktéž pohnojenými, takže žalobce, pozemky ty vzdělav, pohnojiv a částečně osetím opatřiv jednak se zachoval ve smyslu uzavřené smlouvy pachtovní, jednak splnil tím pouze povinnost pachtýři dle § 1109. ob. z. obč. uloženou.
Vedle toho hájil se žalovaný ale také námitkou kompensace různých protipohledávek svých.
Prvý soudce přiznal žalobci jediné náhradu za osetí, ostatní nárok jeho s poukazem na ustanovení § 1109. ob. z. obč. zamítnuv.
Než dle názoru soudu odvolacího vycházel tu soudce ze stanoviska mylného..
Předpis § 1109. ob. z. obč. má v prvé řadě na zřeteli vrácení předmětu najmutého po pravidelném (smluveném) ukončení pachtu.
Ovšem týž káže, že nájemce (pachtýř) má věc najatou, zde spachtované pozemky, vrátiti tak vzdělané, jak toho času obyčejně vzdělány býti mají (doslova v autent. znění: »in gewóhnlicher wirtschafdicher Kultur). Než předpis ten má význam více národohospodářský, chtěje zameziti každé přerušení použití a obhospodaření zpachtovaných pozemků, nemíní tedy vyloučiti náhradu nájemce, pak-li mimo smlouvu ujednanou svými silami, svou prací a svým nákladem pozemky vzdělal, pohnojil a zasel. Náhrada tato patří mu již dle obyčejných pravidel právních (srovnej ustanovení §§ 416., 1435., 1447. a j. v. ob. z. obč. a komentář Krainzův k obč. zákonu vyd. Pfaffovo, II. díl, na straně 222. slova: ». . . wofür ihm aber auch der Ruckersatz der Kulturkosten gebührt , . .«).
Dle toho posouditi jest náš případ potud, pokud žalobce pachtýřem ještě byl.
Jinak sluší k němu hleděti od doby, kdy žalobci doručena byla žaloba nynějších žalovaných na zrušení pachtovního poměru.
Poněvadž žaloba uznána byla za oprávněnou a účinky právoplatných rozsudků platí ex tunc, tedy za to pokládati jest, že žalobce dnem doručení žaloby přestal býti pachtýřem a byl pouze obmyslným detentorem, jehož práva a povinnosti řídí se předpisy nezmocněného jednatele (§§ 335., 336., 416., 1035 a násl. ob. z. obč.).
Tím se řídě soudce prvý dále bude jednati a vezme současně v úvahu námitku žalovaných, že titéž uvedenou prací, pohnojením a osetím nebyli nikterak obohaceni, poněvadž odevzdali žalujícímu pozemky částečně oseté, částečně i pohnojené . . .
Rekursům obou sporných stran třetí instance nevyhověla
s poukazem
na správné důvody usnesení v obor vzatého.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 30. října 1906, č. 17029).
Flieder.