Jaké materielně a procesuálně právní účinky má v zápětí nedodržení smlouvy se strany prodávajícího (postupujícího), že do určité doby sám ze svého zapraví úroky knihovně pojištěných pohledávek, daně a jiné veřejné dávky, pokud se týče prodané (postoupené) nemovitosti ?
Může v takovém případě kupující (nastupující) žalovati prodávajícího (postupujícího), aby převzatý závazek splnil a nezapravené úroky, daně a. t. d. v určité lhůtě přímo sám do vilkou třetího věřitele na tom nesúčastněného zapravil?

Žaloba A-ova na B. vznesená, aby zapravil do 14 dnů pod exekucí spořitelně v P. úroky v obnosu 588 K z kapitálu na usedlosti X pojištěného do 28. února 1905 zadrželé, byla oběma nižšími soudními instancemi zamítnuta. Rozsudkem c. k. krajského jako odvolacího soudu v Chrudimi ze dne 13. března 1906, č. j. Bc I. 26/6—8, stalo se tak z těchto
důvodů:
Základem žaloby o plnění (ad praestandum factum) jest odstavec VII. smlouvy ze dne 8. února 1905, který zní: »Vlastnictví a užívání, veškerá práva a břemena, jakož i placení c. k. daní a dávek veřejných s přirážkami přejde na nastupující snoubence teprve dnem skutečně uzavřeného jejich sňatku«. Sňatek tento dle souhlasného udání stran nastal dne 28. února
1905.
Z uvedeného smluvního ustanovení plyne dle názoru žalujícího povinnost, aby žalovaný úroky kapitálu spořitelny v P. do 28. února 1905 zadrželé, obnosem v žalobě uvedeným zaplatil. Třebas by se připustiti mohlo, že závazek jakýsi na straně žalovaného stával a stává, přece nelze z něho vyvozovati oprávnění žalobce, aby se domáhal na žalovaném jistého plnění (placení) přímo ve prospěch a do rukou osoby třetí.
Že strany smlouvající mohou platně a závazně sobě navzájem slíbiti jisté možné plnění ve prospěch osoby třetí, že smlouvy takové i v rámci našeho ob. zák. občanského (viz §§ 861. a 881.) jsou možný a účinný, o tom nelze pochybovati.
Sem spadá také celý obor smluv takových, kde nikoliv smlouvající strany samy, nýbrž i osoby třetí z nich práv nabývají, tak že smlouvy takové pak zakládají práva přímo vůči těmto osobám.
Ve směru tom možno poukázati na předpisy §§ 1019. a 1403. ob. z. obč.
O takovýto případ se však zde nejedná. Zde žalovaný nevzal na sebe nikde závazek, že bude ve prospěch osoby třetí něco plniti, že sám a ze svého jmění třetí osobě přímo a bezprostředně zadrželé úroky zapraví, spíše ustanovení smlouvy jen tak se rozumně vykládati dá, že převzata tu byla žalovaným povinnost k náhradě škody, kdyby žalující něco plnil a platil, co vlastně dle ujednání k plnění a k placení převzato bylo žalovaným.
Smlouvy in favorem tertii dlužno vykládati přesně, takové pak zde již proto není, poněvadž tím zde třetímu, totiž spořitelně v P. z ní žádný zjevný prospěch nevzchází.
Zpravidla však může býti předmětem žaloby jen právo a pohledávání, které přísluší žalobci vůči žalovanému samému a nikoliv vůči osobě třetí. Výjimky z toho zde není, poněvadž z uvedeného ustanovení smlouvy nelze vykládati povinnost platiti přímo osobě třetí.
Než ani z předpisů ob. zák. obč. o správě nelze žalobci legitimaci k takovéto žalobě přiznati.
Žalovaný, odevzdav (postoupiv) žalobci usedlosti, ustanovil s druhou stranou smluvní dobu převzetí užitků, pak dluhů a břemen (§§ 1051. a 1064. ob. z. obč.). Týž ujistil tedy přejímatele, že usedlost odevzdaná bude dluhů a nedoplatků od 28. února 1905 nazpět počítáno vybavena, sproštěna (§ 922. ob. z. obč.).
S ohledem na ustanovení §§ 443. a 928. posl. věta ob. z. obč. jest však přes to žalobce z těchto dluhů a nedoplatků na nemovitosti váznoucích v prvé řadě sám práv.
Smysl ustanovení tohoto § 928. nelze tedy vykládati tak, jako by tím byla již stanovena přímá povinnost depurační neb povinnost ku vlastnímu zaplacení dluhů a zadrželostí přejímatelem nepřevzatých se strany postupujícího (prodávajícího), nýbrž jen tak, že dluhy a zadrželosti na nemovitosti váznoucí musí předchůdce nástupci, který je byl s ohledem na obsah smlouvy za něho snad zapravil, nahraditi. Tato náhrada (slovo: vertreten) není ale totožná s povinností depurační, s povinností, tyto smlouvou nepřevzaté dluhy a zadrželosti přímo třetí osobě zapraviti.
To v našem případě sobě strany nevymínily a nedá se taková přímá povinnost k placení třetí osobě také z onoho odstavce VII. odvozovati.
S tohoto stanoviska nelze tedy odvolání vyhověti a slušelo spíše rozsudek v části v odpor brané potvrditi, aniž by při tom také ještě třeba bylo poukazovati snad na neúčelnost takovéto žaloby s ohledem na budoucí možnost vedení exekuce dle § 353. ex. ř.
Jen ještě tolik jest připomenouti, že žalovaným dovolávaný odstavec IV. uvedené smlouvy na náš případ použit býti nemůže. Má totiž týž na zřeteli onu skutečnost, kde by usedlost postoupená stižena byla nějakým nově se vyskytlým, přejímatelem nepřevzatým dluhem neb nějakou nepřevzatou závadou, nikoliv však případ náš, který se týče ustanovení doby převodu užitků a břemen.
Třetí instance dovolání žalobcovu nevyhověla, připojivši následující
důvody:
Při právním posudku tohoto případu nelze ponechati nepovšimnutým, že pohledanosti městské spořitelny v P. jak zde tehdy byly, ustanoveními odstupní smlouvy ze dne 8. února 1905 nijak se nebylo dotčeno.
Z toho plyne, že nemůže býti o tom řeči, by se na tento případ použilo §§ 881. a 1019. ob. z. obč. o smlouvách na prospěch osob třetích.
Arciť mohla otázka, pokud pohledanosti jmenované spořitelny mají dojiti uspokojení, býti v mezích ustanovení §§ 443. a 928. (poslední věta) ob. z. obč. předmětem smluvní dohody mezi spornými stranami.
Než uspokojení to upraveno bylo co do sporných úroků článkem VII. dotčené smlouvy pouze potud, že bylo stanoveno, že pro rozvrh dospívajících úroků mezi předatele a přejímatele rozhodným jest den, kdy sňatek bude uzavřen (t. j. 28. února 1905).
Zvláštní sankce tomuto ujednání — nehledí-li se k ustanovení smlouvy (odst. IV.), že smlouva pozbývá platnosti, nebudou-li splněny závazky tam převzaté, — přičiněna nebyla.
Mohl by proto žalovaný, jenž doznává, že nedostál svému závazku, zažalované úroky zaplatiti, jen v tom případě zavdati chováním svým žalobci podnět ku stížnosti do nedodržení smlouvy, kdyby tím do jeho právního okruhu zasaženo bývalo. Tomu bylo by tak, kdyby žalobce, jako majitel hypotéky, chtěje snad případné žalobě předejíti, byl se viděl nucen závazku, žalovaným nedodrženému, sám dostáti, nebo byv jako takový o zaplacení zadrželých úroků žalován, je býval za žalovaného zaplatil.
Tím byl by, a sice pro porušení povinnosti smluvní, po rozumu § 1295. obč. z. nabyl právního důvodu, nárok žalobou vznesený vymáhati.
Žalobce dle obsahu odstupní listiny nenabyl oprávnění, žalobou přidržovati žalovaného, by vůči spořitelně v P. dostál převzatému závazku.
Nelze mu tudíž s nadějí na úspěch podobného oprávnění se domáhati.
Pokud se žalobní důvod pro vznesený nárok odvozuje z domnělého závazku ze správy, stačí poukázati k dotyčným vývodům rozhodovacích důvodů v odpor braného rozsudku, jakož i k tomu, že není zde podmínek pro nárok ze správy (§ 931. ob. z. obč.)
Nelze tudíž právem tvrditi, že zamítnutí prosby žalobní sluší přičítati nesprávnému posudku právnímu.
Není zde proto dovolacího důvodu č. 4 § 503. c. ř. s.
Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 1. května 1906, č. 7151.1 Flieder.

Stejné rozhodnul nejv. soud (č. 7152) druhý spor, kde žalováno na zapravení zadrželých dávek a přihlášek obecních.

Citace:

Jaké materielně a procesuálně právní účinky má v zápětí. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 5, s. 246-249.