NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 14 (1905) - Jest v § 115 ob. z. obč. prozatímné rozvedení od stolu a lože předepsáno obligatorně a vyžaduje se v něm nepřekonatelná nechuť obapolná?

Praktické případy.

Jest v §. 115. ob. z. obč. prozatímně rozvedení od stolu a lože předepsáno obligatorně a vyžaduje se v něm nepřekonatelná nechuť obapolná?
G. Ch., 241etý israelita a A. S. 33 létá bez konfesse, původně katolička, byli v roce 1895 na obecním úřadě v B. sezdáni, načež A. Ch. přijala víru svého manžela. Později oba přestoupili k vyznání evangelickému, a to A. S. 5. února 1901, G. Ch. 31. května 1902.
V r. 1904 podali oba souhlasnou žádost za rozloučení manželství pro nepřekonatelný vzájemný odpor.
Po marných pokusech na smír a po skončeném řízení přípravném, v němž též svědci byli vyslechnuti, a když byl obhájce manželského svazku podal své vyjádření, v němž vyslovil pouze možnost, že nynější skutečný odpor není snad nepřekonatelným, vynesl zemský soud v B. rozsudek, kterýmž manželství žadatelů z viny obou bylo rozloučeno na základě §. 115 ob. z. obč. a §. 2. zák. z 9. dubna 1870 č. 51 z. ř. Soud sporový vyřknul v důvodech své přesvědčení, že jest zde skutečně vzájemný nepřekonatelný odpor a že smíru nelze se nadíti, z kteréžto příčiny a jelikož oba manželé již po 5 let spolu nežijí, uznáno bylo nikoliv předem na rozvod, nýbrž ihned na rozloučení manželství.
Na odvolání obhájce svazku manželského vrch. zem. soud v Brně rozsudek 1. stolice potvrdil.
Důvody:
Soud odvolací nemohl jináče, leč připojiti se ku správným důvodům naříkaného rozsudku.
Je-li však v případě tomto obapolný odpor, jak prvý soudce právem zjistil, nepřekonatelným, pak nemůže se časem zmírniti již proto, že rozdíl ve stáří během let mezi oběma manžely v neprospěch vzájemného se sblížení vždy více bude působiti, další odloučené živobytí rovněž k tomu bude přispívati, že manželé sobě ještě více se odcizí, an G. Ch. při svém hereckém povolání stále se nalézá v ovzduší, kteréž zmírnění nechuti proti manželce s ním rozvedené nikdy nepřipustí.
Soud odvolací dospěl tudíž ku přesvědčení, že vzájemné smíření resp. zmírnění obapolného odporu uplynutím dozírné doby v případu tomto naprosto jest vyloučeno.
Zbývá tudíž jen zkoumati, zda v §. 115. ob. z. obč. pokus prozatímného rozvodu jest obligatorním čili nic.
Doslovné znění tohoto místa zákonního a jeho výklad dle §. 6. ob. z. obč. jest pro soudce závazným, třebas by zákonodárce byl do zákona jiný smysl vložiti chtěl. Není zejména předepsáno, aby v případě, kde v zákoně vůle zákonodárcova jasně vyjádřena není, uplatněna byla domnělá myšlénka zákonodárcova i tehdy, kdy a kde zkušenost v jednotlivých případech nevhodnost takového uplatnění dokazuje, an přec pokrok v praktickém vývoji právním právě v tom spočívá, že znění zákona přizpůsobuje se dočasným poměrům života. Prakse soudů dokazuje, že znění §. 115. ob. z. obč. jak ve smyslu obligatorního tak i ve smyslu fakultativního dočasného rozvedení od stolu a lože vykládáno bytí může.
Byť i dějiny vzniku tohoto §. nasvědčovaly výkladu prvějšímu, tož motivy k němu nicméně praví, že toto prozatímní rozvedení sleduje pouze účel ten, aby se zamezilo, by obapolná nechuť bez prozatímného rozvedení jakožto zkušebního kamene pro skutečnou trvalou nechuť manželskou příliš rychle za důvod k rozloučení nemohla se využitkovati.
Již z těchto motivů lze na druhé straně dovozovati, že opatrnost tato odpadá, kde dle stavu věci použití její bylo by čirou formulí a manželům nad to ukládal by se nový proces. Prozatímní rozvod manželů Ch., již po pět let odloučeně žijících, byl by naprosto bezúčelným. Toto soudcovské opatření bylo by v daném případě tudíž i bez jakýchkoliv praktických výsledků, pročež vzhledem na okolnost, že jedině rozhodující znění §. 115. ob. z. obč. dle §. 6. ob. z. obč. též tak může býti vykládáno, že soudcem dle stavu okolností prozatímně rozvedení fakultativně nařízeno býti má, naříkaný rozsudek i v tomto, byť i nepotíraném bodu potvrzen byl. (Rozh. ze dne 18. března 1905, č. j. B. c. I 23/5/19)
Rozhodnutí toto, kteréž moci právní nabylo, nalézá se v přímém odporu s repertorním nejv. soudu ze dne 6. pros. 1904, č. 18088, uveřejněným v úřední sbírce pod č. 748, a trvajícím na zásadách: a) že jen obapolný nepřekonatelný odpor zakládati může důvod k rozluce manželství a b) že v §. 115. ob. z. obč. jest prozatímní rozvedení od lože a stolu obligatorně předepsáno.
Rozhodnutí toto, ač velmi důkladně odůvodněno, jest dle stylisace §. 115. ob. z. obč. v obojím směru pochybeným a svrchovaně nepraktickým. Zákonodárce byl by zajisté neopomenul tak důležitou podmínku »obapolné« nechutě do §. toho zařaditi, kdyby skutečně byl ji měl na zřeteli. Zákonodárce však naopak co zkušený psycholog patrně za to měl, že manželství není pro obě strany o mák méně nešťastným a neudržitelným, je-li nechuť jen na straně jedné. Stranu milující zajisté bolí nechuť ta ještě více, než kdyby sama byla rovněž lhostejnou nebo nechutí taktéž naplněnou a straně nechutí naplněné jest laskavost strany nenáviděné jen odpornou. Šťastné manželství bez sympathií vzájemných nedá se vůbec mysliti. Zajisté pak nechtěl zákonodárce straně, kteráž skutečným a nepřekonatelným, jí samou třebas nezaviněným odporem jest naplněna, odníti právo dle §. 115. ob. z. obč. zachrániti z životního štěstí, co ještě zachrániti se dá, jediné proto, že druhá strana — snad následkem temperamentu, pokročilejšího věku aneb jen z vypočítavosti — odporu nejeví. Ani § 1266. ob. z. obč., na který se nejv. soud — arciť neprávem — odvolává, nezmiňuje se o nechuti »obapolné«, nýbrž mluvě o žádosti obou manželů za rozluku, přirozeně mluví též v množném počtu o jich (»ihrer«) nepřekonatelné nechuti. Žádají-li oba manželové za rozluku, zajisté může se též obapolná nechuť předpokládati, avšak i když jest nechuť ta pouze na straně jedné, lze zajisté logicky i grammatikálně o nechuti mezi manžely mluviti, tedy i v tomto případě »ihrer unüberwindlichen Abneigung wegen«\ § 115. ob. z. obč. žádá pouze, aby oba manželé žádali za rozluku; činí-li to jeden pro vlastní svou a druhý pro nechuť druhého, děje se to vždy pro nechuť, tedy »welcher wegen«, i pro jich nechuť, čili »ihrer Abneigung wegen«. Již Josefínský zákonník z 1. listopadu 1786, č. 591 ob. z. s., jehož se rozhodnutí nejv. soudu dovolává, v §. 107. nepřekonatelnou nechuť mezi manžely (»wenn zwischen den Eheleuten eine Hauptfeindschafc oder eine unůberwindliche Abneigung entstanden ist«) za příčinu k rozluce manželství uvádí, aniž by mluvil o vzájemném úhlavním nepřátelství (stačí zajisté, je-li i jen na jedné straně) neb o vzájemné nechuti, a toto znění bylo prostě do textu §. 115. ob. z. obč. převzato, tudíž i v jeho smyslu. Ze kodifikatorům §. 115. ob. z. obč. stačila i nepřekonatelná nechuť na straně jednoho manžela, jde zřejmě na jevo z toho, co rozhodnutí nejv. soudu samo z Ofnera (Urentwurf) cituje: »Bei der Superrevision wurde bemerkt, dass der Staatsrat in dem dem §. 115. A. B. G. B. entsprechenden Paragraphen anstatt »wenn beide Ehegatten sagen wolle, »welcher wegen beiden Ehegatten«, damit man nicht meine, es seien zwei verschiedene Ursachen, a) die unüberwindliche Ab neigung eines oder des anderen Theiles, b) wenn beide Ehegatten die Auflosung der Ehe verlangen. Mit dieser Erinnerung waren auch die übrigen Stimmen einverstanden.«
Co pak se týče druhé otázky, obligatorního či fakultativního prozatímního rozvodu, tu zajisté vzhledem na logickou, stylistickou a grammatikáiní přesnost dikce našeho ob. z. obč. i pro naši dobu přímo vzornou, kodifikatoři by zajisté kathegorickou zápověď byli vyjádřili jinými slovy než »muss nicht«. Toto rčení sebeučenější člověk nemůže vykládati jináče, než: může ale nemusí. Pro kathegorickou zápověď hodilo by se rčení: kann nicht, darf nicht, soli nicht, ist nicht — nikdy ale »muss nicht«. Tolik přesných rčení pro kathegorickou zápověď měl zákonodárce na výběr a byl by zvolil výraz, jehož smysl znamená přímo opak aneb aspoň výklad opačný připouští?! Nejv. soud shledává stylisaci §. 115. ob. z. obč. etwas breviloquistisch a míní, že zákonodárce chtěl projeviti tuto myšlénku: doch darf in dem letzten Falle die Trennung der Ehe nicht sofort bewilligt, sondern muss erst eine Scheidung von Tisch und Bett versucht werden.« Jak z materialií jest zjevno, stála redakce §. 115. několik a to živých porad, opravovalo a pilovalo se velmi bedlivě, pročež nelze si mysliti, že kdyby byla komisse skutečně chtěla říci »doch darf«, že by pouhým nedopatřením byla řekla »doch muss.« Nejv. soud odvolává se na § 107. Josefínského zákona, kde skutečně stojí: »In solchen Fallen sollen jedoch die Gerichte die angesuchte Ehescheidung nie sogleich bewilligen, sondern vorher — —« Ale právě z toho, že redakce §. 115. ob. z. obč., ač použila k němu §. 107. zák. Josefínského, nepodržela jeho rčení »sollen nicht«, lze zajisté souditi, že byla o tom náhledu jiného. Jest sice pravda, že vicepresident dv. komisse zákonodárné p. z Haanů, na jehož votum se nejv. soud rovněž odvolává, navrhoval převzetí obligatorního prozatímního rozvedení z §. 107. Josef. zák. »sollen nicht«, ale faktum je, že návrh tento uzákoněn nebyl, nýbrž že komisse přijala do §. 115. ob. z. obč. rčení »muss nicht«. Referent (Geiller) navrhoval, aby nepřekonatelná nechuť co důvod rozluky vůbec byla škrtnuta, poněvadž je-li důvodná příčina k takové nechuti, pak spočívati může jen na některém z důvodů v předchozím §. (108. osnovy) uvedených: cizoložství, zlomyslné opuštění, značné ztýrání, ohrožení života, zdraví neb jmění a dobrých mravů. Kdyby se tudíž po návrhu referentově byla nepřekonatelná nechuť subsumovala pod §. 108. osnovy, nebylo by se prozatímně rozvedení předepsalo ani fakultativně.
Úmyslu zákonodárce, aby manželství, pokud možno, zůstalo zachováno, vyhoví se tudíž dostatečně i fakultativním výkladem §. 115. ob. z. obč. Vždyť sborový soud se zajisté s rozlukou neukvapí, je-li zde sebe menší naděje na smír manželů. Není proto rozumné příčiny, výkladem přímo násilným vynucovati praksi obligatorního prozatímního rozvodu i tam, kde a priori možnost smíru jest naprosto vyloučena a soud předpokladem takové možnosti se činí přímo naivním. —b—

Citace:

Jest v § 115 ob. z. obč. prozatímné rozvedení od stolu a lože předepsáno obligatorně a vyžaduje se v něm nepřekonatelná nechuť obapolná?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1905, svazek/ročník 14, s. 130-134.