K pojmu domáckého dělníka podle § 1, odst. 2 n. z.

— Stěžovatelka líčila ve svém odvolání na ministerstvo svůj poměr k M. Č. takto: »Tvrdím opětně, že jsem M. Č., která se výrobou rákosového zboží po živnostensku zabývá, dodávala rákos, z něhož mně jmenovaná odváděla hotové zboží v nestejných dobách (podle dřívějšího odvolání dělo se tak obyčejně dvakráte týdně). Proto byla placena od kusu při převzetí zboží.« Na tomto přednesení a na nesporném faktu, že poměr tento trval od 17. července do 8. září 1923 a že Č. v době té dodávala rákosové výrobky jedině stěžovatelce, vybudováno jest naříkané rozhodnutí. Hodnotě zmíněnou činnost žalovaný úřad usoudil, že jde o případ povinného nemocenského pojištění M. Č. podle § 1, odst. 2. n. z., podle
něhož pojištěni jsou také domáčtí dělníci, t. j. osoby, jež nejsouce živnostníky podle řádu živnostenského, pravidelně a nikoli pouze příležitostně vykonávají živnostenské práce na zakázku jednoho nebo několika zaměstnavatelů mimo dílnu zaměstnavatelovu. Předpis ten váže pojistnou povinnost domáckých dělníků na předpoklad, že osoba, o jejíž pojistnou povinnost jde, koná živnostenské práce pravidelně a nikoli pouze příležitostně. Z protikladu tohoto vysvítá, že jest požadavkem zákona, aby konání práce nebylo se zřetelem k obvyklému zaměstnání zjevem toliko nahodilým, ojedinělým, nýbrž trvalým, a tvořilo tak řádný zdroj příjmů osoby pracující. Podle naříkaného rozhodnutí založil žalovaný úřad své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že M. Č. byla u stěžovatelky zaměstnána jako domácká dělnice pravidelně. Pro toto zjištění měl dostatečný podklad v nesporné okolnosti, že M. č. pro stěžovatelku zhotovovala rákosové výrobky od 17. července do 8. záři 1923, a to výhradně, a ve vlastním seznání stěžovatelčině, že výrobky ty, zhotovené z rákosu jí stěžovatelkou dodaného, odváděla obyčejně dvakráte týdně. Přihlédne-li se ještě к tomu, že práce pletařů rákosového zboží v domácnosti za součinnosti členů rodiny osoby pracující jest na Bakovsku obvyklým domáckým průmyslem — jak stížnost sama uvádí — nelze shledati nelogickým, když úřad na tomto skutkovém podkladě hodnotil práci Č. pro stěžovatelku podle pojmových kriterií shora vytčených jako zaměstnání povinně pojištěné podle § 1, odst. 2. nemocenského zákona. Nejsou tedy důvodny námitky stížnosti, brojící proti tomuto zjištění, stejně jako jest bezdůvodný náhled stížnosti, že M. Č. nebyla dělnicí stěžovatelčinou, nýbrž samostatnou živnostnicí. Okolnost, že Č. práci tu provozovala po živnostensku, t. j. s úmyslem výdělečným, náleží právě ku pojmovým znakům domáckého pracovníka (arg. § 1, odst. 2. »živnostenské práce«), stejně i okolnost, že byla placena od kusu. Domácká práce, jak ji stížnost správně líčí, jest konána zpravidla ve volných chvílích jako vedlejší zaměstnání za součinnosti celé rodiny mimo dozor zaměstnavatele, nepřipouští proto již svou povahou mzdy časové, nýbrž jen placení od kusu (mzdu akordní). Líčíc takto činnost M. Č., připouští tím stížnost sama, že nelze Č. považovati za samostatnou živnostnici podle živnostenského řádu, ježto podle čl. V. lit. e) cís. pat. z 20. prosince 1859, č. 227 ř. z., nepodléhají ustanovení živnostenského řádu do kategorie domácího vedlejšího zaměstnání spadající a vlastními členy domácnosti provozovaná výdělečná odvětví.

Citace:

K pojmu domáckého dělníka podle § 1, odst. 2 n. z.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 395-396.