ANGLICKÝ PARLAMENT PROJEDNÁVÁ ZÁKON O PODPOŘE NEZAMĚSTNANÝCH. V této právě době můžeme sledovati, že poslanecká sněmovna parlamentu Velké Britanie a Severního Irska projednává již po několik týdnů zákon o podpoře nezaměstnaných, v každém z těchto týdnů o několika jednacích dnech, vždy po několik hodin denně, a ještě není jeho projednávání skončeno. Při tom čítá oposice asi 60 poslanců, strany vládní přes 500. Nezdá se, že jest to řízení poněkud příliš důkladné a zdlouhavé? Angličané patrně nejsou toho názoru, neboť onen zákon jest takovýmto způsobem projednáván právě v řízení urychleném. Jest již poučno, jak k rozhodnutí o takovémto řízení dojde. Nestane se to snad jako u nás, že sněmovna prostě bez debaty schválí, že osnova bude projednávána ve zkráceném řízení, nýbrž ministerský předseda napřed ohlásí, že má v úmyslu navrhnouti, aby o této osnově bylo jednáno podle přesného časového rozvrhu s použitím guilottiny, t. j., že pro jednotlivé části osnovy stanoví se předem doba, jak dlouho se o nich bude jednati a v kolik hodin toho kterého dne dojde k hlasování bez ohledu na to, jak debata pokročila. Některého jiného dne teprve sněmovna rozhodne, zda tento návrh se schvaluje a jednání o tomto pouhém formálním návrhu věnován jest celý jednací den, ministerský předseda i resortní ministr návrh obhajují, jak co do zásady, tak i co do doby věnované jednotlivým částem. Podotýkám, že to se stalo v době, kdy sněmovna po několikadenní debatě schválila již osnovu ve druhém čtení, v němž se jedná ovšem pouze o tom, zda sněmovna souhlasí s vůdčími zásadami předložené osnovy a chce přikročiti k dalším stadiím zákonodárného procesu. Po schválení onoho časového rozvrhu přikročila sněmovna k detailnímu projednávání osnovy, ke stadiu, jež odpovídá asi našemu jednání ve sněmovním výboru, které v tomto případě děje se před t. zv. »výborem celé sněmovny«, t. j. před sněmovním plenem, které jedná jako výbor. Při tom pozorujeme zajímavý zjev: Počtem nepatrná oposice bojuje o každý článek osnovy, činí pozměňovací návrhy, o kterých se skutečně jedná, ministr pověřený zastupováním této osnovy před plenem opětně ujímá se slova a obhajuje vládní návrh, jak proti: oposici, tak i často proti nespokojeným příslušníkům vládních stran.
Stalo se pak také, že jednoho dne protáhla se debata o některých článcích, přišel večer a určená hodina, guillotina dopadla, a zbývajících několik článků, a to právě dosti důležitých, musilo býti odhlasováno, aniž bylo o nich jednáno. To ovšem vzbudilo rozruch nejen u oposice, nýbrž i u vládních poslanců, útočilo se na ministerského předsedu, aby umožnil buď hned nebo aspoň v pozdějším stadiu projednání těchto opominutých částí, a ten slíbil, že bude se snažiti podle možnosti při třetím čtení umožniti, aby sněmovna mohla i o oněch partiích vysloviti své mínění.
Zmínil jsem se již výše o poměru sil. Nic nebylo by mohlo zabrániti vládním stranám, aby se nepokusily prohnati osnovu plenem v době co nejkratší. Neučinily tak jednak z toho důvodu, že jsou si vědomy toho, že by snižovaly vážnost a význam sněmovny, kdyby bez debaty a bez uvažování promrskávaly důležité návrhy, i když je vláda připravila podle svého názoru sebe lépe, jednak, že jednají s oposici se stejným respektem ať sestává z poslanců kterékoli strany, a ať čítá sebe méně členů. Nikoho by ovšem také ani nenapadlo pokládati za nějakou přednost neb důkaz zvláštní disciplinovanosti, že z vládních poslanců se v debatě nikdo neujme slova, a obstarání debaty přenechá se jen oposici, jejíchž vývodů si však nikdo nevšímá, a na důvody jí uplatňované se nereaguje.
Nechci zde líčiti nějaký ideální stav, ani bezvadný recept pro parlamentní jednání. I anglický parlamentarismus má své kazy a stíny. Jedno však vystupuje zřetelně ve formách vládnutí používaných anglickou demokracií, totiž přesvědčení, že i s odpůrcem nutno jednati jako se sobě rovným. Z toho přesvědčeni vyplývá pak několik dalších zásad: Odvaha přiznati, že i odpůrce může míti pravdu, povinnost obhajovati vlastní názor věcnými důvody, a rovněž tak potírati odchylné názory skutečnými argumenty, a tedy ne již proto, že někdo jest jiné politické víry, a konečně odvaha uznati o politikovi jiné strany, že osobně jest zcela řádným a slušným člověkem, i když jeho názory jsou co nejostřeji potírány.
I když nejsme škarohlídy, musíme uznati, že ve srovnání s poměry našimi jeví se poměry anglické velmi ideální. V našem případě jedná se ovšem o mladou demokracii, jež si své formy jednací teprve tvoří, kdežto v Anglii působí staletá tradice a vyvinuté formy společenských styků. Nebylo by však snad na škodu poohlédnouti se občas po takovýchto vzorech cizích již proto, aby z některých fakticky uplatňovaných zásad nestaly se průběhem doby jakési samozřejmé a obecně praktikované maximy, z nichž za jednu z nejhorších a nejzhoubnějších v naší politické praxi dlužno zajisté pokládati zásadu, že s oposicí se nemluví a nedebatuje, nýbrž že se prostě bez debaty přehlasuje. K uplatnění oněch principů anglických nebylo by třeba ani nějakého zákona, ani výdajů ze státní pokladny, nýbrž jen tak málo a přece snad tak mnoho: Trochu dobré vůle.