Pojištěnci zemědělskými a lesními (§ 12., odst. 2. zákona z 15./5. 1919, č. 268 Sb. z. a n., ve znění zákona z 22/12. 1920, č. 689 Sb. z. a n.) rozumí zákon onu kategorii osob, které dle § 3 n. z. z 30./3. 1888, č. 33 ř. z., povinnosti pojistné podrobeny nebyly a jichž kvalifikace jako dělníků a úředníků zemědělských a lesních určována byla povahou závodu, v němž byly zaměstnány, ve shodě s pojistnou povinností, stanovenou v § 1., již posuzovati bylo dle povahy závodu.
Ve sporu okresní nemocenské pokladny v B. s okresní nemocenskou pokladnou zemědělskou v B. a pojistnou příslušnost zřízenců Lobkovické účetní revise, kulturně technické kanceláře a stavebního úřadu v B. rozhodlo ministerstvo sociální péče pořadem stolic, že osoby, o které jde, jsou pojištěnci zemědělskými a lesními a že je tudíž pro jich pojištění příslušnou zemědělská okresní nemocenská pokladna.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou okresní nemocenskou pokladnou zamítl nejvyšší správní soud jako bezdůvodnou, uváživ v podstatě toto:
Ústřední úřady, v nichž osoby, o které jde, jsou zaměstnány, netvoří arciť samostatný podnik ve smyslu n. z., nejsou samy sobě účelem, nýbrž jsou toliko organicky vybudovaným, centralisovaným rozšířením jednotlivých podniků, z nichž sestává celkové hospodářství majitele. Vysvítá to z nesporného stavu spisů. Podniky tyto jsou nesporně jednak povahy zemědělské a lesní, jednak podniky živnostenskými nebo po živnostensku provozovanými. Dle povahy těchto podniků byla by po rozumu cit. § 12., odst. 2. n. z. pro pojištění oněch zřízenců zmíněných oddělení, kteří obstarávají agendu podniků zemědělských a lesních, příslušnou zemědělská pokladna nemocenská, pro pojištění těch pak, kteří pracují toliko pro podniky průmyslové, stěžující si okresní pokladna nemocenská.
Dle stavu spisů však dělba práce v naznačených úřadech do té míry provedena není, nýbrž jest zjištěno, že agenda obou skupin podniků obstarávána jest těmi též úředníky, kteří podle potřeby pracují jak pro tu tak i pro onu skupinu. Za tohoto stavu věci může pro otázku příslušnosti té neb oné pokladny nemocenské záležeti toliko na tom, zda-li zřízenci, o něž jde, zaměstnáni jsou převážně agendou skupiny jedné neb skupiny druhé. Otázka tato není však otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, kterou nejvyšší správní soud přezkoumati může toliko v rámci § 6., odst. 2. zákona ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. z r. 1876, tedy jen potud, zda-li skutková podstata, z níž naříkané rozhodnutí po této stránce vychází, jest v souhlase se spisy, anebo zdali nemá zapotřebí v podstatných bodech doplnění, anebo zdali při zjištění jejím nebyly porušeny podstatné formy řízení.
Po této stránce však je dle spisů Zjištěno a potvrzuje to stížnost sama, že agenda, již vyřizují zřízenci řečených oddělení, dotýká se 71 samostatných hospodářských dvorů, 12 samostatných lesních revírů v celkové výměře as 28775 ha, mimo to pak cukrovaru, 5 pivovarů, uhelného dolu, zřídla kyselky bilinské a 2 malých ručních cihelen tak, že agenda se týká 83 jednotek podniků zemědělských a lesních a pouze 10 podniků jinakých.
Dospěl-li žalovaný úřad, na základě tohoto nesporného skutkového materiálu ke zjištění, že agenda řečených oddělení převážnou měrou jest rázu zemědělského a lesního, neshledal nejvyšší správní soud ani, že by skutkový předpoklad naříkaného rozhodnutí po této stránce odporoval spisům, ani že by vyžadoval doplnění, když ani stížnost po této stránce nijakých námitek nečiní.
(Nález nejvyššího správního soudu z 16./6. 1922, č. 8654/22.)