Zamotaný případ.

(Zemský trestní soud v Brně.)
V soudní síni je ticho. Křesla za zeleným stolem jsou opuštěna, slavný soud odebral se už před čtvrt hodinou k poradě, státní zástupce s obhájcem, kteří ještě před chvíli vedli spolu úporný souboj, kouří na chodbě zrovna pod červenobílou tabulkou „kouření zakázáno“ a vypravují si s novináři anekdoty. Na lavici zbyl obžalovaný, hlídaný dozorcem. Netváří se nijak kajícně, naopak pyšně hledí do lavic pro obecenstvo, kde ho dvě přítelkyně obdivují, jak tvrdý oříšek dal dnes slavnému soudu k rozlousknutí.
Historie jeho činu je dost jednoduchá. Klidný občan kráčel pozdě večer domů. Vincenc Sláma, náš obžalovaný, přistoupil k němu se zdvořilou otázkou, kolik je hodin. Občan ochotně mu vyhověl, vytáhl hodinky — rychlý hmat a Vinca už s nimi utíkal, jako by chtěl přerazit světový rekord. Okradený však také neztrácel času voláním o pomoc a rozběhl se za zlodějem. Dohonil ho a hodinky mu vyrval, přidav mu pár dobře mířených. To se Vincovi dosud nestalo. Aby pomstil svou pošramocenou pověst, vytáhl kudlu a píchnul majitele hodinek do ramene i do prsou. Ten teprve nyní začal volat, přiběhla stráž a Vinca dostal „náramky“.
Při přelíčení hádal se státní zástupce s obhájcem, čeho se vlastně Vinca dopustil. Obhájce praví: Je to nedokonaná krádež a ublížení na těle. Státní zástupce prohlašuje Vincu za loupežníka, který provedl loupež se smrtící zbraní v ruce. Oba snesli pro to tolik důkazů, že soud skoro už hodinu se radí, komu dát za pravdu.
Není to lehké rozhodování. Vinca, dobře pochopiv situaci, kápl božskou a s přesvědčující upřímností vypravoval: „Slavný soude, přece mne ráčejí znát! Nejsem tu prvně, ale dycky to byly jen malé věci — nějaké „chmatnutí“ nebo půda — ale s „červenou“ já nepracuju. To jsem jen dostal vztek, když mne len pán začal za ty hodinky mlátit.“ Nepovídá to nijak afektovaně, mluví poctivou hantýrkou a můžeme mu věřit. Ta upřímnost má totiž dobrý důvod. Krádež a ublížení na těle — to sic vydá pár měsíců, ale z loupeže by koukaly celé roky. To chápou i dvě přítelkyně vzadu, a Vincek nemusí mrkáním a šklebením ujišťovat, že nezadal si přiznáním, které je v zásadě proti pravidlům zlodějské cti.
Bylo to přiznání z nouze a Vinckovi pomohlo. Když mu soud, který se konečně vrátil s rozsudkem, oznámil, že je uznán vinným pouze krádeží a ublížením na těle a odsuzuje se proto k třinácti měsícům, Vinca si spokojeně oddychl. Mohlo to být horší.

Citace:

Zamotaný případ. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 14, s. 170-170.