NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 23 (1914)

— 384 —

Knihopis.

Odvolání podle rakouského civilního řádu soudního. Napsal JUDr. Václav Hora, c. k. mimoř. profesor české university Karl o-F erdinandovy v Praze. V Praze. Nákladem spolku českých právníků »Všehrd«. 1915.
Posuzuje K. Flieder, dvorní rada při nejvyšším dvoru soudním a kasačním ve Vídni. —
V knihovně »Všehrdu« pod č. 7. právě vyšel objemný, shora uvedený spis o 236 stránkách. Týž rozdělen jest na 15 §ů, z nichž prvních pět obsahuje úvod, další dva všeobecné zásady pro činnost soudu odvolacího, osmý a devátý obligatorní řízení neveřejné, další fakultativní řízení neveřejné, jedenáctý až čtrnáctý ústní jednání odvolací a konečně patnáctý dodatek.
Již z toho patrno, že tu máme před sebou systematické zpracování veledůležité látky. Důležitější nyní jak dříve, poněvadž podle novely o úlevě soudům v mnoha případech odvolacím soudům připadne slovo poslední. Snad možno se nadíti, že spisovatel připojí, povzbuzen jsa pochvalou práce právě ukončené, k tomu další pojednání o řízení v obou instancích ostatních.
Již předem mohu podotknouti, že jsem se na četbu a prostudování díla opravdově těšil a že jsem v četbě se zalíbením pokračoval. Když jsem v tomto časopise — viz r. 1904, číslo 5. — žehral na to, že na jediném českém vysokém učení není vedle ovšem proslulého procesualisty dv. rady prof. Otta pro obor práva procesuálního žádného docenta, netušil jsem, že v brzku dostane se prof. Ottovi vydatné podpory v osobě spisovatele díla shora uvedeného. Těším se z toho tím více, poněvadž shledávám, že náš spisovatel, opustiv činnost soudcovskou, dovede oceniti i ve spisech svých život praktický a že jeho plodná a mnohoslibná vědecká činnost zůstává s tímto v čilém spojení. Proto také mohou i praktičtí soudcové vítati každou jeho práci literární jako cennou pomůcku ve svém působení.
Není příkladu v literatuře, že by některé dílo zákonodárné bylo vyvolalo takovou přímo spoustu výkladů a pojednání, jako nový civ. řád soudní. Jen tím možno to vysvětliti, že celý rakouský právnický svět tehdy lačněl po této nové práci zákonodárné, že s jásotem uvítal jednak opuštění zastaralých forem soudního řádu Josefínského, jednak zavedení reformy řízení soudního, na moderních zásadách zbudované,
I nejvyššímu soudu nelze upři ti uznání, že v choulostivých otázkách, kde právě valná část spisovatelů hájila stanovisko zásadám a duchu nového zákona se příčící — viz otázku novot v řízení opravném — zasáhl svou autoritou na uhájení jediné a zákonu odpovídající správné cesty.
Že spisovatel měl před sebou velkou zásobu literární, neujímá ceny jeho dílu, neb ještě nyní jest celá řada otázek sporných, kde pravou cestu nalézti jest zásluhou. Tato zásluha mu však patří úplně. Roztřídění díla lze úplně schvalovati a celkově s obsahem souhlasiti. V jednotlivostech podotýkám, poukazuje vždy na stránky díla, toto:
K vůli úplnosti bylo lze podotknouti (str. 5.), že dovolání přípustno jest bez omezení, kde jedná se o spory, jejichž předmět ocenění — 386 —
nepodléhá, tedy spory manželské, tak zv. statusové a pod. (viz slova novely v § 500.: »und der Streitgegenstand ... nicht ausschlieBlich in einer Geldsumme besteht...«).
Tam, kde se mluví o nezhojitelné zmatečnosti (str. 8. a 163.), mělo býti přihlédnuto též k takové, o níž se zmiňuje Boubela v tomto časopise z r. 1910, v č. 5. Otázka tato — okresní soud mylně rozhodl o věci, která výlučně přikázána jest jurisdikci sborového soudu první stolice — nepostrádá zajímavosti.
Při § 3. (str. 15.) nebylo od místa, zmíniti se o tom, že soudní prakse vyvolala vedle rozsudků žalobě vyhovujících a ji zamítajících ještě druh třetí, kde se žaloba jen pro tentokráte, dočasně (»nur wegen vorzeitiger Anstellung«, »angebrachten MaBen«) zamítá. Nutná potřeba toho není. Žaldba je vlastně zamítnuta. Než i tu přiznává se žalovanému právo odvolací, by sobě směl vymoci zamítnutí žaloby vůbec. Takovým rozsudkem chce se dáti na srozuměnou, že by žalobce za jiných skutkových okolností mohl podali žalobu poznovu. Toto právo by mu ale i bez onoho dodatku příslušelo. Změna skutkového podkladu, ba i nabytí nových důkazů, které poznal žalobce po provedeném sporu a kterému neposkytují práva k podání žaloby o obnovu, opravňuje ku vznesení žaloby nové, opětné.
Odpůrce odvolatele nemá povinnosti, ve sdělení na opožděné odvolání poukázati (str. 27.); předpis .novely dle § 507., odst. 1., je výjimečný a v odvolacím řízení neplatí. Tendence tohoto ustanovení je průzračná.
Zásada vyhledávací vystupuje plně a neob mezené jen v řízení o absolutní neplatnosti manželství, tedy tam, kde jde o překážku veřejného práva. Zde jest disposice stran o právu sporném úplně odňata. Při relativní neplatnosti (při překážkách soukromého práva) a při rozloučení manželství je tomu jinak. Zde zásady té dlužno použiti úplně jen tam, kde lze ji uplatniti ve prospěch platnosti a nerozlučnosti manželství. Nikoliv naopak.
Vždyť straně bez vin né (§§ 94., 96. a 115. ob. z. obč.) je na vůli dáno, chce-li žalobu vznésti či ne, chce-li podati odvolání proti rozsudku žalobu zamítajícímu. Při žalobách o rozvod je dokonce i kontumace dopuštěna. Tím spíše bude tudíž přihlížeti soud odvolací jen k uplatňovaným důvodům odvolacím. Tyto různosti měly býti uváženy a rozebrány (str. 41. a 90.). S textem na str. 42. a 50. úplně souhlasím.
Soudce odvolací vstupuje v činnost, pokud se ho dovoláváno jest, pokud tedy rozsudek odvoláním byl vzat v odpor. Po uplynutí lhůty odvolací stala se část rozsudku odvoláním nedotčená pravoplatnou a tím jest odňata každému přezkoumáni v řízení odvolacím. Stranám jest tu každá ingerence odňata. — 387 —
Byl-li vrácen spis odvolací advokátem nepodepsaný ku připojení podpisu advokátova, nastává též otázka v díle (str. 56.) neprohraná, může-li odvolání za podmínek § 465. c. s. ř. vzato býti do protokolu. Nejv. soud ve věci té kolísá. Liberální výklad by svědčil pro přisvědčení této otázce.
Ku přezkumné činnosti soudu odvolacího, kteráž dle spisovatele (str. 61.) děje se jen s hledisk těch, jež odvolatel sám označil ve svých důvodech odvolacích, nutno podotknouti následující:
Spisy našeho opravného řízení, ať se mluví o odvolání neb o dovolání, trpí nepopiratelně jistou jednostranností. Spis odvolací i dovolací dopouští zákon jen té straně, která podlehla. Protivníku zvítězivšímu není poskytnuta možnost, připojiti se k opravnému prostředku, i kdyby zjevno bylo, že rozsudek odpůrcem potíraný obstáti nemůže, že je založen na důvodech, zákonu naprosto odporujících. Ba civ. řád mu ani nepředpisuje, by ve sdělení neb v odpovědi dovolací k tomu přihlížel a pro případ, že odůvodnění rozsudku v odpor vzatého by shledáno bylo nesprávným, eventuální návrhy činil a k tomu přihlížel. Důsledkem toho jest, že vyšší instance, shledavše vady rozsudku nižšího, nesmí se v takových případech spokojiti s obsahem spisu opravného, nýbrž z povinnosti úřední musí pak přihlížeti k dalším námitkám v prvé instanci podlehlého protivníka. To státi se musí i bez návrhu stran (arg. § 497. slova: »alle . . . Streitpunkte«). O této důležité otázce, která není zvláštní předností soudního řádu, byl bych rád slyšel a četl bližší rozbor spisovatelův. U nejv. soudu přečasto nutno s věcí tou se zabývati a nutno z povinnosti úřední přihlížeti buď k obsahu odvolacího spisu, odv. soudem nevyřízeného, neb dokonce k sporným bodům, již v první instanci předneseným. Blíže se o tom vyslovím v pojednání: Paběrky z řízení revisního, které v brzku v tomto časopise bude uveřejněno. Vývody spisu na str. 61. a 65. možno přijati jen s úchylkou právě uvedenou.
Otázka vyloučení novot v řízení opravném je definitivně odbyta. V řízení ve věcech manželských bych dle zásady shora uvedené novoty, a to jen ještě za jistých opatrností, mohl připustiti tam, kde se jedná o relativní a absolutní neplatnost a to pak jen ve prospěch platnosti manželství, nikoliv naopak. Ve věcech rozvodu je naprosto vylučuji (str. 73.).
Zpětvzetí žaloby v řízení odvolacím (str. 76. a 77.) nemá valného významu. Po vynesení rozsudku není stranám zabráněno se smířiti, tedy i prohlásiti, že rozsudek má pozbýti vůči nim účinku a významu titulu exekučního. Raději bych byl viděl, kdyby spisovatel byl veškeré důvody odvolací vedle sebe jednotlivě a úplně uvedl — Obtíží nikde nevidím — a pak za sebou je probral. Látka by byla .nabyla přehledu a větší zajímavosti a to tím více, když se veškeré — 388 —
důvody odvolací dají dobře roztříditi. Při tom postrádám úvah o odvolacím důvodu odporu se spisy, s kterým se my praktikové tak často shledáváme, ač v pravdě odůvodnění přečasto jeho podstatu dokonce nevystihuje.
Procesuálně nejzajímavějším jest odvolací důvod nesprávného ocenění důkazů a nesprávného zjištění skutkové podstaty. Příslušný postup soudů odvolacích a soudu nejvyššího nedošel souhlasu spisovatelova (str. 83. až 91.). Než neprávem. Obmezené místo nedovoluje mi, bych se o věci šířil, pročež jen se vší úsečností dokládám: Trvám při názorech, projevených ve svém pojednání v Právníku z r. 1900 »O volném uvažování důkazů v řízení odvolacím«. Veškerá prakse soudů odvolacích dala mi za pravdu. Je dvojí možnost. Skutková zjištění neberou se odvoláním v odpor. Pak je jimi soud odvolací až na úchylku v § 498., odst. 1., uvedenou vázán. Neb jsou odvoláním dotčena a tu máme co činiti zase s dvojí eventualitou. Soud odvolací po líčení odvolacím shledá ocenění důkazů a zjištění skutková správnými, a tu nemá zapotřebí, důkazy opakovati a doplňovati. Má-li pochybnosti, pak teprve důležité důkazy — a jen ty — opakuje, doplňuje a dle předpisů §§ 488. a 489. postupuje (viz slovo »kann«). Více se nežádá ani v řízení trestním (viz § 470.), kde zásada ústnosti a bezprostřednosti daleko více do popředí vystupuje. Kardinální zásadou je, že soud odvolací bez ústního přelíčení a bez opakování důkazů — aspoň těch, které právě zdroj přesvědčení tvořily a tvoří — nemůže jiného přesvědčení o skutcích nabývati a jinak zjišťovati než soudce prvý. Nejvyšší soud přezkoumává postup soudů odvolacích pouze v mezích dovolacího důvodu č. 2. § 503. Žádat i vždy a všude opakování veškerých důkazů, není v intencích zákona. Toho ani Klein (viz jeho pojednání v Ger.-Ztg. z r. 1899 v č. 10. a ve Vorlesungen na str. 45. a násl.) nežádá.
V praksi se ukázalo, že ustanovení odst. 2. § 462. nemá valného významu, leč jen v rámci uplatňovaného některého odvolacího důvodu. Tam, kde první instance — stává se to dosti často, příkladmo při návrhu na změnu žalobní prosby — usnesení samostatně nevydá a rozhodne o tom rozsudkem, třeba jen v důvodech, má pak odvolání význam a povahu pouhého rekursu. O tom srovnej bližší v mém pojednání z Právníka z r. 1911, na str. 768. Pro případ, že odvolání založeno jest na domnělých formálních vadách a nelze mu vyhověti, pak se odvolání usnesením odmítne, zavrhne (zurückweisen, verweríen — viz úřední formuláře a sloupec 6, rejstříku Bc), rozsudek prvé instance však se nepotvrdí (str. 102.). Vždyť se věcně nepřezkoumal.
Kdy je výslovná úmluva stran o příslušnosti jistého soudu, jenž by podle zákona příslušným nebyl, nepřípustnou, nestanoví pouze § 104. jur. n. (str. 131.); jsou ještě vedle toho další ustanovení, tak — 389 —
na př. v řádu konkursním, v zákoně o soudech živn., o obch. pomocnících a j. v.
Vadu rozepře zahájené nebo pravoplatně rozsouzené možno dle mého soudu uplatňovati i v odvolání z rozsudků bagatelních (str. 169.), poněvadž se jedná o překážku, nabývající ráz veřejnoprávní (arg. slovo: »jederzeit« v § 240., odst. 3.). Trpkou výtku (na str. 175.) ši odvolací soudy nezasloužily. Připouštím, že zrušení rozsudku mělo by se státi vlastně teprve po ústním odv. přelíčení. Než často i bez něho jest již nepochybno, že věc nutno vrátiti prvému soudci k dalšímu projednání. Pak iby předsevzetí líčení skleslo na pouhý formalismus a jen zveličilo soudní výlohy. Dle názoru spisovatele (na str. 195.) přihlíží soud odvolací k důvodům v §u 496. uvedeným jenom tehdy, jsou-li v odvolání uplatňovány. Tento názor možno přijati jen s omezením shora mnou ohledně jednostrannosti opravných prostředků vytknutým.
O tom, jak sluší postupovati při pominutí vzájemné pohledávky žalovaným ku kompensaci uplatňované (str. 199.), zmíním se ve svém budoucím článku. Na ten poukazuji již nyní.
Ve stati, která se týče odvolání z rozsudků soudů živnostenských, měla býti učiněna zmínka o velmi cenném pojednání dv. rady Lišce v Ger.-Ztg. z r. 1901, str. 243 a násl. Želeti jest, že se nebylo dotčeno odvolání ve věcech syndikátních, směnečných (zde vzhledem k choulostivé otázce mnou v Právníku z r. 1911 na str. 768 a násl. vytčené) a v žalobách o obnovu.
Scházeti neměl index (abecední věcný seznam). Takového dle nabytých zkušeností budou čtenáři citelně postrádati. Usnadňuje velmi použití spisu a vyhledávání látky právě potřebné. Sloh spisu jest jasný, snadně pochopitelný, úprava zevnější uspokojuje. Poznámky tyto nemají ubírati zdařilé a záslužné práci na ceně.
Vítáme ji jako obohacení české právnické literatury a odporoučíme ji vřele veškerému právnictvu ku studiu a hojnému použití.

Citace:

FLIEDER, Karel. Knihopis (Václav Hora). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 8, s. 408-413.