O požární náhradě ve příčině budov proti ohni pojištěných dle řádu pojišťovacího.

Uvažuje Karel Flieder, dvorní rada nejvyššího soudního a kasačního dvoru.
Úvod.
Dávno a toužebné očekávaného řádu pojišťovacího se nám konečné v době válečné na základě cís. nař. ze dne 22. listopadu 1915 č. 343. dostalo.
Tím vyplněna jest citelná mezera v rakouském zákonodárství. V době, kdy v život vstoupil náš nyní na tři-, vlastně již čtyřikráte opravený a doplněný obecný zákon občanský, byly ještě takové patriarchální poměry, že pokládáno za zbytečno, zabývati se obšírněji se smlouvou pojišťovací, i přiznán jí byl za nedostatku všech vědeckých výpočtů ráz smlouvy odvážné a věnovány jí byly — dnes málem neuvěřitelno celé čtyři §§ (1288. až 1291.).
Kdežto dnes pojištění životní stalo se takořka přívlastkem »dobrého hospodáře«, starostlivého manžela a otce rodiny, proniklo širokými vrstvami lidu a pojistka stala se mnohdy ochranou a pomocí při úrazech a neštěstích, tehdy při početí minulého století pokládáno bylo přímo za hříšno a s náboženskými názory nesrovnatelno, i jen pomýšleti na pojištění pro případ úmrtí, poněvadž by tím podporována byla možnost předčasného vlastního utracení života.
Než od doby té změnily se měrou nevídanou a neobyčejnou veškery poměry životní a tím i právní!
S úsměvem ve tváři pohlížíme dnes na tehdejší starostlivost věhlasných redaktorů obč. zákoníka, jejichž nehynoucí zásluhy v ostatních směrech tím ovšem nikterak snižovány býti nemají. Stoletá doba přešla přes zastaralé názory k dennímu pořádku, a nyní hlásí se k životu nové útvary právní, odpovídající vývoji veškerého pojišťování. Duch lidský neutuchá ve vynalézání stále nových druhů a odborů pojišťovacích, jejich řada vůčihledě ještě roste.
Pokusy, mezeru zákona vyplniti úředně vydaným regulativem a vzornými všeobecnými podmínkami pojišťovacími, zasluhovaly sice plného uznání, poněvadž tím odstraněny byly křiklavé nesrovnalosti, které se při uzavírání jakož i výkladu smluv pojišťovacích jevily, než nedovedly přece jenom sjednati rovnováhy mezi oběma smluvními stranami, totiž jednak mezi pojišťovatelem, představujícím kapitalisticky mocná sdružení, hospodářsky silné, bankovně zařízené velkozávody, jednak mezi pojistníkem, jemuž se ať volky či nevolky podrobiti bylo obsahu a tím i podmínkám smlouvy pojišťovací.
Vděčně zde sluší vzpomenouti činnosti soudní, která s odvoláním se na předpisy §. 915. ob. z. obč., na jeho ustanovení o věcech dovolených a nedovolených, o věcech dobrým mravům se příčících, na zásady obchodní věrnosti a víry mírniti hleděla neblahé účinky podmínek pojišťovací smlouvy pro pojistníky příliš tvrdých a nepříznivých.1 Snad právní pocit se smýšlením pojistníkům příznivým a snaha jim pomoci, šly tu a tam příliš daleko a zbloudily, takže i nastaly případy, kde pojišťovatelé pokládali — zda právem či neprávem, zůstaniž stranou — soudní nálezy za citelné zkracování svých práv, platně nabytých. Úprava zákonem stala se neodkladnou, nejen z důvodů právě uvedených, ale i proto, aby usnadněno bylo domácím pojišťovnám zápolení s cizími a aby také tím podporován byl jejich) vzrůst a vývoj, jako důležitých činitelů života obchodního a hospodářského.
Blahodárné účinky nového řádu pojišťovacího — jak jsem již na jiném místě (viz Právník z r. 1917, seš. č. 6.—9.) byl vyvodil — dojista se dostaví!
U obecenstva posilněna bude důvěra k pojišťovacím ústavům, náchylnost a touha po uzavření smluv pojišťovacích se vydatně zvýší, výhodami a úlevami v pojištění lidovém ospravedlněna jest i naděje povzbuzení spořivosti v širokých vrstvách lidových.
Na nás pak jest, abychom s novými zákonnými předpisy se seznámili, vystihli správný smysl a význam jejich ustanovení a ve prospěch obecenstva jich správně používali.
Poukázati zde sluší k tomu, že pojišťovací řád jest jedním z nejzajímavějších a celým svým ústrojím z nejtěžších zákonů moderních. Předvádí nám látku nevšední, pojmy a výrazy neběžné, o nichž se pro jejich nezvyklost a kromobyčejnost nutná především poučiti z pomůcek literárních, hlavně říšsko-německých. I výklady ministerstva spravedlnosti poskytují mnohé poučení a vítanou rukověť k výkladům jednotlivých ustanovení. Snad nechybuji, tvrdím-li, že výrazy, nalézající se jak v řádu samém, tak v právě uvedených vysvětlivkách (Erläuterungen zur Versicherungsordnung), jako příkladmo: běžné pojištění (v §. 166. poj. ř.), »Chomage-Versicherung« (na str. 72. a 113. vysvětlivek), Versicherung »Au premier risque« (na str. 78., 80. a 82.), »Franchise« (na str. 72.), Ticketversicherung (na str. 24. a 37.), »Antiselektion« (na str. 177.), zeitliche und sachliche Risikobegrenzung (na str. 146. a 147.), Praemienrabatt (na str. 38.) a j. v., nejsou neb snad lépe řečeno nebyly dosud každému z nás známými a srozumitelnými.
Nelze také přehlédnouti, že náš nový řád pojišťovací zasahuje do nejrůznějších materií jak práva hmotného, tak formálního, že poukazuje, abych jen příkladem posloužil, na obecný zákon občanský, obchodní, na zákon trestní o třaskavinách, na soudní řád civilní a trestní, na řády exekuční, konkursní, vyrovnávací, odpůrčí, knihovní, na předpisy normy jurisdikční, o vyvlastnění k účelům železničním, o umořování listin, o pensijním pojištění a j. v. Usnadníme si snad studium a nabytí znalosti pojišťovacího řádu tím, když probereme jej po jednotlivých částech; tím nabudeme výhody, že tyto utkví nám snáze v paměti a že se duševní únava oddálí.
V důsledku toho předvádím zde z pojištění proti škodě, hlavy to druhé řádu pojišťovacího, otázku, o níž jedná její druhá kapitola pod názvem: Pojištění proti ohni v §§ech 79. až 88., látku nejen zajímavou, ale i vděčnou, poněvadž týče se případů v životě lidském velmi často se opakujících a tím i nezřídka soudy zaměstnávajících. Předem dlužno však vytknouti, že pojednání nebude se ex professo zabývati ani otázkou obsahu a uzavření smlouvy pojišťovací, ani právy a povinnostmi smluvních stran do doby, kdy nastala pojistná příhoda, nýbrž že přihlédne jediné k tomu, jak utvářejí se právní poměry při splatnosti a výplatě požární náhrady za budovy proti ohni pojištěné a jím postižené, když takováto nemovitost zatížena jest buď právy zástavními neb jinými břemeny, aneb když smlouva opatřena jest doložkou o znovuzřízení budovy, případně k doplnění příslušenství.
Čeho k vysvětlení otázek těchto ze všeobecných předpisů bude nutno vyňati, ovšem se taktéž předvede. Předmětem naší úvahy bude tudíž:
I. Rozšíření zástavního práva k budovám.
II. Doložka o znovuzřízení pojištěné budovy.
III. Postavení zástavního věřitele při doložce o znovuzřízení. IV. Kdy jest pojišťovatel zavázán toliko vůči zástavnímu věřiteli. V. Ohlášení zástavního věřitele pojišťovateli.
VI. Ohlášení vlastníka pojištěné budovy.
VII. Přechod zástavní pohledávky na pojišťovatele.
VIII. Jiná knihovní břemena.
IX. Předpisy donucovací.
Zřejmo jest, že tím, pokud látka to dopouští, zachován pořad zákona, jehož marginální rubriky,2 jimiž systém jest naznačován do dalších podrobností, také převzaty, jakož zatajováno býti nemá, že vysvětlivek ministerských hojně a vydatně bylo použito. Dojista to nebude na úkor správnosti projevených názorů!
K č. I. Dle §. 290. č. 2. ex. ř. jsou z exekuce docela vyňaty sumy pojištěné, které dlužníkovi náležejí ze smlouvy učiněné o tom, aby budova nebo příslušenství nemovitosti byly pojištěny, když těchto sum podle stanov upotřebeno býti musí, aby porouchaná budova byla znovu vystavěna nebo opravena, neb aby příslušenství bylo doplněno.
Zachovávání tohoto předpisu — i v řízení konkursním -— nemůže ani vyloučeno, ani obmezeno býti dohodnutím mezi dlužníkem a věřitelem. Každé těmto předpisům odporující opatření, učiněné postupem, poukazem, zastavením nebo jiným jednáním, jest bez účinku právního. Tyto sumy pojištěné nesmějí stiženy býti soudní zápovědí nebo jiným prozatímním opatřením k zajištění pohledávky peněžité nařízeným (§§ 293. a 380. ex. ř., čl. XII. uvoz. zák. k ex. ř. a § 1., odst. 1. konk. ř.).
Poněvadž znění §. 290. č. 2. ex. ř. zavdalo podnět k pochybnostem, zůstal-li v platnosti dvorský dekret ze dne 18. čce. 1828 č. 2354 sb. z. s., nařizující, že novostavbou nesmí býti zkrácen hypotekární věřitel na svém právu zástavním, nejvyšší soud ve svém plenárním nálezu ze dne 8. června 1904 č. praes. 179. (zaneseném do knihy judikátů pod č. 162, uvěř. v příloze Věstníku pod č. 694, řada nová, a ve sbírce Pfaff-Schey-Krupský VII. pod č. 2717) vyslovil svůj názor v ten rozum, že na důsledku z obsahu onoho dv. dekretu vyvozeném, že hyp. věřitelům přísluší též právo zástavní na pojištěných obnosech, pokud jich nebylo upotřebeno ku znovuvystavění neb opravení budov, exek. řádem ničeho změněno nebylo.
Zákonodárce pokládal se zřetelem na nezávaznost judikátů pro soudy nižší a aby jednou pro vždy ve příčině této zásady pro reální úvěr důležité a v mínění lidovém pevně zakotvené veškerá možnost pochybování byla odňata, za nutno výslovně stanoviti, že zástavní právo k pojištěné budově vztahuje se i k pohledávce náhrady proti pojišťovateli3a že obmezení exekuce, jež platí v příčině pohledávky náhrady (§ 290. č. 2. ex. ř.) nejsou tím dotčena (§ 79., odst. 1. poj. ř.).
Z toho vyplývá, že
1. ono zástavní právo omezuje se pouze na náhradu za budovy požárem, bleskem nebo výbuchem, nikoliv tedy vichřicí, povodní, účinky poruch vodovodu stižené — o obsahu pojištění a o rozsahu povinnosti k náhradě jedná § 73. poj. ř. —, nikoliv tedy za veškerý nemovitý majetek, jmenovitě ne za pozemky, tím méně však za pojištěné věci movité,4 poněvadž u těchto úvaha rázu úvěrního nepadá na váhu;
2. rozšířením onoho práva zástavního o sobě zástavní věřitel ještě nenabývá bezprostředního nároku vůči pojišťovateli;
3. zástavnímu věřiteli odňato jest právo vedení exekuce a vydobytí prozatímních opatření k pojištěnému obnosu tehdy, kdy smlouva pojišťovací obsahuje doložku znovuzřízení budovy nebo doplnění pojištěného příslušenství, v kterých případech jej však zase jiná ustanovení zákona — bude o nich níže řeč — dostatečně chrání;
4. rozšíření práva zástavního zavazuje pojišťovatele, že smí náhradně platiti pojistníkovi, kromě případů v §. 81. poj. ř. uvedených a později uvažovaných, toliko s povolením zástavních věřitelů, jimž příslušelo v době pojistné příhody knihovní nebo pro státní daně a poplatky zákonné zástavní právo. Placení těchto předpisů nedbající jest vůči zástavním věřitelům bezúčinným (§ 79., odst. 2. poj. ř.). Výhody státním daním a poplatkům propůjčené nepožívají jiná četná zákonná práva zástavní, jako na př.; obecní, okresní a zemské přirážky, zadrželé příspěvky úrazové a pensijní pojišťovně (plenární nálezy nejv. soudu, zanesené do knihy judikátů pod č. 150 a 258, uveř. v příloze Věstníka pod č. 265 a 1687, nová řada) a j. v., což se vysvětluje tím, že by zodpovědnost pojistníkova přes příliš byla napínána. Jak praveno, rozhodným jest pro posouzení kruhu oprávněných zástavních věřitelů doba, kdy nastal případ, na který uzavřeno pojištění, takže pozdější příhody, třebas proti vůli věřitele nastalé, jako zrušení vnucené správy z důvodů v §. 129., odst. 2. ex. ř. uvedených (»když by další trvání správy vnucené vyžadovalo zvláštních nákladů, které by z příjmů nemovitosti nemohly býti uhrazeny, a když věřitel vymáhající nedá zálohou peněz potřebných, nebo když podle okolností vůbec neb alespoň po delší dobu nelze očekávati, že by dosaženo bylo výtěžků, kterých by užito býti mohlo k uspokojení věřitele vymáhajícího«), nepadají více na váhu a k pozbytí práv již nabytých nevedou.
Zákon byl s ohledem na povinnost pojišťovateli uloženou současně toho pamětliv, by postavení jeho usnadnil a ve směru tom učinil následující opatření:
a) K žádosti pojišťovatelově jest pojistník povinen, před zaplacením náhradného předložiti úřední vysvědčení (knihovní výtah a potvrzení berního, pokud se týče poplatkového úřadu) o stavu břemen v době, kdy nastal případ, na který uzavřeno pojištění. Pouhé soukromé prohlášení pojistníkovo nestačí. Že pojišťovatel se s ním — arciť na vlastní nebezpečí — může spokojiti, o tom nebude pochybnosti. Proč by však bral na sebe takové nebezpečí?
b) Jakmile pojišťovatel dozví se bezpečně o všech zástavních věřitelích, vyzve je, aby do měsíce se vyjádřili, zdali svolují k výplatě požární náhrady do rukou pojistníka, neb zdali tomu odporují, při čemž zpravují se současně, že bude svolení jejich mlčky předpokládáno, nepodají-li v označené lhůtě odporu proti placení (§ 79., odst. 3. poj. ř.). Lze za to míti, že s tímto právním poučením, které působí teprve ode dne, kdy věřitele dojde (§ 13., odst. 2. poj. ř.), nebude pojišťovna otáleti, poněvadž plnění pojišťovatelova v penězích jsou zpravidla splatna uplynutím měsíce po oznámení pojistného případu (§ 40., odst. 1. poj. ř.) a od té doby jest pojišťovatel povinen platiti ať smluvené, ať zákonné (6%) úroky z prodlení, při čemž na ujednání, jímž se zprošťuje závazku platiti tyto úroky z prodlení, se nemůže odvolávati (§§ 40., odst. 2., a 164., odst. 2. poj. ř., jakož čl. 277. a 287. obch. zák.). Úroky tyto nezapočítávají se do výše ujednané, pokud se týče přiznané pojištěné sumy (§ 49. poj. ř.). Zástavnímu věřiteli dána jest lhůta jednoho měsíce — stejně jako v §. 2. poj. ř. k odporu proti odchylce obsahu pojišťovací listiny od návrhu — k přemýšlení a k prozkoumání stavu věci. Nevznese-li odporu, má se za to, že svolil k výplatě do rukou pojistníka. Vyzvání a poučení zástavního věřitele staniž se pojišťovnou a nikoliv pojistníkem; v případě tomto bylo by bezúčinným.
c) Útraty sdělení a poučení od pojišťovatele vycházejících tíží zástavního věřitele (§ 85., odst. 1. poj. ř.), leč že by bylo smluveno předem — předpis §. 87. poj. ř. tomu nepřekáží — že je nese pojistník sám. Sdělení a poučení, neméně i odpory stanou se ovšem písemně (§ 13., odst. 1. poj. ř.), při čemž použiti dopisů doporučených předepsáno není (jinak v §§. 20., odst. 2., a 83., odst. 1. poj. ř.). Adresy zástavních věřitelů dozví se pojišťovatel z listin ve sbírce knihovního soudu (desk zemských) uložených. Změní-li zástavní věřitel byt a neoznámí-li ho pojišťovací společnosti, dostačí této odeslati dopis do posledního bytu z listiny známého. Vyzvání k podání odporu působí pak v době, v které by bylo došlo věřitele při pravidelné dopravě, kdyby tu nebylo změny bytu (§§ 85., odst. 2., a 15., odst. 1. a 2. poj. ř.).
d) Nelze-li bydliště zástavního věřitele vypátrati a nemůže-li proto býti zpraven (příkladmo: nelze adresu ze sbírky listin zjistiti, nebo společnost se rozešla, právnická osobnost pominula a právní nástupcové jsou neznámí), nebo podá-li zástavní věřitel včas odpor, jest pojišťovatel oprávněn — nikoliv však povinen — složiti náhradně u okresního soudu, v jehož obvodu pojištěná budova — třeba i v deskách zemských zapsaná — leží (§ 79., odst. 4. poj. ř., a § 1425. ob. z. obč.).5 Pojišťovna ovšem ráda se zbaví složením k soudu své povinnosti k zaplacení náhradného, poněvadž tím odpadá i její povinnost je zúročiti.
Patrno, že dostačí jediný případ, ať neznámé bydliště jednoho věřitele, ať odpor jediného, aby náhradně vyplaceno býti nemohlo pojistníku. Bude však dojista záležeti na vyplacení k vlastním rukoum; pak ovšem nezbývá jemu, než aby postaral se o odstranění překážek, čehož dosáhne zřízením opatrovníka nezvěstného neb neznámého věřitele (§ 276. ob. z. obč.), kterýž se schválením soudu opatrovnického (§§ 233. a 282. tamtéž) souhlas k výplatě do rukou pojistníkových udělí, nebo vydobytím příznivého rozsudku o žalobě určovací, že věřitel k odporu není oprávněn, poněvadž pohledávka jeho pominula a právo zástavní indebite vázne (§ 228. c. s. ř.), odpor zlomí. Při soudním složení dovolávaný soud, uznav s pominutím zde neplatícího předpisu čl. XVIII. uvoz. zák. k jur. n. svou příslušnost, postupuje z moci úřední — jinak v čl. 53. uvoz. zák. k říšsko-něm. obč. zák. — a přikročí k rozvrhu požární náhrady, používaje přiměřeně předpisů ex. řádu o rozvrhu nejvyššího podání dosaženého při vnucené dražbě nemovitostí (§§ 209. d. násl.). Jest tu tedy patrno obdobné použití předpisů o vyvlastnění k účelům železničním (§§ 23., odst. 2., a 34.), jen že zde netřeba poznamenati knihovně nastalé soudní složení náhradného, poněvadž zničením budovy nezaniká příslušná stavební parcela (knihovní těleso), další její zatížení s plným účinkem pro hypotheku není vyloučeno a tudíž prozatím nějakého vyznačení v knize pozemkové (v deskách zemských) není zapotřebí. Jinak ovšem v řízení o vyvlastnění k účelům železničním, kde poznámce té přiznati jest účinek příklepu v řízení dražebním (§ 72. knih. zák. a § 183., odst. 3. ex. ř.). Pro výpočet úroků pohledávek zástavních věřitelů rozhodnou jest doba pojistné příhody, což odpovídá době příklepu (§ 216. č. 2., 3. a 4. ex. ř.).
Úroky z prodlení pojišťovnou složené (§ 40., odst. 2. poj. ř.,. a § 152., odst. 3., věta 2. ex. ř.) a úroky následkem uložení požární náhrady pod úrok (§ 77. ex. ř. a § 152. jedn. ř.) vytěžené rozvrhnou se mezi věřitele, jejichž pohledávky byly přikázány, dle poměru kapitálů s přísl. jim přikázaných. Tak běžná praxe a i věta č. 473. výsledků konferencí inspekt., kdežto při rozvrhu výtěžku při prodeji věcí movitých dosaženého se úroky ty prostě připočítají k podstatě rozdělované (§ 285., odst. 2. ex. ř.).
V tomto řízení nelze rozhodovati o tom, zdali pojišťovna složeným obnosem své povinnosti co do kapitálu a úroků úplně zadost učinila, jest proto tomu odpírajícího zástavního věřitele odkázati na pořad práva. Z důvodu toho nepřeruší exekuční soudce řízení rozvrhové a podrobí věřitelem (i pojistníkem) vysouzený další obnos dodatnému rozvrhu. V tomto řízení zaujímá pojistník místo dlužníkovo, jest tudíž také — ač-li se dostavil — povinen podati všechna vysvětlení, od soudu neb od některého z přítomných žádaná, kterých je třeba, aby pravost a pořadí nároků, které jest z náhradného zapraviti, mohly býti přezkoumány, dále oprávněn podati odpor proti pravosti pohledávek a jejich výši, pokud není pro takové nároky titulu exekučního (§ 79., odst. 5. poj. ř., jakož §§ 212., odst. 1., a 213., odst. 1. ex. ř.).
Tomuto rozvrhu k soudu složeného náhradného může pojistník, dokud usnesení nenabylo moci práva, předejíti prohlášením vůči pojišťovateli, že použije náhradní sumy toliko na znovuzřízení pojištěné budovy nebo na doplnění pojištěného příslušenství a dále průkazem zajištění, že bude peněz upotřebeno dle určení, ač-li pojišťovatel zajištění za postačitelné uzná a soudní uložení zpět vezme. Za případného odporu pojišťovatelova má pojistník na vůli., vznésti naň žalobu určovací toho obsahu, že zajištění vyhovuje stavu věci a jest dostatečným, a žádati od soudce k rozvrhu příslušného přerušení rozvrhového řízení až do pravoplatnosti soudního výroku (§ 190. c. s. ř. a § 78. ex. ř.).
Nevyhoví-li se návrhu tomu, není pojišťovatel nikterak práv z toho, že bylo řízení předsevzato a náhradné věřitelům vyplaceno, vůči pojistníku, poněvadž bylo na tomto, aby bez odkladu po dostavení se pojistné příhody takové prohlášení pojišťovateli učinil a podal zabezpečení, že bude peněz upotřebeno k účelu určenému. V takovém případě zbylo mu dosti času rozvrhu předejíti. To vyplývá z předpisů §§. 80. a 81. poj. ř., kterými ihned se budeme zabývati.
Odklad rozvrhu výše vzpomenutého nastane dojista pak, když dražební řízení ve příčině budovy vyhořelé jest již zavedeno a lze předpokládati, že tato bude cestou exekuce prodána. Nezáleží na tom, stala-li se pojistná příhoda před odhadem neb po něm. Náhradné přičte se pak k nejvyššímu podání (k předražku a pod.), jest pak součástí podstaty rozdělované (§ 215. ex. ř.) a rozvrh i náhradného předsevezme soudce exekuční, případně od soudce v §. 79., odst. 4., poj. ř. označeného se různící (viz na př. § 19. ex. ř.).
Kč. II. Při pojišťování budov — dojista účelům zemědělským sloužících — proti ohni jest pravidlem, že smlouva pojišťovací obsahuje doložku o znovuzřízení pojištěné budovy nebo doplnění pojištěného příslušenství, z čehož právě plyne smluvní závazek pojišťovatelův, platiti náhradní obnos jediné k tomuto účelu (§ 80., odst. 1. poj. ř.). Doložka tato vyvolána jest v prvé řadě zájmy veřejnými, poněvadž zemědělství nutně vyžaduje zachování budov a tím i obyvatelstva na venkově usedlého a poněvadž se zabraňuje paličství ze zištných úmyslů při budovách knihovními břemeny silně zatížených. Teprve v druhé řadě míní se tím chrániti soukromé zájmy zástavních věřitelů. Při budovách městských padá též na váhu zachování celkového rázu města a vzhled okrasný.
Ohledy tyto tak vysoko se cení, že přiznává se i bez předchozího smluvního závazku pojistníkovi právo k dodatečnému prohlášení pojišťovateli, když nastal případ, na který uzavřeno pojištění, že náhradní sumy upotřebí toliko k shora uvedeným účelům. Tímto dodatečným jednostranným prohlášením činí pojistník svůj vlastní nárok závislým na podmínce, chrání se však také dle §. 81. poj. ř. před rozvrhem mezi věřitele ve smyslu §. 79., odst. 5., poj. ř. a činí případně i bezúčinným vznesený již odpor zástavního věřitele.
V obou těchto případech, t. j. při smluvním závazku a při dodatečném prohlášení, prvějšímu na roveň postaveném, může býti placení náhradního obnosu po pojišťovateli žádáno teprve tehdy, je-li zabezpečeno, že bude peněz upotřebeno dle určení, což znamená tolik, že »náhrady dostane se vskutku oněm osobám, které umožňují znovuzřízení budovy svou prací, svými dodávkami, svými hotovými zálohami« (viz výklady na str. 118.). Jakým způsobem se takové zajištění poskytnouti má, o tom se řád nezmiňuje. Bude to záviseti v jednotlivých případech od dohodnutí stran, nelze-li ho dosíci, rozhodne soudce v řízení sporném na vznesenou určovací žalobu, o níž již shora zmínka se byla stala.
I zde má značnou úlohu volné uvážení soudcovské, poněvadž neplatí zde předpisy o poskytnutí jistoty ve smyslu §§. 1373. a 1374. ob. z. obč. Taktéž nelze dovolávati se způsobu dání jistoty dle §. 56. c. s. ř.
Zvyky a obyčeje prohlašují zabezpečení za vyhovující, zřídí-li se společný důvěrník, který vede dohled nad znovuzřízením, vztažně toto provádí, neb vyplácí-li se náhradně ve splátkách spolehlivému stavbyvedoucímu podle pokroku stavebního. Není-li znovuzřízení vůbec možným z důvodů, že příkladmo vydán byl buď z veřejných neb z policejních důvodů zákaz, doložka vzpomenutá pomine a tím i obmezení pojistníkovo, jemuž se náhradně, není-li zástavních věřitelů, bez překážky vyplatí.
Jsou-li však zástavní věřitelé, pak nutno postupovati, jak již shora pod č. I. bylo vylíčeno, tedy dle odst. 2. až 5. §u 79. poj. ř. (§ 81., věta 2. tamtéž).
§ 290. č. 2. ex. ř. (shora již uvedený) chrání před exekucí pouze požární náhradu. Důležité doplnění jeho přináší předpis §. 80. č. 2. poj. ř., dle něhož na věci z náhrady opatřené, pokud jich jest třeba a se jich použije k znovuzřízení budovy nebo k doplnění příslušenství, nelze vésti odděleně exekuci.
Účel tohoto ustanovení bije do očí. Kdyby ho nebylo, posečkal by vychytralý věřitel do doby, až budou za náhradně objednány a na staveniště dopraveny stavební hmoty (prkna, cihly, vápno, písek a pod.) a jiné k dohotovení budovy potřebné předměty (dvéře, okna, železné svěráky a j. v.), a pak by je zabavil. Tím by vlastně blahodárný účel ustanovení §. 290. č. 2. ex. ř. byl zmařen. Zákon proto oddělené exekuce na tyto věci nedopouští.
Kdyby přes to exekuce na tyto věci byla předsevzata — u příslušenství nebude vždy ihned na první pohled patrno, je-li tu předpokladu §. 80., odst. 2. ex. ř. — použije dlužník dle různosti jednotlivých případů buď prostředku stížnosti na postup výkonného orgánu (§ 68. ex. ř.), neb návrhu na zrušení exekuce dle §. 39. č. 2. — prostředek ten mají po ruce i zástavní věřitelé — aneb i rekursu do usnesení prvního soudu mu nepříznivého. Kč. III. Doložka o znovuzřízení, ať původní ať dodatečná, prospívá nepřímo i zástavnímu věřiteli; vždyť zabezpečuje mu neztenčené zachování hypotheky. Více přece žádati nemůže. Proto také káže § 81. poj. ř., že při zajištění, že bude požární náhrady upotřebeno dle určení, placení její pojistníkovi pojišťovatelem jest účinno vůči zástavnímu věřiteli i bez jeho svolení. Placení takové netýče a nezkracuje jeho práv. Pojistník nemůže žádati placení dříve, nežli zabezpečil účelné upotřebení peněz.
Kdyby pojistitel zaplatil, nedbaje těchto předpisů, jest placení to vůči zástavnímu věřiteli bezúčinným a jest prvější tomuto z porušení svých povinností práv, ovšem jen pro případ, že by věřitel došel nějaké újmy. Za účelem tím věřitel použije vůči pojistiteli především prostředku žaloby určovací, ač-li jsou dány její předpoklady (§ 228. c. s. ř.).
Není-li pojistník s to, dáti jistotu (zabezpečení), že bude peněz upotřebeno dle určení, aneb nelze-li vůbec přihlížeti k tomu, aby peněz bylo tak upotřebeno (zákaz a nemožnost znovuzřízení), pak nutno se zase vrátiti k oněm předpisům shora již probraným, které chrání věřitele (§ 81. poj. ř.).
Zde pojistitel jim výslovně oznámí, že hodlá platiti pojistníku, buď že zabezpečení znovuzřízení nepodal, neb poněvadž znovuzřízení možným není a že oprávněn jest podati proti tomu do měsíce odpor. Nechť pak pojistník koná sám šetření a zachová se dle výsledku jeho. O ostatním stala se již zmínka shora.
Předčasného složení náhradného k soudu se pojistitel dojista vyvaruje, neboť oprávnění jeho k složení posuzuje se dle odst. 4. §. 79. poj. ř.
Kč. IV. Pojišťovací řád nepřestal však tím již na ochraně zástavního věřitele, nýbrž jde ještě dále a to ve směru tom, že činí ji zásadně nezávislou od nároku pojistníkova, kterýžto nárok může snadno býti zmařen porušením nejrozmanitějších povinností zákonných a smluvních.
Zákon přivádí tudíž pojistitele do přímého právního poměru k zástavnímu věřiteli a posiluje tím opětně a vůčihledě jeho důvěru, že jeho předpoklad při poskytnutí úvěru nebude chováním se pojistníkovým v jeho neprospěch zvrácen. Tomu hoví předpis §. 82. poj. ř.
Ze všeobecných předpisů pojišťovacího řádu pro veškerá pojišťovací odvětví a zvláště pro pojištění proti škodě možno poznati, že pojistitel 1. pro chování pojistníkovo v určitých případech prost jest závazku k plnění, třeba by se ani říci nemohlo, že chování toto příčilo se převzatým povinnostem; 2. může za jistých okolností odstoupiti od smlouvy, když nastane případ, na který se uzavírá pojištění. První eventualita na příklad nastává, nebyl-li nárok na plnění do určité lhůty přiveden u soudu k platnosti6 (§ 20., odst. 2. poj. ř.), v prodlení při placení prémií (§§ 28., odst. 2., a 29., odst. 3. poj. ř.), při ujednaném propadnutí práva (§ 32. poj. ř.), při opomenutí oznámení o zvýšeném nebezpečí včas (§ 34., odst. 2. poj. ř.), přivodil-li pojistník úmyslně neb hrubou nedbalostí případ, na který uzavřeno pojištění (§ 55. poj. ř.), porušena-li pojistníkem zachraňovací povinnost úmyslně neb z hrubé nedbalosti (§ 56., odst. 2. poj. ř.) a j. v.
Druhá možnost jest na příklad dána, odpověděl-li pojistník při uzavření smlouvy nesprávně nebo neúplně na otázky o podstatných okolnostech nebezpečí (§ 3. poj. ř.).
Ačkoliv v těchto a podobných případech pojistitel prost jest závazku k plnění, nicméně zůstane vůči zástavnímu věřiteli zavázán k plnění, kromě případu, že by nebyla prémie včas zapravena. Tato výjimka netíží však zvláště zástavního věřitele, poněvadž, jak později ještě shledáme, on může napraviti prodlení pojistníkovo vlastním zaplacením dospělých prémií, což se mu usnadňuje jednak tím, že pojistitel musí přijati splatné prémie nebo jinaké platy, jež mu na základě smlouvy náležejí, též od něho, i když pojistník k placení nesvolí, jednak tím, že zástavní právo na pojišťovací pohledávce a to přece mu přísluší (§ 79., odst. 1. poj. ř.) — lze ku platnosti přivésti též pro obnosy a jich úroky, jichž použil zástavní věřitel k zapravení prémií nebo jinakých platů, jež náležejí pojistiteli na základě smlouvy (oba odstavce §. 26. poj. ř.).
Již existence práva zástavního sama o sobě — právo zástavní ať smluvní ať zákonné, ovšem zde ve velmi obmezenérn objemu, musí tu býti alespoň a nejpozději v době pojistné příhody — opravňuje věřitele i bez veškerého předchozího oznámení a ohlášení, pokud předpis §. 82. poj. ř. přichází v úvahu. Nabývá tudíž zástavní věřitel bez veškeré námahy práva pojistníkem pozbytého.
Zákon se zde o tom nezmiňuje, jakým způsobem splněn býti má tento závazek pojistitelův vůči zástavnímu věřiteli; k placení přímému, i kdyby byl jediný smluvní zástavní věřitel, sotva se pojišťovna odhodlá, poněvadž nejsou jí známy námitky, které by pojistník, knihovní majitel budovy, učinil proti pravosti a splatnosti knihovně pojištěné pohledávky. Při státních daních a poplatcích, jakož při pohledávkách úvěrních ústavů by ovšem skorém odpadly nebezpečí a zodpovědnost. Že však pojistitel smí platiti přímo zástavnímu věřiteli, možno vyvoditi z předpisu §. 86. poj. ř.
Zajisté však při několika pohledávkách složí požární náhradu k soudu a bude zde rozvržena dle obdoby §. 79., odst. 5. poj. řádu.
Okolnost, že zástavní věřitel pojistníkův byl požární náhradou uspokojen, ačkoliv pojistník dle smlouvy k ní neměl žádného práva více a dokonce když i sám úmyslně neb hrubou nedbalostí požár zavinil, vyvolává zase různé jiné právní poměry, z kterýchž lze jako zvláště charakteristické označiti a) obohacení pojistníkovo na úkor pojistitele, který byl pohledávku prvějšího proplatil a tím pojistníka indebite zbavil dluhu jeho (condictio sine causa — obdoba §. 1435. ob. z. obč.) b) povinnost pojistníkovu k náhradě škody zúmyslně neb hrubou nedbalostí pojistiteli způsobené (dle zásady §§. 1295. a násl. ob. z. obč.). Ovšem ustupují tyto mimořádné a zvláštní poměry pro pojistitele do pozadí dalším ustanovením zákona, že pokud pojišťovatel na základě předpisů §§. 82. nebo 83. uspokojí zástavního věřitele, přejde na něj jeho zástavní pohledávka (§ 86.). Je-li tudíž zástavou s dostatek kryt, nebude pro něj žádného podnětu, aby hledal nápravy a náhrady u pojistníka; jinak ovšem, kdyby byl uspokojil zástavního věřitele, pohledávka však naň přešlá stala se nedobytnou.
(Příště dokončení.) Číslo 8.
Rok 1917.
Zprávy
Právnické Jednoty Moravské
V Brně.
O požární náhradě ve příčině budov proti ohni pojištěných dle řádu pojišťovacího.
Uvažuje Karel Flieder, dvorní rada nejvyššího soudního a kasačního dvoru.
(Dokončení.)
Kč. V. Starostlivost a péče pojišťovacího řádu o zástavní věřitele při budovách a jejich příslušenství není však ještě vyčerpána shora řečenými opatřeními.
Slyšeli jsme, že zástavní věřitel nepožívá ochrany §. 82. tehdy, nebyla-li prémie včas zaplacena.
Aby však ani v tomto případě jakož v dalším, kde pojišťovací smlouva pro jisté druhy zmatečnosti platnosti a závaznosti pozbývá, zástavní věřitel zkrácen nebyl, tomu čelí ustanovení následujícího §. 83.
Tato dovršují tudíž celý systém ochrany vzpomenuté!
Dosud stačilo do jisté míry pouhé trpné chování se věřitelovo, by nedošel újmy, § 83. ukládá mu však za to positivní činnost.
Dopouští, by své zástavní právo na pojištěné budově ohlásil pojistiteli s účinkem, že tento jest pak povinen pokládati jej, třeba by nebyl stranou smluvní, za osobu mající právní zájem na poměru pojišťovacím, kteréž nutno dáti příležitost k případnému hájení jejích práv. Ohláška tato může se státi způsobem jakýmkoliv, smlouva pojišťovací může však — a to zpravidla dojista učiní — vyhraditi určitou formu, tedy písemnou, aby na jejím základě pojišťovatel mohl si spolehlivě přihlášku zaznamenati. Donucovací předpisy §. 87. nejsou tomu na překážku, poněvadž se tím ani nevylučují ani neobmezují práva založená §§. 79., odstavcem 1. až 3., 81. až 86. ve prospěch zástavního věřitele.
Pojišťovací jednatel, třeba by byl pojišťovatelem zmocněn uzavírati pojišťovací smlouvy, není dle zákonné plné moci své k přijetí takové ohlášky oprávněn. Jest přece povolán ku styku a vzájemnému úřednímu jednání s pojistníkem (§§ 43. a 44. poj. ř.).
Stal-li se zástavní věřitel svou ohláškou zájemníkem a vstoupil-li tím takřka v bezprostřední poměr k pojišťovateli, pak ovšem stihne jej též povinnost v §. 15. poj. ř. uvedená, ohlásiti pojišťovateli změnu bytu, nechce-li se vydati v nebezpečí, že jej nestihnou pozdější oznámení poj. společnosti, která je prostě zašle do posledního bytu, který jest jí znám (§ 85., odst. 2. poj. ř.).
Pro zprávu pojistitele, kterou se dává zástavnímu věřiteli věděti přerušené placení prémií a výpověď z důvodu toho danou, předepsán jest způsob doporučeného dopisu, tedy dopravy poštovní. Je-li ohlásivších se zástavních věřitelů více, bude zákonná povinnost pojistitele dosti tížiti; zmírněna jest aspoň předpisem, že útraty všech takových sdělení, kterých při vplacení liknavých pojistnících může býti postupem času více, ponese zástavní věřitel a to bez odkladu.7
Pokud se týče poručenců a opatrovanců, tu zpravidla soudní spisy (sdělaný inventář a pod.) vykazují jejich vlastnost zástavních věřitelů, takže soud poručenský a opatrovnický za vlastní zodpovědnosti učiní ohlášku pojišťovateli. Ve směru tom již před vydáním řádu pojišťovacího ministerstvo spravedlnosti různými výnosy poučilo podřízené soudy o jejich povinnosti. Srovnej ve směru tom Věstník z r. 1903, na str. 54.; z r. 1904, na str. 148.; z r. 1909, na str. 63.8
Kde otec převádí darem na nezl. syna nějakou hypotékami pohledávku, aniž se soud opatrovnický o tom byl dozvěděl — i takové případy dle vlastní zkušenosti se nezřídka přiházejí — stihá jej samého povinnost ohlášky a oznámení případné změny bytu.
Kde pojišťovateli byly ohlášeny vlastnost zástavního věřitele jako poručence a opatrovance a současně soud poručenský a opatrovnický, zašle prvý sdělení pro tyto určená příslušnému soudu (§ 83., odst. 5. poj. ř.). Přešla-li pohledávka na jiného věřitele, bude na něm, by pojistitele taktéž o tom zpravil, načež jej tento — takovou ochotu možno snad předpokládati — vyrozumí, že vzal již ohlášku předešlého na vědomí a učiní pak předepsaná sdělení tomuto. Odporučuje se, aby převodce pohledávky ono sdělení postupníka sebou podepsal, by pro pojišťovací společnost nebylo pochybnosti o stavším se převodu.
Rozumí se, že poj. společnosti nejsou povinny zkoumati snad pravost pohledávky a práva zástavního.
Účinky ohlášky zástavního věřitele jeviti se budou v následujícím:
1. Jak již shora uvedeno, jest pojišťovatel povinen, doporučeným dopisem neprodleně zpraviti zástavního věřitele o přerušeném placení prémií a o výpovědi z důvodu toho dané.
O takovémto prodlení pojistníkově, když se již započalo pojištění, jedná § 29. poj. ř.
Nehodí se tudíž sem případ §. 28. poj. ř., který upravuje následky prodlení při placení prémií před pojištěním nebo na začátku pojištění.
Než totiž věřitel ohlášku svou učiní, dojista se přesvědčí, je-li tu pojišťovací smlouva čili nic. Pak se také dozví, byla-li prvá prémie zapravena čili nic a zdali zaplacením vznikl již závazek poj. společnosti. Nebude ovšem překážky, aby věřitel o tom se soukromě dozvěděvší hned i první prémii zapravil, tím vznik smlouvy zajistil a výpovědi smlouvy zabránil.
V tomto případě pojistitel nezná povinnosti ku zpravení pojistníka.
2. Je-li pojistník s placením prémie v prodlení, bude na své útraty písemně vybídnut, aby platil, a bude také zároveň uvědoměn o právních následcích dalšího prodlení v placení, přičemž se mu určí dodatečná lhůta aspoň jednoho měsíce.
Zákon neukládá pojistiteli sice za povinnost, aby oznámil také tuto dodatečnou lhůtu pojistníku, než možno tolik ochoty očekávati, že beztoho již předem tištěnými formuláři i v tomto směru přijde vstříc pojistníku.
Věřitel, práv svých dbalý, účtuje v našem případě s touto dodatečnou lhůtou jednoho měsíce, naléhá na pojistníku, smluvního to dlužníka, aby zaplatil, případně mocí vlastního práva zaplatí prémii sám (§ 26., odst. 2. poj. ř.).
3. Než zástavní věřitel musí býti také na to připraven, že pojistník (dlužník) vůči němu svému slibu nedostojí (ať zaviněně neb v nedostatku peněz bez viny), dlužnou prémii nezaplatí, tak že, když na to zástavní věřitel spolehl a o placení vlastní taktéž se nepostaral, dojde ku zrušení pojišťovací smlouvy s okamžitým účinkem. Pojistiteli přísluší tu právo výpovědi bez výpovědní lhůty (§ 29., odst. 2. poj. ř.).
V tomto případě nelze sice již — bez svolení poj. společnosti — prodlení napraviti dodatečným zaplacením prémie zástavním věřitelem (§ 83., odst. 2., věta 2. poj. ř.), než zákon přece jen ukládá pojišťovateli, aby pojistníka o tom zpravil, což děje se za účelem tím, by se případně postaral o jinaké pojištění.
4. Každé opomenutí pojistitelovo vzhledem ku zpravení zást. věřitele, pojišťovacím řádem předepsané, může míti v zápětí jeho povinnost k náhradě škody.
5. Dosud stala se zmínka o tom, kdy pojistitel povinen jest zpraviti ohlásivšího se zástavního věřitele v zájmu tohoto.
Jsou však případy, kde pojistitele — ač-li chce se vyhnouti náhradě škody vůči zástavnímu věřiteli — stihá povinnost ku zpravení tohoto v zájmu vlastním.
Jak z všeobecných předpisů pojišťovacího řádu shledati možno, končí pojišťovací poměr buď vůlí (prohlášením) smluvních stran, neb na základě předpisů řádu sama, tudíž a) odstupem (§§ 3. a 38., odst. 1), b) výpovědí (po př. dle §. 21., odst. 2., 32., odst. 1., 33., odst. 2. a 3., 38., odst. 1., 61., 65., odst. 1., jakož i řádnou smluvní výpovědí), c) pro zmatečnost (na př. v §. 7. z důvodů věcných, v §§. 50., odst. 2., a 54., odst. 5., pro podvodné podjištění a přejištění), d) konkursem pojistníka (§ 21.).
K a) a b). Vůči shora uvedenému zástavnímu věřiteli působí odstup, výpověď, nebo jiná okolnost, jež má za následek ukončení pojišťovacího poměru, teprve uplynutím měsíce po tom, kdy mu ukončení, pokud ještě nenastalo, doba ukončení byla pojistitelem sdělena, nebo kdy jiným způsobem se toho dověděl.
Důvodů ukončení netřeba sděliti. Břímě průvodní při jinakém způsobu dozvědění se tohoto ukončení než sdělením pojistitele spadá ovšem na tohoto.
Tímto ustanovením umožňuje se totiž zástavnímu věřiteli, aby, dříve než pomine závazek pojistitelův též vůči němu, přiměl pojistníka k novému uzavření smlouvy pojišťovací — což se mu asi sotva podaří, poněvadž zpravidla (ne vždycky) bude míti tento sám pro svou liknavost v placení neb jiné věcné neb osobní důvody největší vinu na zrušení dosavadní smlouvy pojišťovací — neb aby pojistil vlastní zájem na integritě, celistvosti a neporušení budovy a příslušenství. O tom nemůže býti pochybnosti, že zástavní věřitel v tom směru vlastním jménem může smlouvu uzavříti; vždyť je tu vlastní zájem na pojištění a ten stačí (§ 50. poj. řádu).9 Z toho a z dalšího předpisu 2. odstavce §. 83. poj. ř. nutno vyvoditi zase další důsledky:
α) Nastane-li pojistná příhoda před uplynutím jednoměsíční lhůty, jest pojišťovatel zástavnímu věřiteli práv přes to, že pominul poměr pojišťovací.
β) Může se však také státi, že již před ukončením poměru pojišťovacího právě toto ukončení lze předvídati vzhledem ku předem již určité době, neb že ukončení nastane z příčiny stavší se výpovědi uplynutím výpovědní lhůty. V takovýchto případech stačí, když se oznámí zástavnímu věřiteli doba nastávajícího ukončení, aby tím pro něho započala běžeti jednoměsíční lhůta úhradní (Deckungsfrist). Může tedy pojišťovatel, když na příklad dle §. 65., odst. 1. poj. ř. dává výpověď nabyvateli pojištěné budovy s jednoměsíční lhůtou výpovědní, tím že současně zpravuje zástavního věřitele o této výpovědi, zbaviti se závaznosti vůči němu uplynutím lhůty výpovědní, neboť lhůty výpovědní a úhradní dle §. 83., odst. 2. poj. ř., jsou v tomto případě stejné.
γ) Za dobu prodloužené závaznosti nemá pojistitel nároku na zaplacení prémie, pakliže závazek ten nevyplývá již jinak z důvodu zakončení pojišťovacího poměru, tedy na př. v případech §§. 6., odst. 2., 32., odst. 4., 35. a j. v. poj. ř. Vždyť daná lhůta má právě jen umožniti, aby se zástavní věřitel kryl (úhrady hledal a našel) jinde a jinak.
δ) Zásada v druhém odstavci §. 83. poj. ř. stanovená doznává výjimky pak, vypoví-li se pojišťovací poměr, ježto nebyly prémie včas zaplaceny.
To věru nepřekvapuje. Vždyť pojišťovatel byl povinen neprodleně zpraviti zástavního věřitele neb soud poručenský a opatrovnický o přerušeném placení prémií a o výpovědi z důvodu toho dané (§ 83., odst. 1. a 5.), a tu měl ať věřitel sám, ať příslušný soud se včas postarati, aby prémie byla zaplacena a aby poměr pojišťovací byl zachován v platnosti. Nebylo-li prodlení napraveno, pak nelze přece žádati, aby přes to prodlužován byl závazek pojišťovací společnosti. Takové shovívavosti vůči zástavnímu věřiteli by bylo přes příliš!
K c) Zmatečnost (neplatnost) smlouvy pojišťovací může nastati z důvodů věcných (objektivních), jako na př. v případě §. 7. poj. ř., nebo z důvodů osobních (subjektivních), na př. v případech §§. 50., odst. 2., neb 54., odst. 19. poj. ř., kde se jedná o podvodném přepojištění a dvojím pojištění (betrügerische Über- und Doppelversicherung).
Neplatnost (zmatečnost) pojišťovací smlouvy na základě právě uvedeného přepojištění a dvojího pojištění, tedy důvodu subjektivního, nelze ku platnosti přivésti vůči onomu zástavnímu věřiteli, který své zástavní právo ohlásil pojišťovateli. I tu končí se však pojišťovací poměr vůči němu uplynutím měsíce po tom, kdy mu neplatnost byla pojišťovatelem sdělena, neb o ní zvěděl jiným způsobem (a tempore scientiae). Zatím může se věřitel postarati o jinakou úhradu (krytí) svého zájmu.
S výhodou §. 83., odst. 4. poj. ř., zástavnímu věřiteli poskytnutou může však jen takový účtovati, který neměl podílu na důvodu neplatnosti či zmatečnosti; spoluvinník (doli particeps) nemůže se jí dovolávati.
K d) Zásada v druhém odstavci §. 83. poj. ř. vyslovená doznává další výjimky (o prvé stala se zmínka shora pod δ), ukončí-li se pojišťovací poměr, ježto byl na pojišťovatele uvalen konkurs — případ to velmi řídký, poněvadž pojišťovací společnosti podrobeny jsou státnímu dozoru a tento přece jen v jistých směrech vystihne příčiny hrozícího úpadku a k jeho odvrácení neodepře pomoci. V Rakousku jsou konkursy pojišťoven rara avis.
Zahájení řízení konkursního vyhlásí se veřejně a tím má i zástavní věřitel možnost o tom se dozvěděti bez dalšího sdělení se strany úpadce neb správce podstaty. Předpis odstavce 1. §u 21. poj. ř., že vyhlášením konkursu na jmění pojišťovatelovo zrušuje se pojišťovací smlouva při pojištění škody, tedy i proti ohni, však teprve, když uplyne měsíc po vyhlášení konkursu, chrání s dostatek i zástavního věřitele, poněvadž bedlivý hospodář, majitel budovy, zatím sjedná jinde novou smlouvu pojišťovací, a poněvadž, kdyby se tak nestalo, věřitel sám má možnost hájiti vlastní zájem vlastním pojištěním. Lhůta jednoho měsíce jest tudíž lhůtou úhradní, k vlastnímu krytí.
6. Zbývá ještě zmíniti se o předpisu odstavce 3. §u našeho, který zní: Předpisů odstavce 2. buď přiměřeně použito na účinnost ujednání mezi pojišťovatelem a pojistníkem, jímž se zmenšuje pojištěná suma nebo rozsah nebezpečí, za něž pojišťovatel ručí.
K objasnění tohoto předpisu sloužiž:
Strany smluvní mohou dodatečně smluviti se na tom, že má býti zmenšena suma pojištěná — právo k dodatečnému poměrnému snížení poskytuje předpis §. 50., odst. 1. poj. ř., neb že má zmenšen býti rozsah nebezpečí, tedy př. vyloučeno býti nebezpečí výbuchu a pod. Tím by mohl zástavní věřitel doznati značné újmy a proto staví tu pojišťovací řád zakončení poměru pojišťovacího na roveň takové úmluvou smluvních stran nastalé zmenšení ochrany zástavě (hypothece) pojištěním poskytnuté.
Kde není ujednání stran, nelze se právě vzpomenutého předpisu dovolávati; ale není toho také třeba, poněvadž věřitel chráněn jest dle hořejších vývodů jinakým způsobem.
Z toho poznáváme, že předpisy §§. 82. a 83. poj. ř. mohou také do sebe zasahovati a vzájemně se doplňovati. Příkladem uvádím:
Odstoupí-li pojistitel od smlouvy, když byla dílčí škoda nastala (§ 60. a k tomu ještě §§ 3. a 38., odst. 1. poj. ř.), ručí dle §. 82. všem zástavním věřitelům za pojistnou příhodu se zřetelem na škodu již nastalou a ručí ve lhůtě §u 83., odst. 2., přihlásivším se věřitelům i za případné další škody.
K č. VI. Předpisů §. 83. buď přiměřeně použito ve prospěch vlastníka pojištěné budovy, který jest opatrovancem, byly-li pojišťovateli tato vlastnost vlastníka a opatrovnický soud oznámeny.
§ 84. poj. ř. sjednává výhody zástavnímu věřiteli poskytnuté též vlastníku, který požívá zvláštní ochrany soudu.
K osobám takovým druží se nyní i ty, které jsou pouze obmezeně zbaveny svéprávnosti a jejichž práva hájí ochránce či podpůrce (Beistand).
O tom bližší §§ 4., 8. a násl. cís. nařízení ze dne 28. června 1916 č. 207. ř. z.
Tím vlastně prolomena jest zásada: Contractus lex est contrahentibus; neboť přes to, že uzavřena smlouva s určitými podmínkami, řád pojišťovací dopouští ve prospěch jistých osob úchylky od smlouvy. Že by právnické osoby (fondy, nadace, erár a j. v.) těchže výhod požívaly, ze zákona nevyplývá.
Vlastně má řád na zřeteli případy, kde budova proti ohni již pojištěná přejde do vlastnictví poručencova, opatrovancova. Pak možno mluviti o oznámení a ohlášení v prvém odstavci §. 83. naznačeném.
Stal-li se nezletilý (opatrovanec) vlastníkem budovy a byla-li smlouva pojišťovací za schválení soudu teprve uzavřena, pak již tím samým, bez zvláštního dalšího oznámení a ohlášení pojišťovatel se dozví o tom, že pojistník požívá soudní ochrany a který soud v jeho prospěch jest činným.
Kde pojišťovateli soud je ohlášen, jedná tento pouze s ním a nikoliv s jeho zástupcem. Veškera oznámení učiní tudíž soudu samému. V tomto směru nelze se nadití nějakých překážek, poněvadž, dokud zájmy jedné neb druhé strany nejsou příliš dotčeny, obě vyhoví sobě navzájem. Aspoň dosavadní zkušenosti mne utvrzují v tomto předpokladu. Jinak platí zde vše to, co shora ohledně zástavního věřitele bylo uváženo, na př. o náhradě útrat pojistníkem a pod.
Předpis §. 85., odst. 2., stran opatření při změně bytu, nemá zde významu. Změna soudu poručenského neb opatrovnického bude sdělena úředně.
K č. VIII. Výplata požární náhrady pojišťovatelem přiznané děje se směrem trojím: převezme ji vlastník budovy a příslušenstva sám, není-li ani původní ani dodatné doložky o znovuzřízení budovy neb doplnění příslušenstva, a není-li zástavních věřitelů, neb svolili-li, dále týž, je-li sice této doložky, zajistí-li se však znovuzřízení vztažně doplnění, a konečně složí se náhrada k soudu pro zástavní věřitele neb se jim přímo vyplatí.
V praktickém životě je nejčastější případ ten, že náhrady se upotřebí ku znovuzřízení budovy a ku doplnění příslušenstva. Již z veřejných zřetelů bude na to zpravidla naléháno. Zástavní věřitelé tím nikterak neutrpí, vždyť se jim zástava (hypotheka) zachová neztenčena. Více ještě požadovati nebylo by ani slušno ani spravedlivo. Vzpomenutou doložku respektuje zákon vždy v řadě prvé.
Jinak se mají věci ty, kdy doložky není a nastaly případy §§. 82. a 83. poj. ř.
Zde vlastně nebyl pojišťovatel povinen k výplatě náhrady vůči pojistníku; jen zákonem chráněné ohledy na zástavní věřitele jej k tomu donucují. Z důvodu toho poskytuje pojišťovateli § 86. výhodu, že, pokud týž na základě předpisů oněch uvedených dvou §§ů — nikoliv tedy ve smyslu předpisů §§. 79., odst. 4. a 5., jakož 81., věty druhé poj. ř. — uspokojí zástavního věřitele, přejde na něho jeho zástavní pohledávka. Jest tu nový případ »cessio legis«, doplněk to k ustanovení §. 62. poj. ř.
Zástavním věřitelem míní se dle §. 82. každý, dle §. 83. však jen se přihlásivší, tu bez ohledu na to, zdali za pojistníka prémie platil či ne. Že při tomto přímém placení pojišťovatel vzhledem k celkovému zatížení budovy a na prioritu práv zástavních bude dbáti všech opatrností, lze předpokládati. Nějaké povinnosti se strany vlastníka budovy neb se strany zástavního věřitele ku předložení knihovního výtahu tu není.
Při placení přímém může pojišťovatel žádati, by mu zástavní věřitel z ruky do ruky vydal listinu ku knihovnímu převodu pohledávky schopnou; jinak může částku na dotyčného věřitele vypadající u soudu uložiti a vymoci ve smyslu §. 39. knih. zák. záznam převodu. Převod pohledávky na pojišťovatele měl by vlastně dle všeobecných zásad řádu knihovního (§§ 13., 29. a 93.) mu zaručiti vezdy nabyté již knihovní pořadí; než pojišťovací řád činí ve směru tom důležitou výjimku. Vůdčí zásadou shora projednávaných předpisů jest, že se právo zástavní k budově vydobyté vztahuje též k požární náhradě, ze které jest pojišťovatel práv. Tato zásada byla by však prolomena a zúžena, kdyby zadnější zástavní věřitel měl býti proto ve svém právu zástavním zkrácen, že pohledávka přednějšího věřitele neb věřitele v stejném pořadí přešla na pojišťovatele. Vždyť bez tohoto zákonem dopuštěného převodu by vlastně zadnější věřitel zaplacením přednější pohledávky postoupil v knihovním pořadí ku předu. Převodem na pojistitele však zůstává ve svém pořadí. A totéž možno říci o věřiteli v stejném pořadí, který nebyl zaplacen. Takový převod se všemi svými důsledky dá se obhájiti jen vůči oněm zástavním věřitelům, kteří nemají žádného nároku v příčině požární náhrady, pojistitelem placené.
Dejme tomu, že budova právy zástavními zatížená vyhořela a že tu nároku pojistníkova k požární náhradě není. Na slovo: pojistníkova sluší zde váhu klásti, neboť jednotliví věřitelé případně práva taková měli, byli zapraveni a pohledávka jejich na pojišťovatele přešla a byla převedena. Pak ovšem nezbývá ostatním věřitelům, k náhradě neoprávněným, než jen zástavní právo k stavební parcele s příslušenstvím. Tito převodem nebyli nikterak zkráceni.
Jinak se mají však věci u oněch zástavních věřitelů ať ve stejném ať v zadnějším pořadí se nalézajících, kteří měli s ostatními věřiteli nárok na požární náhradu, pro jich zadnější pořadí však na ně nedošlo. Oproti nim — jak slova řádu pojišťovacího v §. 86. vyznačují — ručení pojišťovatelovo zůstalo v platnosti, poněvadž k jejich uspokojení náhradní suma nestačila. Jinak by byli v poměru k ostatním zkráceni.
Tu nelze převod pohledávek na pojišťovatele ku platnosti přivésti na újmu těchto zástavních věřitelů. Takými jsou dle §. 82. všicci, dle §. 83. však jen přihlásivší se věřitelé. Důsledek toho jest, že tito věřitelé nabývají knihovně přednějšího práva před pohledávkami na pojišťovatele převedenými. Pojišťovací řád nemá však o tom ustanovení (nemíním tím již říci: lex imperfecta), zdali vůbec a jak se tato knihovní přednost i v knize pozemkové zřejmou státi má. I třetí novely k ob. zákonu obč., která v §§. 45. až 51. upravila nově význam a dosah propůjčení knihovní přednosti, nelze použiti, poněvadž má jen na zřeteli knihovní přednost dohodou stran propůjčenou. Máme tudíž po ruce knihovní přednost zákonem samým stanovenou a ta po názoru zde hájeném bude působiti proti každému tedy i pak, kdyby pojistitel svou pohledávku převedl na jiného. Tohoto důvěra v knihy veřejné chrániti nebude, neboť při převodu mohl se ze sbírky listin o tom přesvědčiti, že původní převod proveden byl na pojišťovatele vzhledem k zaplacené požární náhradě s případným zákonitým obmezením knihovního pořadu.
Ustanovení §u 86. podobné nalézáme v §u 62., odst. 1., věta 2. poj. ř.
K č. VIII. Úvahy a důvody, které přiměly řád pojišťovací k poskytnutí výhod a práv zástavním věřitelům, svědčí též jiným právům věcným na pojištěné budově váznoucím. Takovými jsou: věcné břemeno, důchodová pohledávka, právo na uspokojení (vnucená správa a nucená dražba) a - s výjimkou §. 86. — též právo požívací (§ 88. poj. ř.).
Z příčiny té vždy a všude, kde přichází v pojednání »zástavní věřitel«, přimysleme si i jiné oprávněné: vždyť věru nebylo by příčiny přiznati ony výhody jen právu zástavnímu. Již také právnické zřetele podporovaly toto rozšíření, »poněvadž mezi právem zástavním a jinými věcnými právy jsou různé přechodní způsoby (Übergangsformen), které se v životě právním dosti přesně nerozlišují«. (Vysvětlivky na str. 124.)
Zvláštní postavení mezi věcnými břemeny zaujímá dle §. 88., odst. 2., právo požívací.
Převodu tohoto na pojišťovatele brání okolnost, že jest právo toto jako osobní služebnost podstatou svou nepřenosným. Na tom spočívá zásada Servitus servitutis esse non potest. Nedala by se ostatně také uvésti zásada v §. 86. vzpomenutá, že zástavní věřitel uspokojen býti má.10
Je-li tudíž pojišťovatel vůči poživateli vedle §§. 82. neb 83. poj. ř. povinen k plnění, nemůže ani žádati zaplacení (»uspokojení« — »Befriedigung«), nýbrž jen složení uhražovacího kapitálu, z kteréhož poživatel bere užitky (úroky) k úhradě svých požitků na peníze reluovaných. Kapitál sám připadne po uhasnutí práva požívacího pojišťovateli.
O výši uhražovacího kapitálu a způsobu jeho uložení pod úrok nutno se súčastněným stranám, tedy pojišťovateli a poživateli, dohodnouti. Za nedostatku dohody rozhodne v případné rozepři dle §. 228. c. s. ř. soud.
Dle těchže zásad, které dle shora již uvedeného (viz k č. IV. pod a) a b) zavazují pojistníka k náhradě (z důvodů náhrady škody neb z důvodu obohacení), jest i tu pojistník práv vůči pojišťovateli, že tento zaň vynaložil na peníze reluované požitky. Řád pojišťovací zmiňuje se sice v odst. 2. §u 88. jen o právu požívacím (»Fruchtgenußrecht«), není však pochyby, že jest onoho předpisu všude tam užiti, kde se jedná o nějaké nepřenositelné právo, tedy také na př. o reální břemeno výměnku a o služebnost užívání (Gebrauchsrecht). Že výměnek sestává někdy z nejrůznějších oprávnění, jako z věcného břemena (při dávkách k živobytí určených), z práva požívacího (při požívání pozemků s povinností hospodáře je vzdělávati) a ze služebnosti užívání (při společném bytu s hospodářem), o tom nás poučuje denní zkušenost.
K právu požívacímu ještě několik slov:
Dle platného práva jest sporno, je-li poživatel budovy vzhledem k předpisům §§. 512. a 513. ob. z. obč. zavázán, pojistiti ji proti ohni. Stubenrauch, 8. vyd., 1. sv., na str. 719. popírá takovou povinnost, nález nejv. soudu, uvěř. ve sbírce Pfaff- Schey-Krupský, sv. X., č. 3946, ji však uznává, poněvadž na poživatele spadá úkol »dobrého hospodáře«. Souhlasně něm. obč. zákon v §§. 1045. a 1046.
Názor, že poživatel jest povinen, z výtěžků zapraviti prémie z pojišťovací smlouvy vlastníkem budovy uzavřené, došel valného rozšíření a sdílen jest též Krainzem (vyd. IV., díl I., na str. 738.). Tolik jest však jisto, že poživateli jest dána příležitost a možnost uzavříti pojišťovací smlouvu stran budovy jím požívané na dvojí způsob: 1. pojistí svůj vlastní zájem, ač-li tu jest, a tu jest pak pravidelné pojištění na vlastní účet, kde jest poživatel jak pojistníkem (Versicherungsnehmer), tak pojištěncem (Versicherter); 2. pojistí budovu bez ohledu na svůj zvláštní zájem a tu máme co činiti s pojištěním na účet cizí, jak je upraveno v §. 69. poj. ř. Při pojištění na cizí účet přísluší práva z pojišťovací smlouvy, kromě práva na pojišťovací listiny, pojištěnci. Tento nemůže však bez svolení pojistníkova nakládati se svými právy, nebo je soudně ku platnosti přivésti, leč že by byl držitelem pojišťovací listiny (§ 69., odst. 3. poj. ř.).
I dle dosavadní soudní praxe připadla požární náhrada vlastníku a ne uživateli (nález ve sb. Gl. U. W. pod č. 11580).
K č. IX. Jak jsem již v tomto časopise (sešit 2. z r. 1916, na str. 77. až 79.) vyložil, obsahuje nový řád pojišťovací: 1. předpisy naprosto nezměnitelné (nepomíjitelné — »absolut zwingende Normen«), které prohlašují opačná ustanovení pojišťovacích smluv za zmatečná (»nichtig«); 2. předpisy relativně nezměnitelné (»relativ zwingende — halbzwingende Vorschriften«) s účinkem, že se ponejvíce pojišťovateli (Versicherer), někdy jemu a současně pojistníku (Versicherungsnehmer) odnímá právo, by se dovolával opačných, tedy na př. v neprospěch pojistníka neb i třetí osoby jako věřitele zástavního uzavřených dohodnutí; 3. předpisy rázu dispositivního, o kterých stranám přísluší dohoda a které platí tenkráte, když smlouva pojišťovací (tedy ani všeobecné, ani zvláštní podmínky její) nemá o tom žádného ustanovení.
Právě uvedené platí s výhradou v §. 166. poj. ř. vytčenou.
Vytknuv toto, přecházím na obsah předpisu §. 87. poj. ř.
Dle tohoto nemůže se pojišťovatel odvolávati na ujednání, jež se uchylují od předpisů §§. 75. a 78. (prvý týká se rozsahu pojištění souboru věcí a změny místa, druhý oznámení případu, na který se uzavírá pojištění). Oba tyto předpisy nemají s naším pojednáním nic společného. Totéž platí o ujednáních mezi pojišťovatelem a pojistníkem, jimiž se vylučují neb obmezují práva založená §§. 79., odstavcem 1. až 3., 81. až 86. ve prospěch zástavního věřitele (scilicet: i jiného věcně oprávněného) nebo vlastníka, opatrovance. Tento odstavec se právě nás týče!
Z toho plyne:
1. zástavní věřitel (i jiný věcně oprávněný) může uzavříti úmluvu shora dotčeným ustanovením se příčící, ač-li tím nedotčeny předpisy absolutně zmatečné (viz §§ 7., 11., odst. 1., 16., 20., odst. 1. poj. ř.). Ty dlužno respektovati všecky bez rozdílu. Ovšem musí býti takový zást. věřitel svéprávný a nesmí tu nastati případy §§. 83., odst. 5., a 84. poj. ř.
Z příčiny této jest na nabyvateli zástavně zjištěné pohledávky a jiných věcných práv (ač-li jsou přenosný), by se informoval, zdali cedent neuzavřel s pojišťovatelem dohodu §§. 79. a násl. se příčící, ovšem pokud ji zákon dopouští.
2. Vzpomenutý § 87. chrání opatrovance před úmluvou opačnou, ať již sám (svým zástupcem), neb jeho zákonný zástupce v jeho prospěch jako pojistník smlouvu uzavřel, neb ať svéprávný jeho předchůdce se smluvil jinak s pojišťovatelem pro případ přechodu práv na opatrovance.
Jsou tedy, bychom jednotlivě vše vyjmenovali,
a) relativně donucovacími předpisy:
Odstavce 1. až 3. §u 79., §§ 81., 82., 83., 84., 85. a 86.;
b) naprosto donucovacími předpisy:
Z odst. 4. § 79. předpis, týkající se příslušnosti soudu okresního, odst. 5. téhož §u, spadající do práva veřejného, a odst. 2. §u 80. (téhož rázu);
c) rázu dispositivního: odstavec 4. §. 79., pokud pojišťovatele opravňuje, požární náhradu k soudu složiti, a odstavec 1. §u 80.
Doslov. Mnohý ze čtenářů nad velkým počtem různých předpisů zde uvedených povážlivě zachmuří čelo, jakož i při vzpomínce, že dosavad jich nebylo a soudce přes to v dosti četných případech, ať sporných ať nesporných, požární náhrady se týkajících, správně si počínal a zájmům všech zúčastněných vyhovoval.
Pravdě této nebude dojista odpíráno. Než musíme vždy míti na paměti, že není úkolem soudcovským zákony tvořiti, nýbrž pouze zákonů používati a je vykládati. V případě onom dospěli bychom k volnému nalézání práva (freie Rechtsfindung), kteréž každý spořádaný stát zavrhuje, poněvadž by bylo pak tolik různých práv, kolik jest soudců. Jak Auschütz praví: »Soudci je zákon účelem. Ve vykonávání soudcovského povolání jest použití zákona, nalézání práva dle zákona jediným účelem.« Ideálem každého státu jest pak jednotné právo, kteréž má svůj původ v daných zákonech. Dosud jsme v důležitém odvětví pojišťovacím žádného zákona neměli, takže soudci byl jen vodítkem právní pocit, někdy jak kolísavý, tak i klamavý.
Nutno tedy uzákonění právních poměrů pojišťovacích jen uvítati! Tím nebude již volné soudcovské uvážení odstraněno. Veškery moderní zákony přiznávají široké pole působnosti. Snahou jejich jest, pouze vytknouti hlavní zásady, vyvarovati se veškeré kasuistice a v ostatním důvěřovati v konání spravedlnosti.
Důvěra tato nabývá v poslední době všeobecné půdy a dříve ostré nájezdy na judikaturu i soudu nejvyššího, o kterých jsem se zmínil v tomto časopise z r. 1912, seš. č. 2. a 3., přestávají, ba bohudíky úplně zmizely.
Na důkaz toho možno mi uvésti mínění příliš záhy zesnulého prof. Tilsche a poznámku v Právníku z r. 1916, na str. 648., této látky se týkající.
Prvý ve svém díle Občanské právo rakouské, 2. vyd., str. 50n, praví: »Víra v možnost jasného formulování a nedůvěra v soudcovskou nestrannost (obojí jest společné, jak duchu středověku, tak racionalismu XVIII. století) vedly k paroemii: Optima lex est, quae minimum relinquit arbitrio judicis. V nové době víra v možnost jasného formulování valně poklesla (studiem vývoje řeči a noetikou, t. j. naukou o poznání lidském, o jeho podstatě, vlastnostech, mezích a relativnosti jeho i hodnotě), naproti tomu důvěra v soudce (jichž vzdělání, nestrannost a neodvislost jistým způsobem garantovány) byla zvýšena. Soudci uvolněno bylo v oboru práva formálního a jest i tendence uvolniti jej v oboru práva materiálního.«
V Právníku pak čteme: »Nálezy soudů, mezi nimi zvlášť souhlasné nálezy nejvyšších stolic, nahražují u nás právotvornou moc práva obyčejového. Tyto souhlasné nálezy nejvyšších stolic tím spíše mohou nám býti lux in tenebris, mohou nám býti vodítkem, poněvadž nestranný, věci znalý pozorovatel musí uznati, že odborné, právnické vzdělání našich soudců v posledních desítiletích velice bylo stupňováno a že v jeho nálezích zračí se nejen zkušenost životní, ale též vysoký stupeň odborného vědeckého vzdělání, jakého v starších dobách, zvlášť v právu civilním, nedosaženo.«
Nepochybuji, že právnictvo rakouské i při užívání nového řádu pojišťovacího nezklame důvěry v něj složené.11 12

Pozn. 9 »Die Gesetzgebung steht still, nicht das Recht. Auf sich selbst angewiesen, ist die Rechtsprechung mehr denn jebemüht, das bürgerliche Recht im Einklange zu erhalten mit den Anforderungen der Gegenwart, und weit entfernt, durch geistlose Gesetzesanwendung die Achtung vor dem Gesetze zugleich zu beweisen und zu erschüttern, überzeugt sie uns, daB der Richter auch mit unvollkommenen Gesetzen die Gerechtigkeit und das gemeine Wohl befördern konne...« (Vyňato z. předmluvy ke 4. vydání Krainzova komentáře ob. zák. obč.)
Pozn. 2) Krainz, 4. vyd., díl 1., na str. 43.: »Die Marginalrubriken und das amtliche Register zum bürgerlichen Gesetzbuche (platí as o všech zákonech) sind nicht als Teile des Gesetzestextes anzusehen, aber für die Auslegung desselben wichtig.« V stejném smyslu nález nejv. soudu ve sb Gl. U. pod č. 3405. Dvorský dekret ze dne 5. října 1804 (Pratobeverovy materialie 14., na str. 193.): »Marginalanmerkungen in den Gesetzbüchern oder kurze Inhaltsauszüge zum Behufe der Übersicht, die immer unvollstandig sind, haben bekanntermaßen nach der alten Regel der Schule: Rubrica legis non est lex nie eine Gesetzeskraft.
Pozn. 3) P. prof. Herrmann šl. Otavský, v právním oboru pojišťovacím na slovo vzatý, který o české právnické názvosloví má veliké zásluhy a který přinesl již v Právníku z r. 1910, na str. 73. a násl., cenný příspěvek k názvosloví ve právu pojišťovacím, překládá důsledně »Versicherer« slovem »pojistitel«. Viz jeho pojednání v Právníku z r. 1916, v sešitech č. 11, 12 a 21.
Kde věci movité jsou příslušenstvím budovy, pokládají se ovšem v právním smyslu za nemovité a sdílejí osud s nemovitostí (§§ 293. až 297.). Návod pro výkonné orgány obsahuje pod běžným bodem 54. celou řadu věcí. které dle mínění tam projeveného za příslušenství sluší pokládati.
Výklady odůvodňují na str. 117. toto ustanovení tím, že tento okresní soud má své sídlo »ve středisku příslušných právních vztahů«. Dle zkušeností mnou nabytých lépe by se bylo odporučovalo, určití k tomu soud exekuční, poněvadž v nejčastějších případech dochází beztoho, když ne ihned, aspoň později k dražebnímu řízení. A což tam (jako v Praze, ve Vídni), kde jest jeden exekuční soud pro více soudů okresních v témže místě? Poněvadž zákon nerozeznává, nebude ani tu exekuční soud jeviti své přitažlivé moci.
K tomu připojuji 1. z výkladů na str. 120.: ... Das im § 82 bezeichnete, den Versicherer gegenüber dem Versicherungsnehmer befreiende »Verhalten« (= chování) muß nicht notwendig ein pflichtniedriges sein; 2. z komentáře Ehrenzweigova, na str. 95.: Verjährung (§ 19) gehort nicht hieher; hier wirkt nicht ein »Verhalten«, sondern der Zeitablauf.
Pojišťovací řád nemá bližšího ustanovení o přípustné výši těch výloh a o tom, jakým způsobem tyto výlohy mají býti zapraveny. Ve směru tom vzorné stanovy budou bližší obsahovati.
Dosud se nynější předpisy řádu pojišťovacího tím uplatňovaly, že se pojistná náhrada vinkulovala buď pro určité úvěrní ústavy (spořitelny, záložny, banky), neb pro opatrovance, kteří měli na budově pojištěny pohledávky, tak že bez svolení jich náhrada nesměla býti vyplacena pojistníku. V tom směru možno se o tom poučiti ve formulářích pro řízení nesporné, vydaných od dv. rady Dra. Némethyho, 3. vyd., pod č. 97, 98. 99 a 135, a v poznámkách téže knihy, na str. 167. a 226. Formuláře tyto přinášejí také znění takových pojišťovacími společnostmi vydaných vinkulačních prohlášení (Sperre, uzavírka). Mám za to, že postup takový novými předpisy poj. řádu stane se ponejvíce bezpředmětným.
Vysvětlivky min. v tom směru na str. 74. uvádějí: Gegenstand der Schadensversicherung ist auch bei der Sachschadenversicherung (beuerversicherung usw.) nicht die Sache als solche, sondern die Sache in einer gewissen personlichen Beziehung: jemandes »Interesse« an der Erhaltung dieser Sache. So ist auch bei der Schadensversicherung — nach Ehrenbergsformel — »die Beziehung, kraft deren jemand durch eine gewisse Tatsache einen Vermogensschaden erleidet«. In diesem Sinne spricht § 50, Abs. 1, vom »versicherten Interesse«. Auch ein fremdes Interesse kann versichert werden... und es konnen an derselben Sache auch mehrere Personen ein versicherbares Interesse haben, z. B. als Eigentiimer und als Pachter
O tom v theorii a v judikatuře není sporu, jakož jest zase nepochybilo, že výkon práva toho osobou třetí možným jest, pročež také možno naň vésti exekuci dle §§. 331., 334. a 340. ex. ř. O tom blíže Neumannův komentář ex. ř., vyd. 2., na str. 949., 952. a 965. § 1059. něm. obč. zák. zní: »Der Mißbrauch ist nicht übertragbar. Die Ausübung des Mißbrauchs kann einem andern überlassen werden.«
O látce této pojednal na základě tehdejší vládní osnovy a něm. pojišťovacího řádu okr. soudce Dr. Kašpárek v tomto časopise z r. 1908, č. 1., pod názvem: »Ochrana hypothekárních věřitelů v soukromém právu pojišťovacím«.O pojišťování požárním přednášel p. Dr. Petr Čech, ředitel c. k. priv. první české vzájemné pojišťovny v Praze, v cyklu průmyslových přednášek, pořádaných ústavem ku podpoře průmyslu obchodní a živnostenské komory,v Praze, načež přednáška tato vyšla pod č. 12. nákladem onoho ústavu r. 1913 tiskem. Vyjímám z ní jen tyto případné myšlenky: »Nutnosti požárního pojištění nejen pro průmyslníka, nýbrž i pro každého soukromého hospodáře netřeba jistě dnes dokazovati. Pod záštitou pojišťovací ochrany zvedají se ze sutin požárem rozvalených zdí továrních a zničených strojů obrysy nových staveb, novými, snad i pokročilejšími stroji vypravených, a dravým živlem shlcené zásoby tovarů jako by se proměnily v hromádku peněz, ukrytých ve žhavém popeli. Jiné a jiné neblahé osudy lidi a věcí nabývají usměvavé tvářnosti v záři zlatého kovu; duševní hnutí vyprchá a zůstane tvrdý život, s nímž konečně nutno se smířiti...«
Během roku 1916 vyhlášena byla následující ministerská nařízení, nového pojišťovacího řádu se týkající: a) Nařízení ze dne 26. května 1916 č 160 ř. z., kterým se částečně pozměňují předpisy poj. regulativu, min. výnosem ze dne 5. března 1896 č. 31 ř. z. vyhlášeného. b) Nařízení ze dne 11. září 1916 č. 301 ř. z., o zrušení naléhavých předpisů poj. řádu pro některé skupiny pojišťovacích smluv. Toto nařízení má dle přípustnosti §. 166., odst. 2. poj. ř., vyhověti zvláštním potřebám jistých kategorií pojišťoven, pokud jde o soukromoprávní úpravu pojišťovacích poměrů. c) Nařízení ze dne 27. prosince 1916 č. 429 ř. z., dle něhož pojišťovací řád až na ony předpisy, které dle čl. I. cís. nař. ze dne 22. list. 1915 č 343 ř. z., již platnosti nabyly, působiti počne až dnem 1. ledna 1918. Ohledně §§ů 79. a 81. poj. ř. shora pojednávaných se tu nařizuje, že v případech, kde knihovní vložka, v které byla pojištěná budova zanesena, následkem válečných událostí byla zničena neb nepotřebnou učiněna, příslušné předpisy nenabudou ohledně té budovy dříve působnosti, dokud knihovní vložka nebyla zase obnovena.

Citace:

FLIEDER, Karel. O požární náhradě ve příčině budov proti ohni pojištěných dle řádu pojišťovacího. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1917, svazek/ročník 26, číslo/sešit 7, s. 315-327, 363-376.