Dodatečná žádost za rozluku manželství dle § 9. zák. z 16. února 1883, čís. 20. ř. z.

Po provedeném řízení vyzývacím prohlásil dne 18. září
1919 krajský soud v Ch. účastníka války J. V. z T. za mrtva,
kteréž usnesení nabylo právní moci. Po tom teprve navrhla manželka za mrtva prohlášeného
J. V., jež byla také již žádost za prohlášení mrtvým podala, aby
manželství její s pohřešovaným manželem dne 26. května 1914 dle katolického ritu uzavřené bylo prohlášeno rozloučeným.
Poněvadž vyzývací řízení bylo již provedeno a rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ze dne 16. prosince 1919, čj. R. I. 482/19 (viz I.) bylo vysloveno, že zkrácená lhůta ediktální v zákoně ze dne 31. března 1918, č. 128 ř. z., — šestiměsíční — i pro takové případy jest platna, když současně s návrhem na prohlášení účastníka války za mrtva podána žádost za rozluku manželství jeho, vydal krajský soud k tomuto návrhu manželky za mrtva prohlášeného J. V. usnesení ze dne 24. listopadu 1919, kterýmž dodatkem ku svému nálezu ze dne 18. září 1919 prohlásil, že »manželství, které uzavřel dne 26. května 1914 v D. Ú. dle ritu římsko-katolického — za mrtva prohlášený — J. V. z T. s R. R. z D. Ú., jest rozloučeno« a jmenoval JUDra J. M. v L. obhájcem tohoto manželství.
Usnesení to bylo obhájci manželství dne 1. prosince 1919 doručeno. Teprve dne 24. ledna 1920 podal obhájce manželství do usnesení toho stížnost ve smyslu § 9. odst. V. zák. z 16. února 1883, čís. 20 ř. z., — spojenou zároveň se žádostí restituční.
Vrchní zemský soud jako soud rekursní v P. usnesením ze dne 31. ledna 1920, č. j. R IV. 63/20-1, stížnost tuto »jako opožděnou odmítl« a odůvodňuje své rozhodnutí takto:
Shora citované v odpor brané usnesení doručeno bylo obhájci svazku manželského 1. prosince 1919. On podal proti němu stížnost 24. ledna 1920, tedy po uplynutí lhůty rekursní.
Zákon nepřipouští pro obhájce svazku manželského žádnou
privilegovanou delší lhůtu, neboť pozůstalá manželka po nezvěstném nabyla z usnesení, prohlašujícího manželství její za zrušené, práva s tím spojená, zejména pak právo znovu se provdati.
Nelze tedy použíti ustanovení § 11. odst. 2. cís. pat. z 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z., a musil tedy opožděný rekurs býti odmítnut.
K dovolací stížnosti obhájce svazku manželského usnesl se nejvyšší soud takto:
Usnesení k. s. v Ch. ze dne 24. listopadu 1919, a celé řízení následovavší jako žmatečné se zrušují a k. s. se ukládá, aby zahájil o návrhu R. V., by její manželství s J. V. prohlášeno bylo za rozvázané, řízení zákonem předepsané.
Dovolací rekurs odkazuje se na toto rozhodnutí. Obhájce svazku manželského nechť účtuje útraty dovolacího rekursu spolu s ostatními útratami, až zákonné řízení bude
provedeno.
Odůvodnění.
Usnesení kraj. soudu příčí se zřejmě platným předpisům zákonným.
Podle čtvrtého odstavce § 9. zákona z 16. února 1883, č. 20 ř. z., může ovšem zanechaný manžel, prohlášen-li manžel nepřítomný již za mrtva, také dodatečně žádati, aby bylo vysloveno, ze manželství se pokládá za rozvázané, — ale výslovně se stanoví, že soud má o tom postupovati podle předpisů dotčeného zákona.
Z dějin vzniku zákona (zpráva právnické komise panské
sněmovny čís. 275 příloh k těsnopisným protokolům panské sněmovny IX. sesse; — těsnopisné protokoly str. 9046 až 9056 o zasedání posl. sněmovny ze dne 3. února 1883) zřejmě pak vyplývá,
že podle vůle a úmyslu povolaných činitelů zákonodárných soud
v takovém případě má znovu zavésti a provésti zákonné řízení,
tedy zejména vydati nový edikt a určiti novou lhůtu jednoho roku — § 7. — a teprve po uplynutí této nové
lhůty rozhodnouti o dodatečné žádosti za prohlášení manželství
rozvázaným. —
Rozhodnutí liší se ovšem co do svého obsahu od rozhodnutí prvního potud, že soud nerozhoduje opětně o prohlášení za mrtva, nýbrž usnáší se toliko o návrhu, aby manželství pokládáno za rozvázané.
K. s. v Ch. nezachovav se podle těchto předpisů porušil tedy zákon a ježto jde o zákon z veřejných ohledů vydaný, dopustil se tím zmatečnosti nenapravitelné a neodstranitelné, i slušelo proto jeho usnesení ze dne 24. února 1919, č. j. T VI. 20/18-22, spolu s celým řízením následovavším zrušiti jako zmatečné a nařídíti mu, aby zahájil o návrhu R. V., by její manželství s J. V.
prohlášeno bylo za rozvázané, řízení zákonem předepsané. Proti tomu nelze snad namítnouti, že R. V. nabyla z onoho usnesení již práv, neboť jen takové opatření soudní, ke kterému došlo podle platných předpisů zákonných, může býti zdrojem práv, z opatření zmatečného nemůže nikdo nabýti práv.
Tímto rozhodnutím stal se dovolací rekurs obhájce svazku manželského bezpředmětným a byl tedy toliko na rozhodnutí to odkázán.
Obhájci svazku manželského, jenž má podle ustanovení § 1.
odst. 2. zákona ze dne 2· února 1909, čís. 24 ř. z., proti R. V. nárok na náhradu útrat, bude po provedení zákonného řízení dána příležitost, účtovati najednou veškeré útraty, tedy též útraty nynějšího dovolacího rekursu.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 24. února 1920,
R. I. 92/20. V. r. J. B.

Citace:

Dodatečná žádost za rozluku manželství. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 7, s. 272-275.