Postoupí-li rodiče svému synu a jeho snoubence svou nemovitost, každému z nich polovici, proti úplatě, pod podmínkou, že ke sňatku skutečně dojde, není tu svatební smlouva, třeba byla v notářském spisu za takovou označena, nýbrž obyčejná smlouva kupní, závislá na splnění podmínky, a proto nelze v případě rozvázání svazku manželského žalovati na zrušení smlouvy té, ani rodiči, kteří nemovitost postoupili, tím méně manželem, jenž není k žalobě takové ani legitimován.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 18. ledna 1930 Ro I. 708/29. Vrchní soud v Praze Со VII. 29/29. Krajský soud Hradec Král. Ck II. a 643/28.)
První soud zamítl žalobu rozvedeného manžela a jeho rodičů podanou proti rozvedené manželce prvžalobce na zrušení svatební a postupní smlouvy, pro tentokrát, jelikož rozvod manželů není ještě právoplatný, neboť proti rozsudku rozvod povolujícímu jest v běhu dovolání. Soud stolice druhé rozsudek žalobu o zrušení svatební a postupní smlouvy pro tentokrát zamítající v ten rozum změnil, že se žaloba ta zamítá vůbec.
Důvody: Žalovaná správně poukazuje na to, že zmíněná smlouva ze 12. února 1924, ač nadepsána jest »Smlouva svatební a postupní«, neobsahuje ničeho, co by svatební smlouvě odpovídalo. Ve smlouvě sice uvedeno, že tato nabude platnosti dnem sňatku Josefa M. (syna postupujících manželů Mových), prvžalujícího s Emilií A (žalovanou), avšak ve smlouvě samé nejedná se ani o věnu, či obvěnění, ani o společenství statků nebo o správě a požívání, vlastního jmění, ani o dědické posloupnosti či vdovském platu.
Smlouva zmíněná jest sice podmíněna uzavřením sňatku, ale jinak jest to pouhá smlouva trhová, uzavřená mezi rodiči ženicha, jako prodávajícími a mezi synem prodávajících a jeho snoubenkou, jako kupujícími se strany druhé. Byť tu i bylo očekávané uzavření sňatku pohnutkou k této smlouvě, nelze ji považovati dle jejího vlastního obsahu za smlouvu svatební po rozumu §§ 1364 a 1217 obč. z. Není-li ale smlouva, o níž jde, smlouvou svatební, nelze dovozovati, že by platnost její končiti měla rozvázáním svazku manželského. Poměry mezi prodávajícími a kupujícími byly v oné smlouvě úplně uspořádány, jak u smluv trhových obvyklo, kdežto vzájemný poměr mezi nastávajícími spolunabyvateli nebyl vůbec řešen. Ve smlouvě bylo ohledně jedné parcely vyhrazeno pro prodávající právo zpáteční koupě a poněvadž dle souhlasného udání stran ono vyhrazené právo zpáteční koupě bylo již realisováno, nemají bývalí prodavači, spolužalující manželé M., žádného důvodu domáhati se na základě smlouvy v žalobě uvedené nějaké další zpáteční koupě.
Žalobce na prvním místě uvedený (rozvedený manžel) není vůbec legitimován k žalobní prosbě, aby bylo vloženo právo vlastnické pro něho na reality dosud manželce, jeho knihovně připsané, neboť žalovaná právo své k realitě té od něho nenabyla a on prokázati nemůže, že nárok proti ní na vydání či postoupení realit nějak získal.
Žádnému ze žalobců nepřísluší tedy právo ani v případě rozvázání svazku manželského mezi Josefem M. (synem postupujících) prvžalobcem a žalovanou domáhati se zrušení smlouvy ze 12. února 1924, jelikož nebyla to žádná smlouva svatební po rozumu § 1217 obč. z. Jest tedy záloha v celém rozsahu neodůvodněna a měla bezvýminečně a nikoli jen pro tentokrát býti zamítnuta.
Nejvyšší soud dovolání nevyhověl.
Důvody: Správně rozpoznal odvolací soud, že tu nejde o smlouvu svatební, nýbrž o obyčejnou kupní smlouvu resp. smlouvu postupní, kterouž manželé, spolužalující Jan a Marie Movi, rodiče prvžalujícího Josefa M., tomuto jmenovanému synovi svému a jeho snoubence, žalované Emilii A., nyní Mové, jako snoubencům přenechali, hledíc k zamýšlenému sňatku a pro případ, že k němu dojde, za úplatu svou nemovitost, když ani z obsahu smlouvy ani z průvodních okolností nelze seznati, že úmysl stran směřoval k uspořádání majetkoprávního poměru manželského. Smlouvami svatebními jsou toliko smlouvy, jimiž se upravují majetkové právní poměry manželů jako takových. Svatební smlouvy mají za předmět úpravu majetkoprávních poměrů manželů pro dobu trvání manželství anebo hmotné zaopatření pozůstalého manžela, pro případ smrti jedné strany (Krainz Syst. II. § 435). Smlouvou, o kterouž tu jde, nebyly nemovitosti převedeny na žalovanou ani pouze pro dobu trvání manželství, ani pro případ úmrtí manžela Josefa M. a nečiní smlouva ohledně nemovitostí těch žádnou disposici, co se s nimi má státi pro případ rozvázání manželství, nýbrž byly převedeny bezvýhradně a navždy, ovšem pod podmínkou, že k sňatku dojde. Nejde tedy o svatební smlouvu (srovn. judikát bývalého vídeňského nejvyššího soudu č. 166 plen. rozh. z 10. ledna 1905 pres. č. 398/1904 a rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu č. 1618 sb. n. s.).
Když tu nejde o svatební smlouvu, nemůže tato býti vůbec zrušena z důvodu rozluky manželství a proto odpadá uvažování o další otázce, zda žalobce Josef M. je k žalobě legitimován, když nemovitosti postoupeny byly jeho rodiči.
Nebylo proto dovolání vyhověno.