Jan Krčmář,president zemského soudu v Praze v. v.Dne 10. července t. r. zemřel bývalý president zemského soudu v Praze p. Jan Krčmář v požehnaném věku 79 let. Pocházel z českomoravské vysočiny (narodil se v r. 1845 v Budislavi) ze staré selské evangelické rodiny a byl určen jako jediný syn k tomu, aby převzal rodinný statek. Ale vrozená záliba ve studiích, na něž byl dán původně jen proto, aby obdržel lepší vzdělání, než jakého může poskytnouti vesnická škola, rozhodla o jeho budoucím povolání jinak. Vystudovav gymnasium v Litomyšli, věnoval se na universitě v Praze a ve Vídni studiu právnickému a skončiv je v r. 1870, zvolil si za své povolání úřad soudcovský. Pečlivá příprava pro tento úřad a veliké schopnosti Krčmářovy způsobily, že v povolání soudcovském rychle postupoval. Již v r. 1871 je jmenován soudním adjunktem (v Dol. Královicích, Chrudimi a v Praze), v r. 1880 náměstkem stát. zástupce (v Ml. Boleslavi a od r. 1881 v Praze), v r. 1887 náměstkem vrch. stát. zástupce, při čemž mu svěřena správa stát. zastupitelství v Plzni, v r. 1891 radou zem. soudu v Praze, v r. 1895 radou vrch. zem. soudu v Praze, v r, 1902 povolán jako rada nejvyššího soudu do Vídně a odtud v r. 1905 jako president zem. soudu zpět do Prahy jako nástupce presidenta Pallyho. V tomto úřadě dlouho nesetrval; rozpory s tehdejším presidentem vrch. zem. soudu Wesselym v otázce jazykové přiměly ho k tomu, že odešel v plné svěžesti tělesné i duševní už na podzim r. 1907 na odpočinek.Veškeru činnost Krčmářovu charakterisovaly smysl pro povinnost, úcta k zákonu, přísná spravedlnost, úkostlivá nestrannost a naprostá neodvislost. Jako náměstek státního zastupitelství byl pro obhájce nejobávanějším odpůrcem. Ovládal úžasně zákon, judikaturu a vždy dotyčné spisy a nebylo slabiny v obhajobě, kterou by nebyl nemilosrdně tepal. Přednes jeho byl poněkud suchý, jako celá jeho bytost, avšak ke střízlivosti vývodů pojila se břitkost, jakou málokdo vynikal. Při vší střízlivosti a suchosti, s jakou Krčmář jako veřejný žalobce vystupoval, nezanedbával ani povinnosti, dbáti i toho, co jest na prospěch obžalovanému, a upozorniti i na to. Shora zmíněné vlastnosti vyznačovaly Krčmáře také v jeho povolání soudcovském. Jako předseda senátu vynikal vždy dokonalou znalostí spisů a přesností v řízení líčení. Proto mu byly svěřovány také nejtěžší procesy. Z nich nabyl historického významu proces s Omladinou. Tot byl jistě jeden z nejtěžších úkolů, jaké rakouská justice mohla naložiti na bedra českého soudce — a Krčmář byl jistě vždy Čechem upřímným. Nemysli nikdo, že v takovýchto případech není v nitru soudcově konfliktů, že neozývají se tu přirozené city a sklony a že soudce přistupuje tu ke své těžké povinnosti se srdcem lehkým, bez těžkých bojů vnitřních. Ale musí zůstati i tu soudcem, vědomým si plné tíhy tohoto slova, soudcem, který musí v prvé řadě svědomitě hodnotiti skutečnosti v procesu uváděné, v druhé řadě bedlivě uvážiti, zdali tyto skutečnosti spadají, pod to které ustanovení zákona, a vysloviti to, co odpovídá zcela jeho právnímu přesvědčení. Tak pojímal také Krčmář vždy svůj úřad soudcovský a tím se řídil i v procesu s Omladinou. Neznal ohledů vůči vládě, ani vůči politickým stranám a pokud spolupůsobil na rozsudku, jednal jistě z plného svého právního přesvědčení. Při jeho charakteru je vyloučena možnost, že by byl nechal na sebe působiti pokyny vlády. Je pravda, že Krčmář byl přísným soudcem a že jeho přísnost v různých procesech byla vykládána, zejména v kruzích obhájců, mnohdy jako bezcitnost. V pravdě však byla jeho přísnost jen rubem jeho svědomitosti. U něho zvítězila i tam, kde se neubránil přirozenému lidskému dojmutí nad neštěstím obžalovaného, myšlenka, že jest soudcem, pro kterého rozhodovati musí роuzе zákon; nebyl nikdy tím, čím může býti porotce. Neuděloval milosti, protože vycházel z názoru, že k tomu práva nemá. V Janu Krčmářovi odešel vzácný, sice přísný, ale veskrze spravedlivý soudce. Čest jeho památce! -a.