Není převedením věci sporné a nespadá pod zákaz §u 16 odst. 1. věty 2. zák. ze dne 6. července 1868 č. 96 ř. z. a §u 879 odst. 2., čís. 2. ob. z. obč. ve znění třetí dílčí novelly, když si dá advokát od svého klienta postoupiti přisouzené útraty zastupování a po případě na zástupci útraty i část klientovy vysouzené pohledávky. K platnosti postupu netřeba existence ciferné určité pohledávky, když má advokát dle zákona nárok na zálohu.

Žalobce dr. A. jako právní zástupce B-ův vedl pod č. j. Cg I 112/19 krajského soudu v L. spor proti G-ovi o zaplacení 50 000 Kč s přísl. С. podlehl a byl odsouzen k zaplacení sporné pohledávky i k náhradě útrat v částce 12684 Kč. C. složil řečenou částku i s příslušenstvím dle § 1425 ob.z. obč. k soudu v M. Ještě během sporu byla totiž žalovanému D-ovi usnesením krajského soudu v P. z 5./XII. 1922 č. j. Cg III 128/20-17 povolena exekuce k vydobytí 120 000 Kč s přísl. proti B-ovi zabavením zmíněných 50 000 Kč s přísl. a exekuční soud — okresní soud v M. přikázal žalovanému D-ovi tuto pohledávku k vybrání.
Žalobou podanou u okresního soudu v M. jako soudu exekučního uplatňoval dr. A. jako bývalý právní zástupce B-ův nepřípustnost exekuce zmíněné na částku 12 684 Kč — totiž pohledávku jemu přiznaných útrat sporu — ježto mu byly svého času od В-a odstoupeny. Prvá instance této žalobní žádosti vyhověla, ježto soud pokládal skutečně cessi tvrzenou za provedenu, zjistiv to svědectvím B-ovým a jeho dopisem z dubna 1919. V tomto dopise psal B., že nemaje na zálohu pro svého právního zástupce, ceduje mu ze zažalovaných 50 000 Kč pohledávky, které dru A. proti B. vzejdou. Soud prvý pokládal cessi za přípustnou nehledě k § 879 ob. z. obč., neboť žalobce nepřevedl tím na sebe spornou věc a nedal si slíbiti určitý díl obnosu, jenž měl býti přiznán jeho zmocniteli, nýbrž dal si od něho postoupiti jen to, čím on jemu bez toho po zákonu byl povinen; jde o věc, která v oboru práva chudých zákonem jest upravena. (§ 70 civ. sd. ř.).
Odvolání žalovaného krajský soud vyhověl, žalobní žádání zamítl a odsoudil dra А k náhradě útrat obou instancí.
V důvodech uvedl, že žalobce dal si postoupiti od svého klienta B. v rozepři s C-em o 50 000 Kč pro případ vítězství od žalobce В pohledávku útrat sporu, jež budou B-ovi přisouzeny a pokud by útraty ty nestačily k úhradě případných dalších útrat žalobcových — správně odměny a hotových výloh tohoto, jak z knih patrny budou, také částku hlavního dluhu C-ova totiž řečených 50 000 Kč samých. Žalobce ovšem míní, že nejedná proti předpisům § 16 odst. 1 větě druhé zák. z 6./VII. 1868 č. 96 ř. z., jimiž se zavádí advokátní řád, jakož i § 879 odst. 2. čís. 2 ob. zák. obč. ve znění III. dílčí novelly, když později ve sporu obmezil nárok svůj původně vyšší částkou označený právě jen na pohledávání přiznaných mu útrat, leč s tím souhlasiti nelze. Ujednání žalobce tvoří celek, pro jehož posouzení jest rozhodný celý obsah jeho a nikoliv rozsah nároku, který nyní odvozuje žalobce z tohoto ujednání. Ujednán byl svého času postup části rozepře, to pak se příčí předpisům výše zmíněným a bylo proto žalobní žádání zamítnouti. Dovolaní žalobcova nejvyšší soud vyhověl a změnil rozsudek tak, že obnovil rozsudek prvého soudu a odsoudil žalovaného k náhradě útrat odvolacích a dovolacích.
V důvodech uznáno bylo, že věc nebyla soudem odvolacím správně posouzena.
Dle odvolacího zjištění ujednal B. nejpozději v měsíci dubnu 1919, že zvítězí-li v rozepři Cg 112/19, kterou vedl u krajského soudu v L., postupuje dovolateli dru A-ovi pohledávku útrat k zaplacení útrat, které budou dru A. přisouzeny, a pokud by tyto přisouzené útraty nestačily, že postupuje i další část své pohledávky 50 000 Kč na úhradu dalších útrat dra A., jež v knihách téhož zapsány budou.
Dovolací soud nesdílí právního názoru odvolacího soudu. Zakazuje-li zákon advokátu, aby převedl na sebe svěřenou mu spornou věc, pak ho chce jedině uchrániti před zdáním, že by chtěl z právního zastupování způsobem s hlediska slušnosti nesrovnatelným těžiti. Toto zdání nemůže vzejíti, když si dá advokát postoupiti klientem na své útraty zástupci v rozepři jím vedené, jemu spravedlivě vzešlé a jeho klientovi přisouzené útraty, jež ve skutečnosti ani nejsou klientovými, totiž klientem vydělanými útratami, a nestačí-li tyto přisouzené útraty k úhradě zástupcích útrat advokátových, také část klientovy vysouzené pohledávky. Takový počin advokátův nemůže býti ztotožňován s převedením sporné věci na sebe, jakou mají na mysli shora uvedené, takové převedení zakazující předpisy.
Okolnost, že snad dovolateli v době, kdy se postup uskutečnil, ještě nepříslušel nárok palmární proti jeho klientu, nemůže býti uskutečnění postupu na překážku, když postup se stal ve prospěch zálohy na tyto zástupci útraty, na jakou dovolatel má zákonitý nárok a když i jinak bylo jisto, že dovolateli s převzatým právním zastupováním B-ovým skutečně vzejde nárok na odměnu.
Slušelo tedy uznati, že pohledávka B-ova v míře shora zjištěné byla podle, § 1392 ob. zák. obč. s právním účinkem dovolateli postoupena a že dovolateli se podařil důkaz, že mu přísluší právo, které činí nepřípustnou exekuci zahájenou a prováděnou na návrh strany žalované s hlediska § 37 ex. ř. To soud prvé stolice ve svém rozsudku správně rozpoznal, pročež bylo důvodnému dovolání vyhověti a změnou odvolacího rozsudku obnoviti věci i zákonu vyhovující rozsudek první stolice .
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně, ze dne 8. dubna 1924 č. j. R v 460/24-1.
Dr. Josef Beutl.

Citace:

Není převedením věci sporné a nespadá pod zákaz §u 16 odst. 1. věty 2. zák. ze dne 6. července 1868 č. 96 ř. z. a .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 6, s. 272-274.